Čo sa týka prekladov Jazerných básnikov, v našich končinách máme stále obrovský deficit v poznaní. Avšak, niektoré básne sa stali predmetom prekladateľskej vášne opakovane. Jednou z najprekladanejších básní je nepochybne Blúdim sťa mrak osamelý (známa je aj pod názvom Narcisy). Máme k dispozícii šesť verzií, rovnaký počet prekladov má už len slávna básnická skladba Pieseň starého námorníka od Samuela T. Coleridgea.
Báseň bola pôvodne bez názvu, uvádzaná bola prvým veršom Blúdim sťa mrak osamelý. Wordsworth ju napísal v roku 1804, pričom inšpiráciou jej bola prechádzka autora s jeho mladšou sestrou Dorothy dňa 15. apríla 1802 po brehu jazera Ullswater. Publikovaná bola v roku 1807 v knihe Poems, in Two Volumes, Wordsworth báseň mierne upravil v roku 1815 (túto upravenú verziu nepreložil nik).
Prvý kontakt s básňou u nás mali čitatelia už koncom 19. storočia. Jaroslav Vrchlický preložil viacero britských romantických básnikov, jeho preklady vyšli v roku 1898 v knihe Moderní básníci angličtí (1700-1800). Ide o unikátny výber, okrem Wordswortha, Coleridgea a Southeya obsahuje preklady básní ďalších Jazerných básnikov, menovite Felicie Hemans a Johna Wilsona. To sa viac nezopakovalo. Na ďalší preklad básne sme si museli počkať do roka 1974, kedy vyšla kniha Tři stálice – William Wordsworth, John Keats, P. B. Shelley – výbor, kde sa nachádza v preklade Jarmily Urbánkovej. V roku 1989 vyšla v preklade Jany Kantorovej-Bálikovej konečne aj v slovenskom preklade. Je zaradená do knihy Hladina plná hviezd – Výber z tvorby básnikov anglickej „jazernej školy“. V roku 1999 sa objavila v knihe Jezerní básníci v preklade Zdeňka Hrona. V roku 2010 vyšla báseň v preklade Václava Renča v knihe Tušivá rozpomnění – Jezerní básníci a napokon som ju v roku 2022 experimentálne preložil aj ja.
Namiesto rozboru jednotlivých prekladov vám ich sem radšej všetky uvediem, čitateľ sa môže sám rozhodnúť, ktorý preklad je mu najbližší.
Narcisy | Blúdim sťa mrak osamelý |
preklad: Jana Kantorová-Báliková, kniha: Hladina plná hviezd - Výber z tvorby básnikov anglickej „jazernej školy“, Tatran, 1989 | preklad: Erik Kriššák |
Sám šiel som cestou túlavou, tak ako oblak chodí si, keď zrazu žltou záplavou ma prekvapili narcisy; ich rozvlnená nádhera vo vánku vôkol jazera.
Len hviezdy vedia takto liať svit Mliečnou cestou nebeskou. Ten záliv všade nadohľad bol plný zlatých zábleskov a desaťtisíc uzrel som ich hlávok v tanci ľúbeznom.
Hej, leskom vlny predčili, i keď tie mali z toho zlosť. A básnik? Jasá vo chvíli, keď stretne takú spoločnosť: Len díval som sa nevediac, že prinesú mi ešte viac,
že v dňoch, keď budem líhať si len plný smutnej prázdnoty, prúd predstáv sa mi prihlási, to požehnanie samoty, a v srdci radosť tamtých dní sa zvlní v tanci s narcismi. | Blúdim sťa mrak osamelý, ponad hory, doly letím, keď tu zrazu zazriem celý parket narcisových kvetín. Popri vode, pod stromami vánok tisícky z nich mámi.
Do kroku sťa hviezdy planú, Mliečnej dráhe zažmurkajú, v nekonečnom rade stanú, pri zátoke, k jej okraju: Uvidel som desať tisíc hlávok, ktorým tanec žičí.
Hoc’ sa vlnky krútia, ony zborom tromfnú svit ich prostý: Básnik môže sa len skloniť v takej milej spoločnosti: Bez rozmyslu hľadím, hľadím, čo mi dali za poklady:
Často ležmo na diváne vítam zádumčivé snenia, kvetiny sa v duchu za ne zjavia, blesky osamenia, v srdci rozkoš hneď si vysním, tancom mierim za narcismi. |
Narcisky | Sám jako mráček nad úbočím |
preklad: Jaroslav Vrchlický, kniha: Moderní básníci angličtí (1700-1800), 1898 | preklad: Václav Renč, kniha: Tušivá rozpomnění - Jazerní básníci, Jitro, 2010 |
Jak oblak, cestou já jsem šel, jež táhne přes vrchy i dol, tu množství narcisků jsem zřel, vše zaplavily zlatem kol, pod stromy, v keřích, na vlnách kol tančily, jak vítr táh.
Jak nedohledných hvězdic řad plá z mléčné dráhy dolů k nám, bez konce plály odevšad břeh věnčen jimi tu i tam, jich byly sta, zde v směsici se skláněly, jak tančící.
Tak vlny zahanbil jich třpyt! Jak tančily zde o závod, tu musil básník vesel být rej plesný vida v tůni vod, já zřel a zřel a nemyslel, ký zisk jsem z toho zření měl!
Teď na loži když ležím svém, půl v snění a půl v dřímotě, jich hru před duše zrcadlem zřim v blaživé jich samotě, ples v srdce mé se přimísí a to v ráz tančí s narcissy! | Sám jako mráček nad úbočím jsem bloudil, až se nevolán objevil roztoulaným očím narcisů zlatožlutý lán, pod stromy na jezerním břehu ve vánku tančili svou něhu.
Proudem, jak hvězdy dráhy mléčné jež září, mžikají a mží, prostírali se, nekonečné, po celé délce pobřeží: na statisíce v jednom pásu ve vánku tančili svou krásu.
I do vln byl ten tanec přelit, květy však vlnili se víc. Nemoh se básník neveselit v plápolu křehkých tanečnic! Hledí a hledí – sotva tuší, co dá ten zázrak jeho duši.
Teď často, když si v křesle hovím ve chvílích dum či prázdnoty, zaplanou před mým zrakem snovým, který je darem samoty; a srdce k radosti se vzkřísí a tančí, tančí za narcisy |
(Já bloudil samotný jak mrak,) | Žluté narcisy |
preklad: Zdeněk Hron, kniha: Jazerní básníci, Mladá fronta, 1999 | preklad: Jarmila Urbánková, kniha: Tři stálice, Československý spisovatel, 1974 |
Já bloudil samotný jak mrak, jenž hory doly přelít si, vtom zástup upoutal můj zrak, roj, hejno - zlaté narcisy; tam u jezera, pod stromy vítr jim kýval hlavami.
Věčné jak hvězdy, které svítí a v mléčné dráze blikají, táhly se v nekonečné síti nad zálivem hned při kraji: vidím jich sta a tisíce, hřívy se vlní do tance.
Tančily vlny, jiskření vedle nich neměly však dost: ať básník cítí nadšení, že má tak skvělou společnost; hleděl jsem... hleděl... nemyslel na poklad, který jsem v nich měl.
Často však, v křesle před krbem, zadumán, nebo z prázdnoty, vnímám je vnitřním pohledem, který je darem samoty: a srdce štěstím výskne si a začne tančit s narcisy. | Já putoval, jak chodí si nad krajem mráček zatoulaný, když náhle spatřím narcisy jak skvoucí přelud: na vše strany okolo jezera se skvěly a zlehka k tanci ukláněly.
Jako se táhnou nad lesy míhavé hvězdy dráhy Mléčné, tak obtáčelo procesí zátoku v řadě nekonečné: na deset tisíc jich tam stálo a v tanečku se natřásalo.
Jezerním vlnám bledl třpyt před rejem zlatých tanečníků. Jak bych se mohl netěšit z tak rozjařených společníků! Dívám se - ale nemám zdání, jaké v nich najdu požehnání:
Vždyť nejednou, když uléhám v náladě teskně zádumčivé, najednou před sebou je mám, chvějivě třpytné, jako živé; a srdce, rázem plné krásy, s narcisy o tanec se hlásí. |
