Nie som zástanca bezbrehého ohovárania všetkého a každého. Študujem však na vysokej škole a rozmýšľam nad svojím životom, ktorý je s vysokou školou momentálne prepletený až až. Áno. Som kritický. Ale dokážem aj vyzdvihnúť kvality čohokoľvek, s čím sa stretnem, ak to považujem za kvalitné.
Nedávno som čítal knihu Timothy Leary- Politika extázy. Viac o nej som uverejnil v predchádzajúcom článku , ktorý je však pridlhý na to, aby si ho zanepráznený človek s priemerným záujmom o danú problematiku prečítal. Preto som sa rozhodol venovať sa jednej pasáži z uvedenej knihy, ktorá bola pre mňa, vysokoškoláka, veľmi zaujímavá. Leary jemu typickým nekonvenčným spôsobom komentuje funkciu vzdelávacieho systému. Nestotožňujem sa s jeho názormi (nie len na túto problematiku) bezvýhradne, ale musím priznať, že som nad niečím podobným premýšľal už dlhšie (verím, že nie som jediný taký študent). Práve tento úryvok však, podľa mňa, pomerne výstižne opisuje skutočnosť (i keď autor často kvôli cieľu presvedčiť masy hyperbolizuje). Mimochodom, Leary bol naozaj veľmi zručný rečník a agitátor.
(citácia z českého prekladu knihy- Timothy Leary- Politika Extáze, od strany 281)
Je na čase skutečně využít hlavu. Ale jak? Vezměme si naše hlavní téma: jednotlivce na vysoké škole. Může nám univerzita pomoci při využití naších hlav? Pokud chceme přemýšlet o funkci vysoké školy, měli bychom přemýšlet o univerzitě jako o místě, které plodí nové myšlenky nebo prosazuje nové představy. Místo, kde se můžeme naučit, jak využívat naše neurologické vybavení.
Univerzitu a každý jiný článek vzdělávacího systému platí společnost dospělých k výcviku mladých lidí, aby udržovali hru v chodu. Buďte si jisti, že nepoužíváte svou hlavu. Studenti, tato instituce a všechny vzdělávací instituce jsou vytvořeny, aby vás umrtvovaly, aby vás uspaly. Aby zajistily, že odsud odejdete a vstoupíte do vyšší hry a zaujmete své místo v řadě. Mezi roboty, jakými jsou vaši rodiče, poslušní, výkonní, dobře přizpůsobení herci společenské hry. Nahraditelná strojní součástka.
Nyní smíte trochu rebelovat. Můžete se moderně oblékat, mohou z vás vyrůst roztomilí teenageři a tak podobně. Existuje tady určitá svoboda jednání, abyste si mysleli, že děláte věci odlišné. Ale nenechejte se napálit.
Včera večer jsem se díval pár minut na televizi a viděl jsem diskusní pořad vysokoškolských studentů, kteří probírali různé problémy. Velmi vážné společenské problémy. Diskutovali o alkoholismu mezi teenagery. Vše nasvědčuje tomu, že dnešní mladí lidé chtějí dělat věci dospělých až příliš rychle. Chcete začít užívat narkotika dospělých předtím, než dostatečně vyspějete. Dobrá, nespěchejte tedy! Dospěláckemu pití se budete oddávat již velice brzy. Budete provádět všechny ostatní standardizované postupy dospělých robotů, protože to je přesne ono, k čemu vás vedou vzdělávací instituce. Rozšířit vědomí, použít nevyužitý potenciál ve vaší hlavě k přímé zkušenosti a vyvíjet se je poslední věcí, kterou by vám vzdělávací instituce chtěla dovolit. Nechtějí, abyste se vyvíjeli, abyste rostli, abyste skutečné rostli. Nechtějí, abyste se posunuli na jinou úroveň skutečnosti. Nechtějí, abyste brali život vážně, chtějí, abyste brali vážně jejich hru. Vzdělání je, drazí studenti, anestetickou, narkotickou procedurou, která velmi pravděpodobně otupí vaši citlivost a do konce života znehybní váš mozek a vaše chování.
Rád bych rovněž připomněl, že náš vzdělávací proces je obzvlášť nebezpečné narkotikum, protože přímo fyziologicky poškozuje váš nervový systém. Dovolte mi vysvětlit, co tím myslím. Mozek je stejně jako jakýkoliv orgán ve vašem těle dokonalý nástroj. Když jste se narodili, přinesli jste si do tohoto světa orgán, který je téměř dokonale přizpůsoben rozpoznat, co se děje kolem vás a uvnitř vás. Stejně jako srdce je i mozek připraven na svou práci. Vzdělání však ve vaší hlavě působí asi tak, jako bychom uchopili vaše srdce, přetáhli přes ně gumičky a vložili do něj pružiny, abychom zajistili dostatečné pumpování. Vzdělání obkládá vaše vědomí sérií filtrů, abyste rok od roku, krok za krokem, měli zkušeností méně, méně a méně. Dítě, jak jsme přesvědčení, vidí mnohem více než my. Dítě ve veku deseti či dvanácti let je hravé a pohybuje se s určitou flexibilitou. Dospělý však již svou zkušenost zredukoval na umělé reakce. To je biochemický jev. Existují četné důkazy o tom, že zvyk je nervovou sítí zpětných smyček. Jako drážky na gramofonové desce, jako svaly - čím častěji kteroukoliv ze smyček používáte, tím pravděpodobněji ji použijete znovu. Kdybychom měli více času, mohl bych přesné říct, jak tento podmíněný, vzdělávací proces funguje, jak se zakládá na raných, náhodných, vtisknutých emocích.
Takže jsme už zase u toho. Monolitické, ztuhlé impérium se blíží ke svému pádu. Během několika posledních tisíciletí jsme se v této situaci ocitli již mnohokrát. Co můžeme dělat se vzdělávací narkózou? Jak se můžeme zbavit konformních zvyků? Jak se můžeme naučit používat svou hlavu?
Všichni jsme polapeni v tomto společenském návykovém procesu. Vy, mladí lidé, víte, že nefunguje tak, jak by mohl. Víte, že jste zaseknutí. Bojíte se zrobotizovaných postupů. Ale vždycky existuje nějaký slib, není to tak? Vždycky existuje nějaké „pojď". „Zase přijď. To se zlepší. Zítra se stane něco velkého, když budeš dneska hodnej." Nestane se nic! Ve skutečnosti se to zhoršuje, drazí roboti.
(koniec citácie)
Toto bola pasáž z knihy, ktorou Leary opísal situáciu v školstve, ako ju videl on. Myslím, že keď sa na jeho vyjadrenie pozrie čitateľ z určitého uhla pohľadu (výrazne kritizujúceho školstvo), nemusí byť od pravdy vzdialené tak, aby sa považovalo za nezmyselné.
Iné je to už s Learyho ponúkaným riešením, ako túto situáciu riešiť. Známe je, že jeho životným krédom bol výrok "Turn on, tune in, drop out" (zapni sa, nalaď sa, vypadni- voľný preklad) a podľa neho by riešil aj nastolený problém.
(pokračovanie citácie z knihy)
Dobrá, kam jdeme? Co můžeme dělat? Na tyto otázky mám dvě odpovědi. První je: na všechno se vykašlete! Vypadněte tam, kde jste blíže skutečnosti, k přímé zkušenosti. Zmizte tam, kde se věci skutečné dějí. Přibližte se k hranici. Vyjděte k oněm ohniskům, kde se odehrávají důležité věci. Proč si nevyberete nejdůležitější problém ve světě, alespoň ve vašich očích, a nejdete přímo do centra místa, kde se odehrává, kde je zkoumán a kde se na něm pracuje? Proč ne? Někdo tam musí být, v centru. Proč ne vy?
Je to risk, Za prvé riskujete, že ztratíte pevné místo na žebříku, po kterém jste stoupali. Ztratíte spojení se společností.
Studenti za mnou velmi často chodí a říkají: „Chci pokračovat v psychologu a získat doktorát. Kam mám jít?" A já jim vždy kladu otázku: „Proč chcete studovat psychologii?" A já jim naslouchám, přičemž se obvykle vyjeví jedna ze dvou odpovědí. Odpověď číslo jedna je: „Chci se stát psychologem. Chci hrát psychologickou hru. Chci být schopen hrát tu roli a používat termíny, které vy používáte, a chci být asistentem profesora a potom mimořádným a potom řádným profesorem a chci získat definitivu a možná, jestli jsem skutečné ctižádostivý, bych se mohl stát prezidentem Amerického sdružení psychologů." Dobrá, to je celkem v pořádku a někomu, kdo má takovou ctižádost, mohu poradit, kde se nacházejí strategické univerzity, jako běž do Michiganu nebo Yale, ale nechoď do XYZ.
Někteří studenti řeknou: „Já chci studovat psychologii, protože chci studovat lidskou povahu" nebo „Chci zjistit, co je co. Udělat něco dobrého." Těm potom řeknu, dobrá, zapomeňte na školu. Jaké dobro chcete dělat? Chcete pomáhat duševně chorým? Přihlaste se do nemocnice pro duševně nemocné. Zůstaňte tam rok nebo dva; o duševních onemocněních se během těchto dvou let dovíte více, než naše profese poznala za sto let. Jestliže se chcete něco dozvědět o kriminalitě, jděte přímo do zásahové jednotky, naučte se hře zločinu, naučte se boji muže proti muži, naučte se od drsných chlápků, proč jsou gauneři a profesionální zločinci. Stravte rok ve vězení, ne jako psychologové, ale jako bachaři nebo uklízeči, naučíte se víc, než se kdy můžete dočíst v kriminalistické příručce. Takhle to chodí. Neexistuje problém, který by v tomto stavu lhostejnosti nemohl být nejlépe vyřešen tím, než že vstoupíte přímo do jeho skutečnosti.
Proti tomuto návrhu lze samozřejmě namítnout: „Konec konců potřebujeme nějaké informace a fakta a měli bychom se je učit v univerzitních kurzech." A já říkám, „Jistě, panují existenciální problémy; někdy nastane doba, kdy si ve snaze vyřešit existenciální problémy budete chtít vypůjčit zkušenost a znalosti od předchozích badatelů." Můžete použít knihovnu, ale uvědomte si, že je to narkotikum. Knihy v knihovně jsou nebezpečné návykové látky. Knihy se stejně jako heroin stávají cílem samy o sobě. Před dvěma roky jsem navrhl, aby zavřeli Wide-nerovu knihovnu při Harvardově univerzitě, dali na dveře řetěz a do zdí vyvrtali malé otvory jako v bankomatech, takže kdyby si chtěl student vypůjčit nějakou knihu, musel by přijít s proužkem papíru, který by dokazoval, že má nějakou existenciální, praktickou otázku. Nemohl by jenom tvrdit, že chce nabrat spoustu informací do své mysli, aby udělal dojem na učitele nebo se mohl vyvyšovat nad ostatní studenty v intelektuální hře. Ne. Kdyby však měl existenciální problém, knihovna by mu poskytla všechny informace, které by se k jeho problému vztahovaly. Je zbytečné říkat, že můj plán neměl velký ohlas a dveře Harvardu zůstávají otevřené. Na Harvardu můžete ještě pořád získat nebezpečnou dávku narkotik bez jakéhokoliv lékařského předpisu.
(koniec citácie)
S takýmto riešením, aké autor ponúka, už nedokážem ani trocha súhlasiť. Vykašľať sa na všetko by bolo príliš jednoduché a zbabelé(i keď si to, samozrejme, vyžaduje istý druh odvahy). Nepopieram ani dôležitosť vysokoškolského štúdia. Minimálne dnešná spoločnosť nepriamo, ale o to naliehavejšie, tlačí na mladých ľudí a tí už pomaly ani nemajú na výber (napr. absolventi gymnázií), ak chcú žiť "slušný život", iba vyštudovať.
Ani ja však žiaľ (zatiaľ?) nepoznám univerzálne riešenie, ktoré by situáciu zlepšilo. No dúfam, že už len to, že sa nad týmto problémom verejne zamýšľam, môže niečo zmeniť. Stačí, ak bude o pár ľudí viac, čo neostanú pred problémom funkcie a formy vysokého školstva ľahostajní.
Možno som ale naozaj len naivný idealista, ktorý si myslí, že sa niečo zmení a toto (možno) mlátenie prázdnej slamy som mohol radšej zameniť za učenie sa matematiky na zajtrajšiu opravnú skúšku...