reklama

Vysoké školy - Majú správnu funkciu? Akú by mali mať?

Vysoké školy podľa mňa nie sú dostatočne diskutované. Študenti väčšinou, ako sa hovorí, držia hubu a krok. Veď nikto nepotrebuje mať zbytočné problémy spôsobené vyjadrením vlastného názoru, ktorý sa však škole nemusí pozdávať.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (4)
Timothy Leary
Timothy Leary 

Nie som zástanca bezbrehého ohovárania všetkého a každého. Študujem však na vysokej škole a rozmýšľam nad svojím životom, ktorý je s vysokou školou momentálne prepletený až až. Áno. Som kritický. Ale dokážem aj vyzdvihnúť kvality čohokoľvek, s čím sa stretnem, ak to považujem za kvalitné.

Nedávno som čítal knihu Timothy Leary- Politika extázy. Viac o nej som uverejnil v predchádzajúcom článku , ktorý je však pridlhý na to, aby si ho zanepráznený človek s priemerným záujmom o danú problematiku prečítal. Preto som sa rozhodol venovať sa jednej pasáži z uvedenej knihy, ktorá bola pre mňa, vysokoškoláka, veľmi zaujímavá. Leary jemu typickým nekonvenčným spôsobom komentuje funkciu vzdelávacieho systému. Nestotožňujem sa s jeho názormi (nie len na túto problematiku) bezvýhradne, ale musím priznať, že som nad niečím podobným premýšľal už dlhšie (verím, že nie som jediný taký študent). Práve tento úryvok však, podľa mňa, pomerne výstižne opisuje skutočnosť (i keď autor často kvôli cieľu presvedčiť masy hyperbolizuje). Mimochodom, Leary bol naozaj veľmi zručný rečník a agitátor.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

(citácia z českého prekladu knihy- Timothy Leary- Politika Extáze, od strany 281)

Je na čase skutečně využít hlavu. Ale jak? Vezměme si naše hlavní téma: jednotlivce na vysoké škole. Může nám univerzita pomoci při využití naších hlav? Pokud chceme přemýšlet o funkci vysoké školy, měli by­chom přemýšlet o univerzitě jako o místě, které plodí nové myšlenky nebo prosazuje nové představy. Místo, kde se může­me naučit, jak využívat naše neurologické vybavení.

Univerzitu a každý jiný článek vzdělávacího systému platí společnost dospělých k výcviku mladých lidí, aby udržovali hru v chodu. Buďte si jisti, že nepoužíváte svou hlavu. Studenti, tato instituce a všechny vzdělávací instituce jsou vytvořeny, aby vás umrtvovaly, aby vás uspaly. Aby zajistily, že odsud odejdete a vstoupíte do vyšší hry a zaujmete své místo v řadě. Mezi ro­boty, jakými jsou vaši rodiče, poslušní, výkonní, dobře přizpůso­bení herci společenské hry. Nahraditelná strojní součástka.

Nyní smíte trochu rebelovat. Můžete se moderně oblékat, mohou z vás vyrůst roztomilí teenageři a tak podobně. Existu­je tady určitá svoboda jednání, abyste si mysleli, že děláte věci odlišné. Ale nenechejte se napálit.

Včera večer jsem se díval pár minut na televizi a viděl jsem diskusní pořad vysokoškolských studentů, kteří probírali různé problémy. Velmi vážné společenské problémy. Diskutovali o al­koholismu mezi teenagery. Vše nasvědčuje tomu, že dnešní mladí lidé chtějí dělat věci dospělých až příliš rychle. Chcete začít užívat narkotika dospělých předtím, než dostatečně vyspě­jete. Dobrá, nespěchejte tedy! Dospěláckemu pití se budete od­dávat již velice brzy. Budete provádět všechny ostatní standar­dizované postupy dospělých robotů, protože to je přesne ono, k čemu vás vedou vzdělávací instituce. Rozšířit vědomí, použít nevyužitý potenciál ve vaší hlavě k přímé zkušenosti a vyvíjet se je poslední věcí, kterou by vám vzdělávací instituce chtěla do­volit. Nechtějí, abyste se vyvíjeli, abyste rostli, abyste skutečné rostli. Nechtějí, abyste se posunuli na jinou úroveň skutečnosti. Nechtějí, abyste brali život vážně, chtějí, abyste brali vážně je­jich hru. Vzdělání je, drazí studenti, anestetickou, narkotickou procedurou, která velmi pravděpodobně otupí vaši citlivost a do konce života znehybní váš mozek a vaše chování.

Rád bych rovněž připomněl, že náš vzdělávací proces je ob­zvlášť nebezpečné narkotikum, protože přímo fyziologicky po­škozuje váš nervový systém. Dovolte mi vysvětlit, co tím myslím. Mozek je stejně jako jakýkoliv orgán ve vašem těle dokonalý nástroj. Když jste se narodili, přinesli jste si do tohoto světa orgán, který je téměř dokonale přizpůsoben rozpoznat, co se děje kolem vás a uvnitř vás. Stejně jako srdce je i mozek připraven na svou práci. Vzdělání však ve vaší hlavě působí asi tak, jako bychom uchopili vaše srdce, přetáhli přes ně gumičky a vložili do něj pružiny, abychom zajistili dostatečné pumpování. Vzdělání obkládá vaše vědomí sérií filtrů, abyste rok od roku, krok za krokem, měli zkušeností méně, méně a méně. Dítě, jak jsme přesvědčení, vidí mnohem více než my. Dítě ve veku deseti či dvanácti let je hravé a pohybuje se s určitou flexibilitou. Do­spělý však již svou zkušenost zredukoval na umělé reakce. To je biochemický jev. Existují četné důkazy o tom, že zvyk je ner­vovou sítí zpětných smyček. Jako drážky na gramofonové des­ce, jako svaly - čím častěji kteroukoliv ze smyček používáte, tím pravděpodobněji ji použijete znovu. Kdybychom měli více času, mohl bych přesné říct, jak tento podmíněný, vzdělávací proces funguje, jak se zakládá na raných, náhodných, vtisknutých emo­cích.

Takže jsme už zase u toho. Monolitické, ztuhlé impérium se blíží ke svému pádu. Během několika posledních tisíciletí jsme se v této situaci ocitli již mnohokrát. Co můžeme dělat se vzdě­lávací narkózou? Jak se můžeme zbavit konformních zvyků? Jak se můžeme naučit používat svou hlavu?

Všichni jsme polapeni v tomto společenském návykovém procesu. Vy, mladí lidé, víte, že nefunguje tak, jak by mohl. Víte, že jste zaseknutí. Bojíte se zrobotizovaných postupů. Ale vždyc­ky existuje nějaký slib, není to tak? Vždycky existuje nějaké „pojď". „Zase přijď. To se zlepší. Zítra se stane něco velkého, když budeš dneska hodnej." Nestane se nic! Ve skutečnosti se to zhoršuje, drazí roboti.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

(koniec citácie)

Toto bola pasáž z knihy, ktorou Leary opísal situáciu v školstve, ako ju videl on. Myslím, že keď sa na jeho vyjadrenie pozrie čitateľ z určitého uhla pohľadu (výrazne kritizujúceho školstvo), nemusí byť od pravdy vzdialené tak, aby sa považovalo za nezmyselné.

Iné je to už s Learyho ponúkaným riešením, ako túto situáciu riešiť. Známe je, že jeho životným krédom bol výrok "Turn on, tune in, drop out" (zapni sa, nalaď sa, vypadni- voľný preklad) a podľa neho by riešil aj nastolený problém.

(pokračovanie citácie z knihy)

Dobrá, kam jdeme? Co můžeme dělat? Na tyto otázky mám dvě odpovědi. První je: na všechno se vykašlete! Vypadněte tam, kde jste blíže skutečnosti, k přímé zkušenosti. Zmizte tam, kde se věci skutečné dějí. Přibližte se k hranici. Vyjděte k oněm ohniskům, kde se odehrávají důležité věci. Proč si nevyberete nejdůležitější problém ve světě, alespoň ve vašich očích, a nejdete přímo do centra místa, kde se odehrává, kde je zkoumán a kde se na něm pracuje? Proč ne? Někdo tam musí být, v cen­tru. Proč ne vy?

SkryťVypnúť reklamu
reklama


Je to risk, Za prvé riskujete, že ztratíte pevné místo na žebří­ku, po kterém jste stoupali. Ztratíte spojení se společností.

Studenti za mnou velmi často chodí a říkají: „Chci pokra­čovat v psychologu a získat doktorát. Kam mám jít?" A já jim vždy kladu otázku: „Proč chcete studovat psychologii?" A já jim naslouchám, přičemž se obvykle vyjeví jedna ze dvou odpovědí. Odpověď číslo jedna je: „Chci se stát psychologem. Chci hrát psychologickou hru. Chci být schopen hrát tu roli a používat termíny, které vy používáte, a chci být asistentem profesora a potom mimořádným a potom řádným profesorem a chci zís­kat definitivu a možná, jestli jsem skutečné ctižádostivý, bych se mohl stát prezidentem Amerického sdružení psychologů." Dobrá, to je celkem v pořádku a někomu, kdo má takovou cti­žádost, mohu poradit, kde se nacházejí strategické univerzity, jako běž do Michiganu nebo Yale, ale nechoď do XYZ.

Někteří studenti řeknou: „Já chci studovat psychologii, proto­že chci studovat lidskou povahu" nebo „Chci zjistit, co je co. Udě­lat něco dobrého." Těm potom řeknu, dobrá, zapomeňte na školu. Jaké dobro chcete dělat? Chcete pomáhat duševně cho­rým? Přihlaste se do nemocnice pro duševně nemocné. Zůstaň­te tam rok nebo dva; o duševních onemocněních se během těchto dvou let dovíte více, než naše profese poznala za sto let. Jestliže se chcete něco dozvědět o kriminalitě, jděte přímo do zásahové jednotky, naučte se hře zločinu, naučte se boji muže proti muži, naučte se od drsných chlápků, proč jsou gauneři a profesionální zločinci. Stravte rok ve vězení, ne jako psycho­logové, ale jako bachaři nebo uklízeči, naučíte se víc, než se kdy můžete dočíst v kriminalistické příručce. Takhle to chodí. Neexistuje problém, který by v tomto stavu lhostejnosti nemohl být nejlépe vyřešen tím, než že vstoupíte přímo do jeho skuteč­nosti.

Proti tomuto návrhu lze samozřejmě namítnout: „Konec kon­ců potřebujeme nějaké informace a fakta a měli bychom se je učit v univerzitních kurzech." A já říkám, „Jistě, panují existen­ciální problémy; někdy nastane doba, kdy si ve snaze vyřešit existenciální problémy budete chtít vypůjčit zkušenost a zna­losti od předchozích badatelů." Můžete použít knihovnu, ale uvědomte si, že je to narkotikum. Knihy v knihovně jsou nebez­pečné návykové látky. Knihy se stejně jako heroin stávají cílem samy o sobě. Před dvěma roky jsem navrhl, aby zavřeli Wide-nerovu knihovnu při Harvardově univerzitě, dali na dveře řetěz a do zdí vyvrtali malé otvory jako v bankomatech, takže kdyby si chtěl student vypůjčit nějakou knihu, musel by přijít s prouž­kem papíru, který by dokazoval, že má nějakou existenciální, praktickou otázku. Nemohl by jenom tvrdit, že chce nabrat spoustu informací do své mysli, aby udělal dojem na učitele nebo se mohl vyvyšovat nad ostatní studenty v intelektuální hře. Ne. Kdyby však měl existenciální problém, knihovna by mu poskytla všechny informace, které by se k jeho problému vzta­hovaly. Je zbytečné říkat, že můj plán neměl velký ohlas a dve­ře Harvardu zůstávají otevřené. Na Harvardu můžete ještě pořád získat nebezpečnou dávku narkotik bez jakéhokoliv lé­kařského předpisu.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

(koniec citácie)

S takýmto riešením, aké autor ponúka, už nedokážem ani trocha súhlasiť. Vykašľať sa na všetko by bolo príliš jednoduché a zbabelé(i keď si to, samozrejme, vyžaduje istý druh odvahy). Nepopieram ani dôležitosť vysokoškolského štúdia. Minimálne dnešná spoločnosť nepriamo, ale o to naliehavejšie, tlačí na mladých ľudí a tí už pomaly ani nemajú na výber (napr. absolventi gymnázií), ak chcú žiť "slušný život", iba vyštudovať.

Ani ja však žiaľ (zatiaľ?) nepoznám univerzálne riešenie, ktoré by situáciu zlepšilo. No dúfam, že už len to, že sa nad týmto problémom verejne zamýšľam, môže niečo zmeniť. Stačí, ak bude o pár ľudí viac, čo neostanú pred problémom funkcie a formy vysokého školstva ľahostajní.

Možno som ale naozaj len naivný idealista, ktorý si myslí, že sa niečo zmení a toto (možno) mlátenie prázdnej slamy som mohol radšej zameniť za učenie sa matematiky na zajtrajšiu opravnú skúšku...

ivan palenik

ivan palenik

Bloger 
  • Počet článkov:  14
  •  | 
  • Páči sa:  1x

Do vtedy si budem vážiť sám seba, kým nezačnem ľutovať svoje rozhodnutia. Zoznam autorových rubrík:  (rádioaktívny)ivko a ukrajinaSúkromnéNezaradené

Prémioví blogeri

Juraj Hipš

Juraj Hipš

12 článkov
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Juraj Karpiš

Juraj Karpiš

1 článok
Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
Iveta Rall

Iveta Rall

87 článkov
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

752 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu