Spomienky na Afriku sú presne tým, čo by ste od takéhoto názvu očakávali - spomienky v tej najčistejšej forme na krajinu a jej obyvateľov, ktorých milovala z celého srdca. Kniha má so slávnym filmom, ktorý podľa nej natočili, len pramálo spoločného, a tak nečakajte romantický príbeh lásky. Nedozviete sa z nej nič o jej nešťastnom manželstve s barónom Blixenom, o syfilise, ktorý od neho dostala, ani o jej vzťahu so slávnym lovcom Denysom Finch Hattonom (na Denysa spomína ako na vzácneho priateľa, a jej opis jeho tragickej smrti a toho, ako mu kopali hrob na ngongskej vysočine, je veľmi dojemný).
Dozviete sa však, ako Afrika vyzerala v jej časoch, porozpráva vám o prašnej ceste vedúcej do Nairobi, dozviete sa o moranoch, mladých Masajoch, ktorí ešte nedospeli do veku bojovníka; o ngomách, domorodých tancoch; o kyamách, zhromaždeniach starešinov, ktorí mali za úlohu riešiť miestne spory, o tom, ako vyzeralo safari za vojny, o afrických vtákoch, dobrodružstvách s levmi, o konfliktoch medzi somálskymi a svahilskými kmeňmi, o nairobských štvrtiach, o tom, ako sa na seba dívali kmene Masajov a Kikujov, ale napríklad aj o tak obyčajných veciach, ako sú svätojánske mušky:
Když skončí dlouhé období dešťů a v prvním červnovém týdnu jsou noci na vysočině chladné, létají v lese svatojánské mušky. Jednoho večera zahlédnete, jak studeným vzduchem plynou dvě tři osamělé, srdnaté hvězdičky, vznášejí se a klesají jako na vysokých vlnách, jako by se jedna druhé zhluboka ukláněli. Podle rytnu letu rozsvěcují a zhasínajú svá malinká světýlka. Když jednu mušku chytíte, po chvíli sa vám její lucernička rozzáří na dlani. Vydává zvláštní svétlo, jakési tajuplné poselství, a maličký kroužek kůže vám obarví do bledězelena. Další noc již v lese poletují tisíce světlušek.
Jej rozprávanie je pretknuté niekedy až lyrickou krásou, ako keď rozpráva o marka mbaya, zlom roku sucha: Právě za těch dlouhých, bezútěšných dnů jsme splynuli v jednotu, takže se poznáme i na jiné planetě a jedna věc bude volat na druhou - moje knihy a kukačkové hodiny na zkroušené staré Kikuje a vyhublé krávy na trávníku: „Vy jste tam byli, také jste byli součástí farmy pod Ngongem." Těžké časy nám požehnali a pominuli.
Vzduch v časném ránu na africké vysočině je tak hmatatelně svěží a chladivý, že se nás pokaždé zmocnila stejná představa: Nejsme na zemi, ale v hluboké, temné vodě, pohybujeme se po mořském dnu.
V Masajské rezervaci, když jsme těsně po západu slunce dorazili k řece při napajedli, jsme zažívali nádherné večery. Pláň s trnitými stromy již potemněla, vzduch byl však ještě plný jasu a na západě, jako malinká tečka na jantarovém nebi, se třpytila nepatrná hvězda, která se měla během noci zvětšit a rozzářit. Vzduch chladil v plících a vysoká tráva promáčená rosou vydávala hořkou, kořennou vůni. Několik opozdilých Masajů zahánělo do ohrad ovce a kozy....chvíli nato se krajem rozezněly cikády.
Kniha vykresľuje aj to, ako každodenne pociťovala rozdiely v myslení a vnímaní sveta rôznych kultúr, keď napríklad chceli úradníci odmeniť Masajov za účasť vo vojne na britskej strane a prišli im pripnúť medaily: pro nahého muže je ovšem medaile trochu nešikovná ozdoba, poněvadž si ji nemá kam připnout, a tak náčelníci zůstali s medailemi v ruce nehnutě stát.
Keď jej na farme náhle zomrel priateľ, ktorý ju tam bol navštíviť, nemohla nájsť nikoho, kto by jej pomohol mŕtve telo odniesť do domu: Nevím, čím to je, že Kikujové, kteří pociťují pramalý strach ze smrti, se tolik děsí, mají-li sáhnout na mrtvého člověka, zatímco bělochům, kteří se smrti bojí, dotýkat se mrtvých nevadí. To je opět moment, kdy se vám zdá, že jejich skutečnost je jiná než naše.
Kdyby vám chtěl něco hezkého povědět běloch, napsal by: „Nikdy na vás nezapomenu." Afričan však řekne: „Myslíme si, že na nás nikdy nezapomeneš."
Jej Kikujovia mali pravdu, nikdy na nich nezabudla, a zabalila to nostalgických čriepkov spomienok, ktoré vám pred očami vykreslia Afriku tak, ako ste ju nikdy nepoznali.
Znám písničku o Africe, říkala jsem si, o žirafách a srpku měsíce nad plání, o pluzích na polích a zpocených tvářích trhačů kávy. Zdalipak zná Afrika písničku o mně? Zatetelí se někdy vzduch nad plání barvou šatů, které jsme měla na sobě, zahrají si děti hru, v níž padne mé jméno, vrhne úplněk na štěrk před domem stín podobný mému? Zdalipak se po mně ohlédnou orli vznášející se nad Ngongem?
