Včera jsem viděl dokumentární film o nudismu – jak vznikl a jaká jsou nepsaná pravidla účastníků „hambatého plážového reje“. Spousta zajímavých novinek. Teď už je mi jasné, že se nejedná o nahaté sprosťáky. Prostě předsudek. Zbavil jsem se ho, ale mnoho dalších ještě čeká na devastaci.
Ovšem připomnělo mi to příhodu z čerstvého otcovství a dokonce i z mého dětství.
Když bylo klukům dva a čtyři, měl jsem velmi hluboko do kapsy. Ani na koupaliště nezbylo, tak jsem je vzal k nádrži Jesenice u Chebu. Na jedné straně jsou kempy, na druhé rybáři. Chvilku jsem musel hledat, ale nakonec jsem našel volný kousek břehu, který se zdál v půl deváté ráno přímo idylický. A nikde živá duše.
Bylo mi to sice divné, ale darovanému koni na zuby nehleď. Rozbil jsem pobřežní pánský tábor, svačinu s nočníkem schoval do stínu a hajdy do vody. Házeli jsme žabky, do ruky chytali rybičky, pouštěli lodičku a užívali si přítomnosti hovad a dalšího přítulného hmyzu.
A v tom jsem ho uviděl. Naháč! A za ním další dva. Celá parta adamitů přišla na kraj pláže a začala ji obsazovat jako husitské vojsko Beroun. Nejsem puritán, ale předsudky byly.
Odolával jsem s klukama (kterým to bylo fuk) asi dvě hodinky. Když byla pláž plná neopálených zadelí a jen já jediný v plavkách, pochopil jsem, že je to nudapláž. Neoficiální, zato velmi používaná. Neznal jsem pravidla, a tak jsem přidal tu svou, neopálenou, k většině. Kluci už to udělali dávno.
Po chvilce začal kluk mávat z vody, abych ho vyfotil. Automaticky jsem vzal foťák a cvak. „No to si děláš legraci, chlape,“ ozval se mi dunivě-afektovaný ženský hlas za zády, až jsem se kvapně otočil. Za mnou stála věkem a životem velmi použitá kráska, oděná pouze v zamračené tváři a napůl rozteklém make-upu.
„Copak?“ odpovídám překvapeně a v ruce žmoulám foťák. Odbarvená paní rozčileně rozhazuje rukama a pálí na mne od boku nadávky v drtivé kadenci. Počínaje úchylem, konče prasákem. „Ale já si fotím pouze své děti,“ drtím mezi zuby a dodávám: „Byli jsme tu první, není zde oficiálně značená nudapláž a kromě vás to nikomu nevadí.“ Pak jsem sklidil přístroj a otočil se zpět na děti.
Palba impertinencí však neustávala. O něco starší společník rozohněné paní se ji snažil uklidnit opakováním mého tvrzení, že si fotím jen děti. Bez účinku. Okolo ležící „přátelé textilní svobody“ s dětmi kroutili nevěřícně hlavou, avšak zastánce jsem nenašel.
Jsem hubatý. Někdy až moc. Po několika minutách předstírané hluchoty jsem se otočil a zeptal se: „A co bych si na tobě, roletko, asi fotil?“ Podotýkám, že mám velmi výrazný hlas. Když chci. Rázem bylo ticho po celé pláži.
Madame měla tendenci vykřikovat cosi o nehoráznosti, ale to už se blížila skupina dětí, dělající takový rámus, že její spílání zaniklo. Její společník do ní šťouchnul, posbíral zbytky důstojnosti a odstěhoval ji za devatero ručníků a devatero „holin“.
V nastalém klidu jsem vzpomínal, jak jsem coby malý kluk z druhé strany přehrady vesloval s otcem na tento zapomenutý kousek břehu. Jak si otec rozložil stojan, vytáhl svoje fidlátka a maloval naháče bez jediné námitky. Jistěže po domluvě.
Frontu nahatých modelů, nadšeně čekajících na svůj zdařilý akt, si pamatuji dodnes.
Možná jsem tehdy nebyl na špatném místě — jen jsem tam byl se špatnou představou o tom, co je normální.
Po domluvě…
