V pátek přijdu domů utahaný z práce a padnu do křesla s představou dobré kávy. Hodná dceruška jistě nechá tatínka v klidu odpočívat. V mžiku mi sedí na klíně naše zlatíčko, pusinkuje a ptá se, jestli se půjdeme koupat. Jsem přísný otec a hlava rodiny, takže během deseti minut vycházíme s dcerou směr aquapark.
Po příchodu na bazén žasnu. Skoro prázdno. Asi dvacet dětí a dvanáct tatínků. Otcové jsou vesměs velikost XXL, takže bez problému zapadnu. Všichni přítomní zodpovědně hlídají své potomky a řádně dbají o jejich bezpečnost. Přisednu k několika z nich do vířivky a hlídám s nimi. „Je to dřina! Hrůza, co? Vůbec nestíhám!“ probíráme svou pekelně namáhavou situaci. Naši nejmenší se zatím pohupují, nadnášeni křidélky, uprostřed vířivky, kde je občas některý z nás nohou usměrní. Děti školou povinné nejsou vidět. Zato slyšet ano. Tobogány, klouzačky, divoká řeka. Tam někde asi budou, ne?
Po půlhodině namáhavě poklidného dohlížení zahlédneme přicházet dvě mladé maminky s předškolními dětmi. Všichni svorně zatáhneme břicha a přistrčíme si svá mrňata k sobě. Co kdyby se maminky chtěly přidat. Nechtěly. Louply po nás očima a nám bylo jasné, že idyla skončila.
O pět minut později přibíhá uplakaný sedmiletý klučina za tatínkem a povídá: „Jedna paní mi vynadala, že stříkám na její děti.“ Táta ho uklidní a jde mu koupit párek v rohlíku.
Dcerka už se nudí, a tak jdeme na tobogán. Je jí pět let, takže jezdíme spolu. Nahoře se přichystáme k odjezdu a čekáme na zelenou. Přiřítí se asi pětiletý klučina a šup tam. Prosmýkne se kolem nás do tobogánu. Za ním funí jedna z maminek. Nestihla ho. Čekám tedy na další zelenou a paní za mnou netrpělivě podupává. Zelená. A jedeme. Lehnu si na záda a dcerku přitisknu k sobě. Ve druhé třetině tobogánu rána. Ten malý truhlík, co nás předběhl, se tam zastavil. Nevím, jak to dokázal. Nevím proč. Že by čekal na mámu? V každém případě jsem ho doslova sestřelil. Bohužel padnul dceři na nohy. Dolů jsme dojeli za dvojhlasného pláče. A reakce? Od matky jsem dostal i s dcerou vynadáno já! Paní plavčice vše viděla na kameře a maminku krotila. Zbytečně. Nechci před dcerou křičet, ovládnu vztek a jdeme do brouzdaliště.
Je tam dětská skluzavka, na které skotačí tři děti od parťáků z vířivky. Dcera se přidává a brzo je zase veselo. Asi deset minut. Přicházejí maminky. Jejich děti se přidávají ke hře a chvilku to vypadá, že bude klid. Pak najednou asi tříletý klučina sjel klouzačku po břiše hlavou dolů. Zajel pod hladinu a pěkně se nalokal. Jeden otec reagoval rychlostí blesku a kluka postavil. Nikoliv jeho otec. Maminka od malého potápěče zrovna „vychovávala“ jiného tatínka, jehož slečna měla u nosu nudli jako bič. Nakonec se matka vychovatelka přeci jen otočila za zvukem kašlajícího potomka a hystericky se pustila do zachránce. Statečný zachránce však klid nezachoval. Koutkem oka jsem uviděl druhou matku, jak spěchá své kolegyni na pomoc. S dcerou jsem raději kvapně odešel a také jí koupil párek v rohlíku.
Cestou domů princezna pokňourává, že ji bolí noha. Já v duchu taky kňourám, nebo spíš vyju vzteky. Přemýšlím, co to sakra bylo? Je to dnešní dobou? Nebo jsem jen narazil na dvě nevyrovnané matky? Možná je zlobil pohled na pupkaté fotříky ve vířivce, kteří si zdánlivě nevšímají svých dětí. Mnoho otázek a žádná odpověď. Nechám to koňovi, ten má velkou hlavu. Nakonec, dcera se bavila a pochutnala si na párku v rohlíku. A to je nejdůležitější, ne?
