Nedělní odpoledne, hřiště, pískoviště plné geopolitických ambicí. Parta kluků kolem pěti let právě brání světový mír. Respektive prolézačku. V ruce plastové pistolky, v očích odhodlání a v kapsách sušenky.
Moje dcera přichází na scénu.
Chvíli situaci analyzuje. Ruce v bok. Výraz generála před bitvou. Pak přistoupí k jednotce.
„Můžu si hrát s váma?“
Velitel, chlapec s červenou kšiltovkou a výrazem muže, který už něco zažil (nejspíš školku), ji přeměří pohledem.
„Máš pistolku?“
Dcera se podívá na své prázdné ruce. Nemá. Má jen plyšového jednorožce a kapsu plnou kamínků, které „budou ještě potřeba“.
„Nemám.“
„Tak nemůžeš.“
Žádné genderové předsudky. Čistý zbrojní audit.
Dcera se vrací ke mně. Nepláče. To mě znervózní víc než pláč. Přemýšlí.
„Tati, oni mě nechtějí. Nemám zbraň.“
V tu chvíli se ve mně probudí rodičovský ochránce. A taky lehce ješitný muž, který nechce, aby jeho potomek prohrál výběrové řízení do armády pískoviště.
Píšu SMS staršímu synovi, který je doma.
„Máš ještě ten velkej samopal?“
Odpověď přijde okamžitě.
„S laserem?“
„S laserem.“
Za deset minut se na horizontu objeví posila. Starší bratr kráčí parkem jako zbrojní konvoj NATO. V ruce plastový samopal velikosti menšího batolete, vybavený laserovým zaměřovačem, který při zmáčknutí spouště vydává zvuk, jenž připomíná startující stíhačku.
Předání proběhne beze slov. Jen krátké kývnutí. Rodinná logistika funguje.
Dcera přebírá zbraň. Otočí se. Vlasy zavlají ve větru, který tam předtím vůbec nebyl. Walker, Texas Ranger. V růžových botách velikost 28.
Vrací se na hřiště.
„Můžu teď?“
Kluk s červenou kšiltovkou si všimne laserové tečky na svém tričku. Nastává ticho. Velmi krátké.
„Tak jo. Ty budeš velitel.“
A je to.
Během tří minut reorganizuje jednotku. Rozdělí role. Stanoví základnu. Určí, kdo hlídá skluzavku a kdo obstarává zásobování (rozuměj sběr šišek). Laser používá střídmě, ale efektivně. Jednorožec je jmenován zdravotníkem.
Sedím na lavičce a sleduji, jak moje pětiletá dcera velí brigádě, která ji ještě před chvílí odmítla pro nedostatečnou výzbroj.
Manželka vedle mě suše poznamená:
„Vidíš. Nešlo o to, že je holka. Šlo o marketing a technologickou převahu.“
Má pravdu.
Za půl hodiny je konflikt ukončen. Vojáci se mění zpět v děti. Samopal leží v trávě a laser tečkuje pampelišky.
Dcera ke mně přijde.
„Tati, zítra budeme hrát na školu. Ale potřebuju tabuli.“
Trochu se bojím zeptat, jestli nechce náhodou i interaktivní.
Jednu věc jsem ale pochopil.
Ve světě pětiletých nerozhoduje pohlaví, ani věk.
Rozhoduje výbava.
A schopnost ji během tří minut proměnit v autoritu.
A taky to, že mít staršího bráchu je lepší než mít ministerstvo obrany.
Když jsem to celé dopsal, došlo mi, jak snadno se přebírá velení, když má někdo větší výbavu a potřebu si ji neustále přeměřovat s ostatními.
Bez pampelišek.
