Jsem pes. Tedy alespoň moje panička říká, že jsem pes. A proč jí vlastně říkám panička? Je to dvounožec, kterého jsem přibral do smečky. Nemá chlupatou mordu jako jiní jejího druhu, tak to bude ona. Pořád mi říká: „Ty jsi pes a já tvá panička.“ Má u toho takový velitelský výraz. Asi si myslí, že je vůdce naší smečky. Takže proto „pes“ a „panička“. Co jsem a kdo je má společnice, je mi koneckonců jedno. Máme se rádi.
Jak ta vám ale voní, kamarádi. Hlavně když jde lovit žrádlo do kuchyně. To je část pelechu s velikou bílou krabicí, která v noci strašidelně hučí a svítí, ale ukrývá ty nejlepší flákoty. A ty já rád.
Nejdřív mi nosila nějaké sušenky v takovém velkém pytli. Byla legrace ji pozorovat, jak funí, když ho táhne z lovu. Vždycky jsem kolem ní poskakoval, tahal jí za ten hadr, co nosí na sobě, a smál se, když sebou majzla do kytek v rohu kuchyně. Asi jsem ji tím naštval, tak mi začala dávat teplé masíčko. Ještě s ní musím doladit to ohřívání. Raději syrové.
A proč vlastně nosí ten hadr? Už jsem ji bez něj viděl, a víte co? Nemá chlupy! Musí nosit na těle hadry, aby nezmrzla. Je divná.
Představte si, že chodí čůrat do veliké bílé nádoby v jiné části pelechu. A vůbec mě tam nechce s sebou. To jediné se mi na ní nelíbí. Nenechá mě čuchnout!
Nejvíc nejlepší je hraní. To mě baví. Vezme si pytlík piškotů, jdeme do lesa a povídáme si. Pořád mele to své: „Sedni! Lehni! Zůstaň! K noze!“ Už je to otrava. Jako by neznala jiná slova. Štěká je pořád dokola, hází mi piškoty a tváří se důležitě. Nu co, dokud má co házet, budu ji poslouchat.
Je mi půl roku a nechci chodit u nohy, sedět a ležet jen když chci já, a někde zůstávat? „Jé, támhle jde malý dvounožec a má nějakou mlsku. Hurá za ním. Haf.“
Ten je sladký a jak vesele piští. Proč ten bručoun s chlupatou bradou tak řve na paničku? A ta nechlupatá kvíčala taky. Panička kouká smutně a něco jim omluvně říká. Nevím co, ale štve mě to. Chtěl jsem si jen hrát. Mám sice tlapky od bláta a to dvounohé štěně mělo bílé hadříky, ale copak si také nechtělo hrát? Však mi samo strkalo do pusy tlapku se sušenkou.
Chlupatá brada vrčí na paničku a ukazuje jí divný černý klacek, zastrčený pod bundou za páskem. Smrdí jako to, čím panička maže dveře, aby nevrzaly. Kvíčala valí bulvy na bradáče, plácá se do čela a ukazuje pryč.
Štěně začalo kňourat a panička taky. Bradatec stupňuje řvaní. Nechápu. Vždyť je taky chlupatý. Měl by mít pochopení. No jo, je to šéf smečky. Došlo mi. Ale proč tak ječí a ukazuje na ten divný smradlavý klacek? Tak mu taky jeden přinesu: „Hele, fousáči, taky mám klacík. Půjdeš si hrát? Už na nás neřvi. Ostatní mají z tebe strach. Tobě se líbí plivat děs na ostatní, co? Nebo ne? Aha, ty máš strach!“
Já, když se bojím, tak stáhnu ocas mezi nohy a uteču. Chlupatec řve a ukazuje klacek. Vy dvounožci jste fakt divní. I když… nedávno jsem potkal kamaráda od vedle. Malý, má chlupatou bradu a taky na všechny vrčí. „Promiň, člověče. Neboj se.“
Panička mi dala vodítko a odcházíme. Ještě dlouho za sebou slyšíme vousáče bradatého, jak řve. Nejen na paničku. Štěká na své štěně a kvíčalu. Proč?
Večer v pelíšku jsem pochopil. Strach dělá ze psů i dvounožců bestie.
