Moje šikovná, krásná a nejmilejší pětiletá dcera mi zničehonic odmítá dát pusinku. O pohlazení ani nemluvím, to je bráno jako prohřešek srovnatelný se zákazem dortu před večeří.
Kdyby dcera na policejní vyšetřovně, za přítomnosti i OSPOD, oznámila příslušníkům, že nechce miminko a proto nelíbá tátu, asi bych neměl nárok ani na kauci sto miliónů. Národ a média by mě ukřižovaly, stát vyhostil a vůbec bych si to celé za rámeček nedal. Co ale s tím, když vám to dcera opravdu řekne?
„Tati, nedávej mi pusinku, nechci miminko,“ oznámila nedávno dcera při pokusu rozloučit se s ní před školkou. Nejdřív to zamrzelo, pak udivilo. Jaké myšlenkové pochody to dítě ovládají? Proč ji napadla taková kravina? To zas pochytila něco ve školce. Cestou do práce se mi celá situace vykouřila z hlavy.
Druhý den chci pohladit princeznu za opravdu skvělý výkon v disciplíně rychloúklid lega. Za pouhých třicet minut zvládla desetiminutový proces. To je známka devět a něco. To „něco“ má za fňukání.
Natáhnu k ní ruku, pohladím kudrnatou hřívu a v tu ránu nejen fňuká, ale rovnou řve: „Nehlaď mě. Máš maminku. Nechci miminko.“ To už bylo na pováženou.
Za hodinku zcela přirozeně a bez jekotu přišla, stulila se mi do klína, vystrčila na mě záda a poručila: „Hlaď mi záda a maluj domeček.“ To je taková naše oblíbená večerní promenáda. Já jí „chodím“ po zádech prsty a maluji, co jsem dělal přes den.
O miminku ani slovo. Jsem zcela zmaten. Maluji akvarel na záda a koukám po ženě s otázkou: „Co to, kruci, znamená?“ Ta můj tichý náznak pochopí jako výzvu. Přisedne si z druhé strany gauče, vystrčí záda a já maluji obouruč. Zaplať pánbůh, o miminku také nic nepovídá. Tři zádová malovací plátna (mám ještě dva syny) mi bohatě stačí. Vlastně čtyři. Ještě maminka.
Když Růženku zdárně umaluji do spánku a odnesu do pokojíčku, pokračuji v rozdělané olejomalbě u manželky. „Klídek, táto. To je reklama,“ povídá a já nechápavě „ujedu“ štětcem tak, že Mona Lisa na jejích zádech získá úsměv hodný Jokera.
Na nějaké platformě jde totiž reklama na těhotné panenky s odepínacím břichem a miminkem. Reklama sama o sobě celkem normální, ale na ně navázané YouTube fórky úplně ne.
Vím, že za to můžu já. Vím, že děti nemají bez dozoru koukat na tablet. Vím, vím, vím. Stačí? Jenže jsem prostě musel vařit, žena žehlit a synové nutně zastřelit nějakého padoucha na počítači. Uznávám a sypu si popel na hlavu. Teď zpátky k „humoru“ na internetu.
Omrknul jsem historii prohlížení, a opravdu. Ken tam líbá Barbie, které vzápětí přiletí těhotenské bříško. Z Kena je něžný otec, který hladí nastávající maminku. Té vzápětí odskakuje noční košilka, bříško a vyletí miminko. Moc vtipné to tedy není, ale dceři září oči. Logika pětiletého dítěte je neúprosná: pusa + pohlazení = okamžitý porod.
Aha. Je mi to jasné. Uf. Nejsem tedy dcerou považován za „nemravného“ tatínka. Pouze je zblblá internetem. Zapnul jsem tam filtr na podobná videa. A je pokoj.
Další večer přiběhla s krabicí na hlavě. Minecraft!
