Můj otec byl poděs. Ale taky chytrý, vnímavý, pohledný a charismatický chlap. Měl mě rád, i když jsem občas dostal ruční korekci chování. Neměl to se mnou jednoduché. Taky jsem poděs.
Je mi dvacet a sedím smutně doma po rozchodu s dívkou, která mě obohacovala něhou a láskou od šestnácti. Táta je už šedivý a unavený. Přesto přijde a dá mi lekci: „To byla příprava, kamaráde. Važ si toho. Spousta kluků to nezažije. Mají holky na spaní. Ty jsi měl vztah.“
Poslouchám trochu otráveně. Hlavou mi proletí pubertální myšlenka: „Tobě se to kecá. Víš prd, co je mít holku. Ty máš mamku.“ Navenek ale jen pokývám hlavou a poděkuju. Až po letech mi dojde, jaký jsem byl hlupák.
Uběhne pár let. Máma stůně. Táta se stará. Občas se ukážu a zeptám se, jestli něco nepotřebují. „Ne, nic, chlape. Starej se o sebe. Jsi moje investice.“ Trochu tápu, ale táta je inženýr na ministerstvu a občas mluví zvláštně. Mávnu na pozdrav a jedeme s kamarády na tramp. Až po letech pochopím, co tím myslel.
Koukám na život z okna vlaku a míjím zastávky. Jednou plavovláska, podruhé taky. Nakonec si beru brunetu. Je fajn. Nechceme děti. „Do tohohle světa je to nezodpovědné,“ říkáme si.
Táta marodí, máma se stará. „Ahoj, rodičové. Jak se máte? Zase ty ledviny, tati? Víš, že nemáš tolik solit, viď?“ Sypu ze sebe naučené fráze a vůbec nevidím, co má v očích. Tu tichou otázku: „Proč ještě nemáš děti?“ Nechci ji vidět. A on nic neřekne. Je to chlap. A chlapi si nic nevyčítají. Jednají. Až po letech pochopím, co to znamená.
Zase jedu vlakem. Tentokrát s manželkou. Sami v kupé. A je to zvláštní — až nepříjemné ticho. Každou neděli přistoupí táta s mámou a povídáme si. Jednou si mě odvede na chodbičku a řekne: „Přišel jsem si pro první splátku dluhu.“
Nechápu. A tak pokračuje: „Nikdy jsem po tobě nic nechtěl a chtít nebudu. Jsem tvůj táta, mám se starat o tebe. Teď je řada na tobě, aby ses staral o své děti. Máš u mě a mámy dluh. Tak ho koukej splatit. Kecy o špatném světě si nech. Víš prd, co je špatné.“
Dluhy se splácet musí. Táta mě to naučil. A taky jednat.
Sedím v přeplněném kupé. Naproti se hádají dva puberťáci o nabíječku. Na klíně mám kučeravou holčičku, která s gustem přilévá olej do ohně. Je tu hluk, pohyb, život. Už to není nuda.
Vedle mě sedí druhá manželka. Rudovláska. Vlak někdy zastaví ve stanici, kterou nečekáš.
Ne, nevyměnil jsem brunetu kvůli dětem. Ty dva hlučné kluky máme spolu. Jen nám to prostě nevyšlo. A tak jsem znovu jednal. Jak říkal táta — vím prd, co je špatné. Ale postupně přicházím na to, co je. Někdy až moc. Možná proto o tom píšu.
Dluhy se totiž neplatí mlčením.
Táta už není. Ale závazek trvá. Teď se starám já.
Vlak je plný. Na sedadlech sedí hlavně dvojice. Pánové a dámy bez závazků. Prý: „Svět je špatný a doba zlá.“
Kde jsem to jen slyšel?
Táta by se jen usmál. A možná by řekl: „Dluhy se platí.“
