Přesně tak začíná samohana. Ne ta tibetská s modlitebním mlýnkem. Ale cimrmanovská. Laskavá, ale smrtelně přesná forma upřímnosti, při níž chlap sedí sám nad klávesnicí, mírně sklíčený, a píše: „Když jsem se snažil složit postel ze Sconta, skončil jsem se čtyřmi šroubky navíc, jedním výronem kotníku a výčitkou od dcery, že to táta od sousedů má vždycky napoprvé.“
A já ji píšu. Ne proto, že bych měl nadbytek odvahy nebo nedostatek důstojnosti. Ale protože jsem zjistil, že je to nejlepší způsob, jak udržet svoje ego pod kontrolou.
Ego je jako vzteklý pes. Když ho nepřivážeš, pokouše listonoše.
Začal jsem psát blogy. Nejprve nenápadně – takový ten lehce ublížený tón: „Já vám teda povím, co se mi dneska stalo, no věřili byste tomu?“ Jenže pak jsem zjistil, že lidi reagují líp, když se neberu tak vážně. A najednou to šlo. Psát o vlastních přešlapech, trapasech, výchovných karambolech i těch malých vítězstvích, co stejně přebila realita.
A mezi řádky se dělo něco podivného: moje ego, které dřív vzpínalo hruď a dělalo na internetu kliky, si sedlo do kouta a začalo mlčet. Dokonce někdy i s hlavou svěšenou.
Samohana není sebelítost. Je to disciplína.
Když píšu o tom, že jsem se pokusil opravit splachování a vytvořil jsem vodotrysk v předsíni, nedělám to proto, že bych se chtěl litovat. Dělám to, protože je to směšné. A protože vtipem lze uvolnit tlak. V koupelně i v hlavě.
Cimrman to uměl. Být obdivuhodně neúspěšný, ale tak přesvědčivě, že mu člověk fandil i při patentování díry do pláštěnky. Já mám sice méně patentů, zato víc trapasů. Ale přesto mě lidé čtou. Možná proto, že si říkají: „Tak přece jen nejsem jedinej, komu se stalo tohle.“
Chlap, co se umí zasmát sám sobě, je v bezpečí. I pro své okolí.
Psaní stand-up blogu má jeden vedlejší účinek: vaše žena se už nemusí bát vás číst. A vaše děti se přestanou stydět za to, co sdílíte, protože zjišťují, že otec, co si umí ze sebe udělat legraci, je nakonec lepší než ten, co si myslí, že nikdy neudělal chybu.
Občas dostanu zprávu: „Díky, dneska jsem se zasmál nahlas v tramvaji.“ A hned pod tím: „A pak jsem zjistil, že se směju vám. No nic.“ Přesně! To je ono! O to tady jde!
Ego není nepřítel. Je to redaktor.
Dnes, když píšu, už se nebojím přiznat, že mi to ujelo. Že jsem chtěl být chytrý, ale vyzněl jsem jako básník v Mekáči. Že jsem chtěl říct něco hlubokého – a řekl jsem to tak zamotaně, že i Word začal navrhovat synonymum pro „mluvíš z cesty“.
Ale v tom je to kouzlo. Ego, které se naučí ustoupit, dovolí vzniknout textu, co má sílu. A když to celé zabalím do humoru, přežiju to já i čtenáři. I manželka. A někdy dokonce i diskuse pod článkem.
Poznámka pro případné komentátory: Ano, možná to není přesně podle pravidel logiky. Možná si hraju se slovy víc, než je zdrávo. Ale psát s nadsázkou a s láskou k vlastní nedokonalosti mi přijde pořád lepší než se brát vážně až do krve. Takže děkuji za přečtení. A když mi to zase ujede, napište mi – ego si to zaslouží.
