Kruciálním tématem (druhé) starozákonní knihy Exodus (nebo chcete-li knihy Šemot staroslavné židovské Tóry) je slavný přechod Rákosového moře – exodus Hebrejů z Egypta vázaný na významný izraelský svátek pesach (hebrejsky פֶּסַח, latinsky pascha), který je možné považovat za nejhlubší kořen duchovně mnohovrstevného svátku u nás dnes známého jako Velikonoce.
Pesach je mnohem starší než slavný exodus: původně to byl pastýřský kočovnický obřad, slavený o prvním jarním úplňku, v době, kdy se pastevci přesouvali ze zimovišť na letní pastviny. Pesach znamená přechod a ten se v dějinách Velikonoc navrstvil v různých významech. Přechod mezi stanovišti byl tehdy ohrožován pouštním démonem (nazývaným mašchít, v překladu zhoubce). Pastevci z toho důvodu zabíjeli beránka a jeho krví potírali vchody svých stanů, aby tohoto krvežíznivého démona zhoubce zahnali.
Velkolepý exodus – který se udál (tedy pokud se skutečně udál) patrně někdy ve druhé polovině 2. tis. př. n. l. – dal jarnímu svátku nový význam: pro Hebreje už nešlo pouze o přechod ze zimního na letní stanoviště, ale o přechod z ponižujícího otroctví v Egyptě do svobody v zemi zaslíbené Hospodinem. Sám tajemný Bůh Jahve (JHVH) při slavných deseti ranách poslal zhoubce, aby přešel Egyptem a zhasil plamen života všech prvorozených, kromě těch, kdo byli připraveni a měli veřeje označené beránkovou krví.
Mnozí nežidovští čtenáři Písma se těžko srovnávají s tím, že Bůh povraždil napříč Egyptem všechny prvorozené kvůli tomu, že faraon nechtěl uposlechnout jeho pokyny. Proč nezabil faraona? A dobře, dejme tomu ještě jeho blízké? A dvakrát dobře – žijeme v krvavé době –, tak dejme tomu ještě trochu vzdálenější blízké. Proč ale naprosto nevinné Egypťany, kteří měli s faraonem společné jenom to, že mu museli ze všeho odvádět daně? (Proč mi to něco připomíná?)
Hebrejové, budoucí Izraelci (národ se teprve rodil), toto vražedné běsnění dodnes slaví jako slavný zásah Hospodinův a pilíř své identity. Nemůžu se zbavit dojmu, že tato strategie byla od Hospodina okoukána a je právě dnes aplikována přinejmenším na tři světové strany. Divíte se Markiónovi? Ale zpátky k velikonočnímu tématu nebo nakonec spácháme preventivní přerušení vlastního duchovního života.
Tak tedy jarní svátek dostal zcela novou dimenzi – kde byl život opět zaplacen smrtí – a to ještě nebylo všechno, neboť plný význam našich – tedy v našem kulturně-náboženském prostředí slavených – Velikonoc vyjevil až ukřižovaný mašíjach, pomazaný beránek Boží (a opět u toho tekla krev a pokládal se život více než dramatickým způsobem). Nově jde na Velikonoce o přechod ze smrti do života. Od doby úmrtí všech prvorozených v Egyptě Židé na Velikonoce zabíjí a pojídají beránka a vyprávějí si příběh o velkolepém vysvobození z Egypta.
Pečený beránek na našich velikonočních stolech je toho rovněž připomínkou, odkazuje ovšem hlouběji (až k prastarému démonu mašchítovi), navíc ale – a to je pro naše Velikonoce to esenciální – i na velikonoční Jeruzalém před dvěma tisíciletími a tamější dramatické události. Odkazuje na Krista. No a protože té krve a dramat bylo na jednoho moc, osladilo se to zajíčky, vajíčky, panáčky a brčky a namalovalo se to pestrými voskovými barvami. Nakonec proč ne? Je jaro a kromě Krista i příroda vstává z mrtvých.
Přechod Rákosového moře
Mnoho badatelů věnovalo úsilí tomu, aby vysvětlili, jak mohli Hebrejové „přirozeně“ přejít při svém slavném exodu Rákosové moře a kde přesně se to odehrálo. Existuje více lokalizačních hypotéz, kde k přechodu došlo: patrně nevlivnější hypotéza nalézá ono místu vstupu do moře u současné egyptské Nuweiby na Sinajském poloostrově, kde dnes žijí zejména Beduíni. Struktura mořského dna tomu významně nahrává, protože zatímco téměř celé sinajské pobřeží Akabského zálivu se vyznačuje strmou korálovou stěnou padající desítky i stovky metrů hluboko ihned po vstupu do vody, u Nuweiby údolí v průběhu času vyplavilo do moře enormní množství písku, což ve výsledku způsobilo pozvolna klesající dno.
Tento jev není nijak výjimečný (končí tak většina sinajských údolí), ovšem relativně výjimečné je, že na druhé straně zálivu o několik kilometrů dále naproti v dnešní Saúdské Arábii, se stalo totéž a tyto písečné náspy se spojily v jakýsi písečný most relativně mělko pod hladinou. Těchto vyplavených údolí je mnoho, ovšem málokde se oboustranně setkají.
Kniha Exodus vypovídá, že Mojžíš pod vedením Hospodina vztáhl ruku nad moře a to se rozestoupilo; poté Hebrejové suchou nohou přešli přes Rákosové moře, které se za nimi opět zalilo a smetlo faraona s vojskem, jež je pronásledovalo a toužilo povraždit. Vysvobození bylo zaplaceno smrtí pronásledovatelů. (Tady to beru.) Pokud by moře ustoupilo jinde než v místech těchto písečných náplav, čekal by Hebreje krok do stovky metrů hluboké propasti pokryté barevnými korály. Údolí, které písek vyplavilo, je navíc velmi příhodné k průchodu vysokými a strmými horami Sinajského poloostrova.
Před lety jsme se zde zúčastnili archeologické expedice, pro kterou jsme s přítelkyní (dnes manželkou) Michaelou jako instruktoři potápění se znalostí arabštiny zajišťovali komunikaci s Beduíny a průzkum dna. Bylo to krásné, ale žádná zlatá kola faraonských válečných vozů se tam opravdu na dně neválí, ačkoli se to některé starší dokumentární filmy snažily předstírat. Dno je ale skutečně nezvykle pozvolné, to musím potvrdit. Abychom se dostali dál od břehu, bylo nezbytné použít výkonných podvodních skútrů.
Dvojí podání zázraku
Hledání místa, kudy Mojžíš převedl lid přes moře, je krásné a fascinující, ale jako u mnohých jiných textů ve Starém zákoně je i zde význam spíše teologický: autor textu chce patrně vypovědět o neomezené moci Hospodina, který záměrně a cíleně vyvádí svůj lid z otroctví, zjevuje se mu, sděluje mu své jméno – JHVH – a ukazuje svou moc teatrálním způsobem. A jako v mnoha dalších starozákonních dramatech u toho teče hodně krve a na věčnost se odebírá poměrně početný komparz.
Kniha Exodus zmiňuje přechod Rákosového moře dvakrát, mírně odlišným způsobem – výsledný text se ale překrývá. První příběh vypráví tradice kněžského kodexu: v tomto příběhu Mojžíš zvedl hůl nad moře, a to se rozdělilo, takže uprostřed byla suchá cesta; jakmile Mojžíš a jeho lid prošli na druhý břeh, moře se opět zalilo a pohřbilo armádu, která je pronásledovala. Druhý příběh vypráví jahvistická tradice: v tomto příběhu byli Hebrejové cestou k Rákosovému moři zastaveni egyptským vojskem, které se dostalo blíže k moři; mezi oba tábory se však postavil Hospodinův oblak, který zamezil jejich přiblížení. Během noci hnal Hospodin moře silným východním větrem a ve vzniklém zmatku nasměroval egyptské vojáky do moře – v tom se voda vrátila zpět a vojáky pohltila.
Otázkou zůstává, který ze zálivů Rudého moře Hebrejové s Mojžíšem překonali, Suezský nebo Akabský? Vlivná hypotéza kladoucí výchozí bod do dnešní Nuweiby označuje za ono místo dnešní Akabský záliv, ovšem obecně zažitá lokalizace hory Sinaj na dnešním sinajském poloostrově ukazuje naopak na Suezský záliv. Mnoho argumentů ukazuje, že populární hora Sinaj, kam den co den proudí davy turistů, není tou biblickou horou, kde Mojžíš obdržel desky zákona; ona biblická hora by měla být v dnešní Saúdské Arábii. To ale nic nemění na rákosové vrstvě historie našich Velikonoc.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha: Akbar, 2019.
LUKAVEC, Jan. Afrika jako sídlo zlých čarodějů. Recenze Havelkovy knihy Africká náboženství. Reflex, 8. 8. 2024
