„Pane M., řekl jsem vám, že je jiná doba, že krást tak jako se kradlo za vašich starých časů se už krást nebude,“ říká R.F.
„Ale R., co ty mě budeš učit? My už jsme kradli, když ty sis ještě vydělával ve Štrasburku a nikdo o tobě nevěděl. A vidíš, dodnes jsme nemuseli vrátit ani tohle, dodnes není nikdo v base a naše investiční fondy skoupily už půlku Česka. To s těmi Tatrami je naprosto legální, takže o co ti jde?“ odpovídá V.M.
„O to, že jsme se dohodli. Že to budeme dělat po evropsku. Že si rozdělíme mezi naše místa v dozorčích radách státních firem a budeme je pěkně potichu dojit. Že si dupneme na zahraniční investory, aby nás sponzorovali, když tady chtějí stavět fabriky. Přece i vy jste dostali svůj díl, tak proč tohle?“ rozčiluje se R.F.
„Protože takhle jsme to dělali vždycky a takhle se to dělá. Všude, v Rusku, na Ukrajině, v Kazachstánu, v Číně. Vždyť tam pořád jezdíš, tak to přece víš?“
„Taky bych tu rád měl Čínu, ale to nejde. Vždyť by nás na Západě sežrali, víte jak to dopadli s vámi, já tak dopadnout nechci,“ zvyšuje hlas R.F.
„Jestli budeš dál štvát proti Amíkům, tak stejně dopadneš špatně,“ odpovídá V.M., ruku sevřenou v pěst.
„Než já tak dopadnu, tak ty už budeš pod drnem!“ říká už hodně naštvaně R.F.
„To se ještě uvidí. Chceš volby? Tak je budeš mít. A půjdeš od válu a všichni ti tvoji z dozorčích rad. Skončíš jako Moravčík!!!“ bouchne V.M. do stolu.
„Ha, ha. Ty končíš a já ti pak pošlu na Elektru prokurátora!“ houkne za ním R.F. Bouchnou dveře.
„Tak to bychom měli Sylvia,“ usměje se R.F. na svoji společnici. „Co máme další v pořadí?“
„Prosebnou delegaci zástupců obchodních řetězců. Ochranka říkala, že s sebou táhnou nějaké tašky a ptá se, jestli je s nimi mají pustit dovnitř?“
„Jasně. Doufám, že je mají pořádně plné. Jinak se s nimi vůbec bavit nebudeme.“
P.S. Podobnost s realitou je čistě náhodná. Příběh se určitě nikdy nestal
P.S.P.S Realita je ještě horší
