„Ne, slyšel jste dobře. Do Innsbrucku. Jedu si na pár dní zalyžovat s Dalíkem, přijede i Koukal z Vídně, trochu zapaříme. No a vy mě vysadíte a poletíte dál do Prahy,“ řekl Topolánek, poplácal po zadku blonďatou letušku, kterou poslal pro dalšího panáka valašské slivovice . „A poklusem,“ zahalekal a pak hodil zálibný pohled na její kmitající se poprsí.
„To ale přijde na pěkné peníze, tak dvě stě tisíc, uvědomujete si to, pane premiére?“ poznamenal kapitán. „Vy řídíte letadlo, já Českou republiku. Čechy jsme podojili na daních o hezkých pár desítek miliard, tak si snad můžu za nějakých dvě stě tisíc zaletět zalyžovat. A už si nechte poznámek a běžte vzlétat.“
„A kdyby se to profláklo, jak to mám před novináři zdůvodnit?“ zeptala se prostomyslně Topolánkova mluvčí. „Co byste zdůvodňovala. Třeba řekněte, že jsme měli s Koukalem úřední jednání. Je koneckonců velvyslanec.“ „A co mám říct, když budou novináři tvrdit, že do Prahy je to o dvě stě kilometrů blíž než do Innsbrucku?“ řekla tiše mluvčí. „Ale, co byste říkala, to si žádný z těch novinářských blbců nezměří,“ dodal s povzneseným úsměvem premiér a zahulákal na celé letadlo: „Kde je ta slivovice? Přece nebudu lyžovat střízlivej!“
P.S. Tento příběh se nikdy nestal. Shoda jmen a osob vystupujících v příběhu je čistě náhodná a nemá s realitou nic společného.
P.S. Realita bývá daleko horší
