Tak kdo tady vlastně poroučí?

Jak jsem starej, tak jsem blbej. Bylo svěží ráno, slunce mě vytáhlo ven a já si udělal menší trestnou výpravu za myšima.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (2)

Přeskáču jsem pár plotů až do parčíku na konci ulice a chci si chytnout chutnej nášup po snídani. Přikrčím se ve vysoký trávě za keřem, chvilku čekám, ani nedutám a už ho vidím. Pěkně vypasenej voňavej myšák si to štráduje po vyšlapaný pěšince rovnou k díře. Vyletím jak pružina, nekoukám pod sebe, jeden skok, druhej, jauvajs, něco mě bodlo do tlapky, nevšímám si toho, třetí skok, chramst a už je ten šedivej panáček můj. Jó, je dobrej, to se musí nechat, a navíc se dmu pýchou, jak jsem ho dostal hned z první.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

No jo, vážení, ale pak se vracím domů, bolí mě tlapka, olízání nepomáhá, blbě se mi skáče přes ploty zpátky, a sklápěcíma dvířkama se do kuchyně už musím vracet po třech, nemůžu na to došlápnout.

„Zrzku, proboha, cos to zas vyváděl?“ Zeptal se mě náš dvounohej záchranář, kterej se akorát vrátil z noční šichty a chtěl si jít lehnout. Jenomže jak si všimnul, že za sebou nechávám na linu cestičku z krvavejch kapek, tak mě vzal do rukou, převrátil na záda, kouknul na tlapku. Zlehka ji promnul, jauvajs podruhý, a vynesl ortel: „Ty rošťáku, máš tam prťavej skleněnej střep zabodnutej hluboko pod kůží, tohle ti sám nevyndám, mažeme na veterinu.“

SkryťVypnúť reklamu

„No, dyť vám říkám, že jak jsem starej, tak jsem blbej, holt jsem si v tom zápalu myšilovu nedal majzla, tak se teď nemůžu rozčilovat a musím tu nepříjemnou návštěvu vydržet.“ Tohle se mi honilo hlavou, když jsem seděl zavřenej v přepravce v čekárně a špekuloval, co bude dál. Pak mě ale to čekání ukrátili dva psi, který tam přišli přede mnou a zřejmě čekali na očkování (to je takový to bodnutí, aby jeden nechytil ňákou ošklivou nemoc, možná to taky znáte).

„Ňaf, ňaf, ňaf, já tě sežeru, ty obludo!“ Bylo to bílý, načesaný, strašně mrňavý (nejspíš trpasličí pudl, moc se v tom nevyznám), cukalo to vodítkem svý paničky, doráželo to na asi pětkrát většího psa a nemít to náhubek, snad by se ho to doopravdy pokusilo sníst.

SkryťVypnúť reklamu

„Fifinko, buď přece hodná, ten pes je fuj, pojď sem, já si tě vezmu na klín,“ snažila se to načesaný bílý chlácholit panička, ale Fifinka ji neposlouchala. S každým jejím slovem zvýšila fistuli svýho štěkání a tomu velkýmu psovi řvala pár centimetrů před čumákem.

Ten druhej pes byl, myslím, vlčák. Klidně seděl u nohy svýho pána, netečně pozoroval okolí a dlouho na Fifinčino vyvádění nereagoval. Teprve když na něj ta mrňavka štěkla v psí řeči jednu moc ošklivou nadávku, tak pomaličku vstal a hlubokým klidným hlasem pronesl jediné a jednoznačné „HAF.“

„Rexi, sedni!“ Zavelel vlčákův pán. Rex se znovu posadil a v naprostém klidu pokračoval v netečném pozorování okolí. Fifinka stáhla ocas mezi nohy, vzala zpátečku, schovala se pod židli svojí paničky a začala výt.

SkryťVypnúť reklamu

„Já si na vás budu stěžovat panu doktorovi, a jestli moje Fifinka dostane infarkt, bude to vaše vina!“ Dorážela teď místo Fifinky na Rexe Fifinčina panička na Rexova pána. Ten ale překvapivě neodštěknul jednoznačným HAF, nýbrž polohlasně zamumlal cosi o absenci psí výchovy, a podobně jako jeho Rex pokračoval v netečném pozorování okolí.

Netuším, jak by to dopadlo, jestli by Fifinčina panička nakonec nepokousala Rexova pána, kdyby se neotevřely dveře ordinace a Fifinka nebyla zavolána na očkování. Když tam byla, vydávala uvnitř zoufalé kničení a při odchodu vlekla svou paničku pryč tak překvapivou silou, až ji málem porazila. Zato když byl pak na očkování Rex, ani neblafnul a ven vykráčel hrdým krokem, jakoby si byl vědom, že právě podstoupil nějakou veledůležitou proceduru.

Co se mě týká, vytažení střepu z tlapky sice nebyla vůbec příjemná záležitost, ale nepral jsem se. Jednak mi přišlo hloupý poškrábat paní doktorku, protože ta za nic nemohla a za druhý, jak říkám, způsobil jsem si to vlastní blbostí, tak co bych asi tak mohl chtít. Prostě mi to vytáhli, zavázali a bylo.

No jo, jenomže teď se mi několik dní špatně běhalo, na pořádný skákání jsem mohl rovnou zapomenout, tak jsem měl spoustu času na přemejšlení. Vzpomněl jsem si, že tyhle dvě dvojice, teda Fifinku s paničkou a Rexe s pánem jsem už párkrát viděl ze sloupku u branky, když jsem pozoroval cvrkot na chodníku před naší zahradou. Nikdy jsem je teda neviděl všechny spolu, ale všimnul jsem si, jak je Rex šťastnej pes, kterej svýho pána na slovo poslouchá a kterýmu dělá radost, když může třeba mockrát za sebou aportovat hozenej klacek nebo míček, případně když si to s ním jeho pán rozdá v běhání. Zato Fifinka, to bylo něco úplně jinýho, chlupatý bílý stvoření, který neví, co má dělat samo se sebou. Teda vlastně ví, furt na všechno doráží, nejvíc ji baví neposlouchat a dělat svý paničce naschvály.

Došlo mi, jakej je vlastně obrovskej rozdíl mezi náma kočkama, který jsou samostatný a ctěj heslo: „ty si dělej, co chceš a mě nech, abych si dělal, co chci já,“ a mezi psama, který to potřebujou mít přesně nalajnovaný. Ukaž psovi místo v jeho smečce, řekni mu, kdo je na žebříčku nad ním a kdo pod ním, pak bude spokojenej, i když se bude občas snažit dostat ve smečce o nějakej ten stupínek vejš. Ale nechci vás otravovat svým kočičím filozofováním, radši vám řeknu, jak to celý bylo dál.

Pamatujete, jak Fifinčina panička řekla, že si bude stěžovat panu doktorovi a Rexův pán zamumlal, že je Fifinka nevychovaná? Tak tohle muselo mít zřejmě ňáký pokračování, protože když se mi packa zahojila a já mohl zase vyskočit na sloupek u vrat, viděl jsem, co jsem dočista nečekal. Několikrát tam prošel Rexův pán, ale nešel jen se svým vlčákem, měl s sebou i tu maličkou pudlici. Netuším proč, možná byla její panička nemocná nebo co, to fakt nevím, ale jedno vím jistě. Zezačátku byla Fifinka rozmazlená úplně stejně, jak jsem ji znal ze dřív, ale postupně se to začalo měnit, přestala vyvádět nesmysly, vyjíždět na Rexe nebo na psy, který potkala a k posledku byla poslušná úplně stejně jako ten vlčák. A víte, co na tom bylo nejhezčí? No přece to, jak byla najednou na rozdíl od předtím ta bílá chlupatá holka spokojená a jak zvesela dováděla s Rexem. Zřejmě jí ten jeho pán dal pořádnou výchovu a vůbec bych se nedivil, kdyby ji bral i na cvičák.

Jo, ale včera jsem zažil další překvapení, ze svýho sloupkovýho stanoviště jsem viděl, jak se tam producírujou všichni čtyři, teda i s Fifinčinou paničkou. Vypadala trochu pohuble, možná byla fakt nemocná, ale kuráže měla nejmíň za pět.

„Rexi, ke mně!“ Zavelel jeho pán, když potkali mladou maminku s malým dítětem, na který bylo vidět, že si před tak velkým psem není jistá. Vlčák přiběhl okamžitě a zavrtěl ocasem.

„Fifinko, sedni!“ Zavelel opět ten pán, když Fifinka začala zvědavě očuchávat střevíc té mladé maminky. Pudlinka si sedla, krátce zvesela štěkla a dala pokoj.

Chvilku se nedělo nic, maminka s dítětem prošly dál a naše čtveřice stála pod mým sloupkem. Pak se ozvala Fifinčina panička, koukla na Rexova pána a naprosto nekompromisně zavelela: „Filipe, slíbils mi koupit novou kabelku, jdeme!“ Načež Rexův pán ani nezavrtěl ocasem, ani zvesela neštěknul, jen se přihlouple usmál, špitnul: „jistě, drahá“ a vyrazil, následován ostatními.

Tak vám nevím, až do včerejška jsem si myslel, že znám smečkovou hierarchii a dokážu poznat, kdo komu poroučí. Ale teďka jsem z toho dočista zmatenej a fakt netuším, kdo je v týhle čtyřčlenný skupince skutečným šéfem.

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Jak drsňák Zrzek nesežral andulku

Obrázok blogu
(zdroj: JP)
Jan Pražák

Jan Pražák

Bloger 
Populárny bloger
  • Počet článkov:  504
  •  | 
  • Páči sa:  879x

Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík:  KočičinyPotichu (on a ona)Domácí skřítkovéLyrika (řádky nejen milostné)Postřehy ze života (pro zasmánJezdíme nejen po kolejíchOstatní (všehochuť)

Prémioví blogeri

Pavol Koprda

Pavol Koprda

9 článkov
Juraj Hipš

Juraj Hipš

12 článkov
Milota Sidorová

Milota Sidorová

5 článkov
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Karolína Farská

Karolína Farská

4 články
SkryťZatvoriť reklamu