Vy jste mě sexuálně napadla a já na vás podám žalobu!

Písmo: A- | A+

Maruška nasadila mírný úsměv, obrátila ruce dlaněmi nahoru a vlídným hlasem se mě zeptala: „Honzo, taky si myslíš, že já stará a tlustá ženská vypadám jako nějakej sexuální predátor?“

„Vypadáš, Maruško,“ odpověděl jsem úzkostlivým hlasem, „úplně se třesu strachem, a kdyby mi to nebylo hloupý, tak bych před tebou prchnul na pánskej záchod.“

„Neutahuj si ze mě už zase, já to myslím vážně,“ bránila se moje společnice u kavárenského stolku.

„Když vážně, tak vážně,“ pokračoval jsem teď už normálním tónem. „Jediný slovo, který je ve tvý otázce správný, je ženská. Místo stará bych řekl sympaticky zralá, místo tlustá tak akorát krásně plnoštíhlá a toho sexuálního predátora bych nahradil obratem neodolatelně přitažlivá. A teď už mi konečně řekni, co se stalo.“

Maruška se uklidnila, srkla si turecké kávy, uďobla kousek větrníku, gestem mi naznačila, abych ji nepřerušoval a dala se do vyprávění:

***

Víš, Honzo, máme ve firmě v expedici takovýho jednoho protivnýho chlápka s pichlavýma očima, měří sotva metr šedesát, je hubenej, že kdybys do něj šťouchnul malíčkem, tak ho povalíš na zem a má hlas, jako nastydlej žabák. Tak dva týdny zpátky jsem mu volala a dovolila se ho zeptat, jestli už odeslal zboží podle objednávky číslo to a to, kterou jsem mu před časem připravila. A dodala jsem, že ho sice nechci honit, ale že si mi zákazník už dvakrát stěžoval, že už dávno zaplatil a zboží pořád nikde.

„Na tý objednávce máte špatný číslo, expediční systém mi ho nebere. Tak se to nesnažte hodit na mě a koukejte si to opravit,“ vyjel na mě zostra tím svým kvákavým hlasem. Ale, Honzo, já si byla jistá, že to mám dobře, a taky jsem mu to řekla. Jenže mi to nebylo nic platný. „No, tak se sem na to přijďte podívat, když jste tak chytrá, ale pospěšte si, nemám na vás čas,“ odseknul a praštil mi s telefonem.

Honzo, znáš mě a dokážeš si představit, jakej do mě v tu ránu vjel vztek. Já přece nejsem zvědavá na to, aby na mě někdo svaloval vlastní neschopnost a snažil se léčit svoje mindráky. Tak jsem vylítla ze židle a běžela k němu do kanceláře. Teda do takový malý kukaně vedle skladu. Seděl tam u počítače a byl na mě zřejmě připravenej, v jednom okně měl otevřenou tu mojí objednávku a ve druhým expediční list, kterej se podle ní snažil založit a kterej mu prej nešel udělat.

„Dobrý den, tak jsem tady,“ pozdravila jsem ho slušně.

S odpovědí na můj pozdrav se ani nezdržoval a hned na mě spustil: „No, to je dost, pojďte sem, tady to vaše číslo mi sem nejde napsat, hlásí to, že taková objednávka neexistuje.“

Nahnula jsem se mu přes rameno a koukám, že on v tom mým čísle přehodil sedmičku s osmičkou, prostě udělal takovou tu klasickou úřednickou přesmyčku. Tak jsem mu to řekla a zeptala se ho, proč to číslo přepisuje ručně a jednoduše nepřetáhne myší z objednávky do expeďáku.

„Cože, kde, jak?“ Zeptal se mě trochu zmateně. Já mu to chtěla ukázat na obrazovce, naklonila se ještě víc, a abych neztratila rovnováhu, tak jsem se rukou chytila opěradla tý jeho židle. Jenomže, Honzo, pak se to semlelo strašně rychle najednou. Jak jsem tlustá a on hubenej, tak ta jeho židle na kolečkách pod mou váhou popojela i s ním, já to nečekala, neudržela balanc a celou váhou mu spadla prsama na rameno. Honzo, jauvaj, vy chlapi si ani nedokážete představit, jak to zabolí. Jenomže to nebylo všechno, on vyjeknul, couvnul, snažil se mě setřást a srazil mi přitom brejle, asi si dovedeš představit, kam mu spadly. Já blbá nepřemejšlela a instinktivně po nich hrábla akorát jemu doprostřed klína.

„Ženská, okamžitě odejděte z mojí kanceláře, vy jste mě sexuálně napadla a já na vás podám žalobu!“ Křiknul na mě, vystartoval z tý svojí židle a uskočil až k oknu. No a já byla v tu ránu tak zmatená, že jsem se ani nedokázala bránit, vylítla jsem ven a jen ve dveřích stačila houknout, že jsem na něj teda rozhodně nespadla schválně a aby ten expediční list konečně dodělal.

Honzo, nevím, jestli si umíš představit, jak mě to celý vzalo a ani mě nedokázalo uklidnit zjištění, že hned druhej den bylo to zboží odeslaný. V duchu jsem si představovala, jak jsem u soudu a tenhle zakrslej pidižvík proti mně svědčí, že jsem ho v kanceláři málem znásilnila. Všichni se na mě budou koukat a on si zamne ruce, až mě nakonec odsouděj k bůhvíjakýmu peněžitýmu trestu, ne-li rovnou zavřou. Prostě moje fantazie pracovala naplno v černejch barvách a já se ani nedokázala svěřit svýmu Frantovi, protože ten by byl schopnej jít tomu skrčkovi zakroutit krkem. Už tak mi dalo dost práce vysvětlit Frantovi tu modřinu na levým ňadru, namluvila jsem mu, že jsem uklouzla v koupelně a narazila na hranu pračky. Ne, Honzo, nezlob se na mě, tu modřinu ti tady neukážu, ještě by si toho někdo všimnul a já měla další průšvih, tentokrát za obnažování na veřejnosti. Stejně už je skoro pryč a asi bys ji ani neviděl.

Takhle nešťastná jsem z toho byla celej tejden, ale pak musela zasáhnout ruka boží a najednou se všechno otočilo, to se budeš smát. Minulej čtvrtek šel Franta na pivo, tak jsem toho využila a zdržela se v práci o dost dýl, že si jako přesadím kytky v kanceláři a udělám pořádek v podobných věcech, na který normálně není čas. Trvalo mi to dost dlouho, a když jsem měla hotovo, bylo půl devátý, já aspoň na chvilku dokázala zapomenout na ten svůj průšvih se sexuálním napadením a docela zvesela se chystala domů.

„Haló, haló, je tady někdo, prosím vás?“ Zaslechla jsem takový tichý volání skrz zavřený dveře pánskejch záchodů vedle skladu, když jsem šla okolo nich. Napřed jsem si toho moc nevšímala, jen trochu zpomalila, ale když se to zopakovalo, tak mi to nedalo a já nakoukla dovnitř. A tam, Honzo, představ si to, v oddělený kabince hned vedle mušlí seděl ten protiva, co mi vyhrožoval tou žalobou, měl dokořán otevřený dveře a tvářil se hrozně nešťastně.

„Stalo se vám něco?“ Zeptala jsem se automaticky, prostě jsem v tu chvíli neřešila, že jde o člověka, kvůli kterýmu nemůžu už tejden pořádně spát a kterej mi vlastně ublížili. Jenomže on řešil. Když mě zmerčil, honem se tam zabouchnul, já teda chtěla odejít, ale než jsem se stačila otočit, tak si to zřejmě rozmyslel, zase otevřel a spustil: „Víte, víte,“ kvákal, „já jsem asi snědl něco špatnýho... Musel jsem honem letět sem, nevšimnul jsem si, že tady není toaletní papír, nevzal jsem si ani mobil, abych někoho zavolal, nemám ani kapesník a nemůžu... nemůžu se utřít. Nebyla byste tak laskavá a nepřinesla mi ten toaleťák?“ Zajíkal se, byl celej rudej, nejspíš mu bylo strašně trapný, že narazil zrovna na mě a akorát v takový choulostivý situaci vsedě na záchodě s gatěma u kotníků.

Honzo, já na něj byla ošklivá a rozhodla se, že si ho aspoň trošičku vychutnám, tak jsem se ho zeptala: „Proboha, jak dlouho už tady takhle sedíte, člověče?“

„Dvě... dvě a půl hodiny.“

„A proč jste na někoho nezavolal dřív, vždyť za tu dobu tady na vašem záchodě muselo projít plno chlapů?“

„No, mně to bylo blbý, víte, oni mě nemají moc rádi a smáli by se mi.“

Honzo, v ten moment jsem měla co dělat, abych se sama nerozchechtala na celý kolo. A napadlo mě se ho ještě zeptat, proč si teda neutřel zadek do slipů a nešel domů naostro. Ale ovládla jsem se, řekla si, že už to stačí a ten papír mu donesla z našeho holčičího WC. Když jsem mu to podávala, tak jsem se radši koukala jinam, on mi asi pětkrát poděkoval a dokonce se mi omluvil, že s tím číslem objednávky to byla jeho chyba a že tu žalobu nepodal, protože mu došlo, že se unáhlil. Když zmlknul, tak jsem zavřela dveře do tý jeho kabinky, aby se teda mohl konečně utřít.

No, Honzo, to už je vlastně celý. Jestli jsi minulej čtvrtek po půl devátý slyšel vzdálenou ránu, tak to byl ten kámen, co mi spadnul ze srdce. Ještě asi dvě hodiny jsem se smála sama pro sebe a hlavně jsem byla šťastná, že mám celou tuhle trapnou nepříjemnost za konečně sebou.

***

Maruška zmlkla, potutelně se usmívala, labužnicky vysrkla poslední kapičku kávy ze svého šálku a čekala, co jí na celou tuhle tragikomickou příhodu řeknu.

A já u vědomí, že ženy je třeba chválit a dělat jim radost, té krásné blonďaté dámě odpověděl s upřímností: „Maruško, sice ti pomohla náhoda, ale zvládla jsi to s přehledem. Jsi zkrátka formát. Ale stejně toho vašeho žabáka nechápu, kdybych byl na jeho místě, to natlučené ňadro bych ti pofoukal a ty brejle s potěšením podal.“

„Nech toho a neprovokuj nebo ti příště nic neřeknu,“ zlobila se Maruška a v hlubokých hnědých očích jí pobaveně zahrály dva drobné plamínky. „A teď promiň, musím už jít. Slíbila jsem Frantovi, že mu dneska udělám večerní potěšení a ještě to maso na řízky nemám koupený.“

Skryť Zatvoriť reklamu