Život s alkoholičkou

Konečně si ve svých čtyřiceti připadám zas po strašně dlouhé době jako normální člověk.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (4)

Normální chlap, normální manžel a dá-li pánbůh, jakože teď už věřím, že dá, budu za několik měsíců i normální táta.

Ale začnu raději od začátku, i když vím, že to pro mě nebude veselé vzpomínání. S Monikou jsme se dali dohromady před čtrnácti léty. V té době jsem jezdil s partou kamarádů a kamarádek na různé akce, v zimě na hory, v létě na několikadenní cyklovýlety, a tak podobně, prostě jak to lidi běžně dělají. Bývalo nás tak pět až deset, podle toho, jak měl kdo čas a já patřil k těm skalním, kteří vyráželi prakticky pokaždé. Už vlastně ani nevím, kdo mezi nás Moniku přivedl, ale to už je dávno jedno. Zbytek lidí byl v té době už dávno spárovaný, dvojice tam jezdily spolu, jen já byl sám. Nu, a když se tam objevila Monika, která taky nikoho neměla, najednou se samo od sebe ukázalo, že jsme z podobného těsta a padli jsme si do noty, do náručí a do postele.

Skryť Vypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Jak už to normálně chodí, přes den se lyžovalo nebo jezdilo na kolech, večer jsme se slezli v hospodě nebo jenom tak u táboráku, hodnotil se den a popíjelo se u toho. Už tehdy mě překvapilo, jakou má Monika výdrž, klidně dokázala vytáhnout dvojnásobek než my ostatní a ráno bys to na ni nepoznal. Ale neřešil jsem to, prostě jsem to bral tak, že má dobrej splávek a navíc mívala v takových chvílích tak fantastické nápady v posteli, že by mi ji mohli ostatní chlapi závidět.

Sestěhovali jsme se k sobě, teda konkrétně Monika pustila svůj podnájem a přesunula se ke mně do bytu do Vysočan. „Jindro, otevřeš nám vínko, viď?“ Ptávala se mě s úsměvem každý večer, když jsme se doma slezli z práce. A já tehdy ještě netuše nic zlého, jsem zvesela sáhl do našich bohatých zásob, které ona pravidelně doplňovala ze zdrojů od svých příbuzných z Jižní Moravy. Na každodenní pití jsem nebyl zvyklý, ale nechtěl jsem jí kazit potěšení, tak jsem si s ní třeba jen přiťuknul, dal jednu sklenku a zbytek láhve zkonzumovala ona sama.

Skryť Vypnúť reklamu

Brzy po svatbě došlo v Moničině pití ke změně. Když jsem náhodou dorazil z práce později než ona, nečekala na mě a klidně dokázala vytáhnout celou flašku sama. „Miláčku, otevři ještě jednu, prosím,“ vítávala mě se svítícíma očima a já konečně začal chápat, že je něco špatně. Začal jsem jí to rozmlouvat a ona se pokaždé urazila. Vyjela na mě, že to má přece pod kontrolou, byla protivná. Pokud jsem povolil a láhev otevřel, sice se uklidnila, ale jakoby na truc ji rychle vypila skoro celou sama, a to už bylo na ní moc. Nejhorší bylo, že nedokázala poznat, že už má opravdu dost, a když byla i druhá láhev pryč, nebavila se se mnou, odněkud vytáhla tvrdé a dorazila se panákama. Už nevím, kolikrát jsem ji pak ukládal do postele, když byla úplně vyřízená a pozvracená. Byla už tak daleko, že jsme přestali jezdit s naší partou, já se za ní začal normálně stydět a jí to bylo jedno, pro ni bylo důležité akorát to její pití.

Skryť Vypnúť reklamu

Tehdy jsem, já hlupák, dostal takový nápad, že když bychom si pořídili dítě, Monika by v těhotenství a později při kojení nemohla pít a celé by se to upravilo. Navrhl jsem jí to jednou ve chvíli, když byla zrovna střízlivá a v její reakci jsem viděl naději: „Ty bys fakt chtěl miminko, Jindro?“ Řekla takovým zjihlým hlasem, sedla si mi na klín a kupodivu ji ani nezarazilo, když jsem se jí zeptal, jestli jí nebude vadit, když kvůli tomu budeme muset vynechat z naší domácnosti alkohol. „Pro malou Moničku nebo Jindříška cokoli,“ usmála se a já získal klamnou naději, že máme vyhráno.

Na miminku jsme začali pracovat prakticky okamžitě a musím říct, že se Monika držela. Příbuzným na Moravě řekla, aby jí teď žádné zásoby neposílali, to, co bylo doma, jsme rozdali známým a zbytek tvrdého slavnostně vylili do záchodu. Monika otěhotněla hned následující cyklus, po návratu od doktora mi šťastně ukazovala těhotenský průkaz a okamžitě začala řešit všechny ty krásné starosti, které s tím souvisí. Jenomže ve druhém trimestru přišel problém, ukázalo se, že miminko není úplně předpisově uchycené, doktor v poradně to vyhodnotil jako rizikový faktor a doporučil Monice, aby už zůstala doma.

Skryť Vypnúť reklamu

Oba jsme dostali strach, ale já na rozdíl od Moniky věřil doktorovým slovům, že když bude nastávající maminka v klidu a opatrná, všechno dopadne s největší pravděpodobností dobře. Ženy to ale asi vnímají jinak, Monika byla vyděšená, upadla do pesimizmu a vzala si do hlavy, že to dítě nedokáže donosit. Snažil jsem se jí psychicky držet nejvíc, jak jsem byl schopen a snad by to celé nakonec dobře dopadlo, kdyby... I když je to dnes už dávno za mnou, tak na ten nešťastný den nikdy nezapomenu.

Byly asi dvě hodiny odpoledne a já volal Monice z práce, jen takový běžný telefonát, chtěl jsem se jí zeptat, jak se má, jestli nemám cestou něco koupit a tak. Jenomže ona mi to nevzala. Zarazilo mě to, zkoušel jsem to po pěti minutách znovu a znovu, a když pořád nic, omluvil jsem se šéfovi a letěl domů. Našel jsem jí zhroucenou na zemi v bezvědomí vedle převrženého květináče s fíkusem a na stolku měla láhev tvrdého, která byla prakticky prázdná. Okamžitě jsem volal rychlou, přijeli za pár minut, já je ukecal, aby mě vzali jako doprovod, i když dodneška nevím, jestli se to vůbec smí. Tam jsem čekal na urgentním příjmu a tvářil se tak zoufale, že mi nějaká hodná sestřička vnutila jejich kafe.

Monika potratila, doktor říkal, že jak byla opilá, musela upadnout a silně se uhodit do břicha. Později mi to potvrdila i ona sama, říkala, že jednala ve zkratu, ráno dostala o dítě takový strach, že jí to vyhnalo ven koupit si tu flašku. Nepřemýšlela, otevřela ji, pila jednoho panáka za druhým a poslední, co si pamatovala, bylo, že vstala ze židle, zatočila se jí hlava a upadla břichem na ten květináč.

Potrat Moniku úplně zlomil a ona dospěla k závěru, že je k ničemu, a tak se radši uchlastá. Tuhle větu mi říkávala opakovaně v opilosti a já tomu jejímu pití už nedokázal zabránit. Do práce už znovu nenastoupila, ani doma prakticky nic nedělala, sedávala se skleničkou uzavřená sama do sebe. Měl jsem dvě možnosti, buď ji opustit nebo se pokusit o nemožné. Monika byla moje žena a já stále doufal v zázrak, nechtěl jsem jí v tom nechat samotnou, protože mi bylo jasné, že by to byl její konec. Po dlouhém přesvědčování se mi ji podařilo dostat poprvé na léčení, po kterém se nějaký čas držela, než do toho spadla znovu. To se pak dokázala vytratit třeba na celou noc a nad ránem ji buď přivezl taxík nebo mi odněkud volali, abych si pro ni přijel.

Léčení se ještě párkrát zopakovalo, „čistá“ období po něm se zkracovala. Celé to nakonec skončilo jednoho předloňského jarního rána, když mi volali z nějakého špitálu, že jí našli policajti mrtvou někde v parku na lavičce. Monika se udusila vlastními zvratky a já to s odstupem času přijal jako vysvobození pro nás oba.

I když jsem podobný konec už nějakou dobu podvědomě tušil, sebralo mě to. S Moničinou smrtí zhasla má poslední naděje, že se to nakonec přece jen obrátí k lepšímu, a já se prakticky odřízl od světa. Ve vysočanském bytě na mě všechno padalo, tak jsem se přestěhoval a snažil se zapomenout prací. Připadal jsem si jako automat, s nikým jsem se nestýkal, jen do práce, domů, do postele a další den nanovo. Takhle jsem fungoval víc jak rok a možná bych tak žil ještě i dnes, kdybych nepotkal...

Potkal jsem ji loni v létě na zastávce tramvaje a poznal na první pohled. Byla to ta sestřička, která mi tehdy v den Moničina potratu vnutila kafe na urgentním příjmu. Nevím, co to do mě vjelo, usmál jsem se na ni a pozval ji na kávu. Možná jsem ta slova ani neřekl já sám, ale nějaký osud prostřednictvím mých úst.

Zarazila se, překvapeně se na mě zadávala a už, už chtěla nejspíš odmítnout to vtíravé pozvání od cizího chlapíka. Pak nakrabatila čelo, nakonec zvedla obočí a řekla: „Ale vždyť já vás znám.“ Naznačila úsměv, prohlásila, že nemůže, protože spěchá na šichtu a dodala, že jestli na tom pozvání opravdu trvám, tak následující den by měla čas.

Hodně jsme si toho s Danou navyprávěli. Poprvé u toho kafe, na které jsem ji pozval a pak ještě mockrát. Byla to právě ona, kdo mě přesvědčil, že má snaha zachránit Moniku byla marná, a já se konečně dokázal zbavit stínu viny, že jsem mohl udělat víc.

Povídali jsme si po kavárnách, v přírodě na výletech, v parcích na procházkách, v soukromí u mě a u ní. A já se při jednom tom pozdně večerním povídání Dany zeptal, jestli by si mě chtěla vzít. Narovnala se ve svém křesle, upřeně se mi zahleděla do očí, napínala mě a váhala s odpovědí. Pak si šibalsky pohladila počínající bříško a odpověděla: „Jestli to myslíš vážně, Jindro, budeme oba rádi.“ Svatbu jsme měli v nejbližším možném termínu. Byla komorní, jen my a svědci, připili jsme si křišťálově čistou vodou. Nu a na jaře se nám to narodí.

Jan Pražák

Jan Pražák

Bloger 
Populárny bloger
  • Počet článkov:  475
  •  | 
  • Páči sa:  370x

Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík:  KočičinyPotichu (on a ona)Domácí skřítkovéLyrika (řádky nejen milostné)Postřehy ze života (pro zasmánJezdíme nejen po kolejíchOstatní (všehochuť)

Prémioví blogeri

Skryť Zatvoriť reklamu