Koh Samet - skrytá perla Thajska
Jak rezervovat noční safari v Khao Yai?
Co je Ayutthaya?
Dvě tváře thajských železnic
Kde si objednat soukromou loď na Khao Sok?
Chaos při hledání trajektů
Jak najít vyhlídku 3 na Phi Phi Don?
Stojí Maya Beach za to?
Jak dostat auto na Koh Phangan?
Jak se jezdí v Thajsku?
Jsme dost zkušení cestovatelé, ale příprava na dovolenou v Thajsku nám zabrala skoro dva měsíce včetně vánoc. V Thajsku je toho totiž hrozně moc. Nejprve jsem koupil a přečetl tři průvodce, pak jsme týdny lustrovali videa cestovatelů na YouTube, ubytování na Bookingu a komentáře ve FB skupině o Thajsku. Výsledkem byla dvě půjčená auta, ubytování na devíti různých místech a dvě noci ve vlaku. Šestnáct nocí. Já, manželka a tři dcery (17, 17, 27). Přiznávám, že to nebylo snadné, několikrát hrozila vzpoura posádky a jednou nastala vynucená změna programu. Ale výsledek, myslím, za to stál. Viděli jsme Thajsko turistické i takové, jaké doopravdy je. V druhé polovině cesty se z naší rodiny začal stávat kompaktní a fungující tým - když nastaly problémy, spojili jsme se. Ještě teď, pár dní po návratu, mám pocit, že nálada, kterou jsme v Thajsku našli, trvá.
Už doma jsem řešil, kam vyrazit bezprostředně po příletu. Myšlenka byla, aby tam bylo moře, aby to bylo hezké, a abychom se neuštvali dlouhým přesunem. Prostě místo, kde si po šestnáctihodinové cestě budeme moci lízat rány. Nakonec jsem našel ostrov Koh Samet - autem asi dvě hodiny jihojihovýchodně od letiště Suvarnabhumi v Bangkoku, pak traktem. Ostrov je dlouhý jen 7 kilometrů, o víkendu tam prý relaxuje polovina Bangkoku, my ale přilétali v pondělí a toto nám nevadilo. A upřímně - Koh Samet překonal naše očekávání! Byli jsme tam jen dvě noci, ale shodli jsme se, že bychom chtěli déle. Zaujala už pláž u našeho hotelu - krásná a velmi málo lidí.
Potom zaujal nejjižnější cíp ostrova s vyhlídkovým chodníkem a úplně nakonec nás nadchla Ao Wai - pláž, na které stromy dosahují téměř k hranici vody, pláž s jemným pískem, na které se dalo plavat i šnorchlovat v průzračné vodě. Tuto pláž označily členky naší expedice za velmi krásnou a po zbytek pobytu v Thajsku jsem měl problém, že se jí žádná další nevyrovnala (je hloupé, když ženám prezentujete krásné pláže a ony reagují: "Hm. Ta na Koh Sametu byla lepší.").
Poté, co jsme však viděli Ao Wai a najedli se, jsem udělal chybu. Chtěl jsem vidět toto:
Krásný výhled, že? Na Goole Maps jsem v horní třetině ostrova našel vzdělávací přírodní chodník (Koh Samet Nature Trail) určený pro pěší turistiku. Vyloženě s místem, kde začíná (kousek od rušné křižovatky) a kde končí (u vodního rezervoáru). Zatáhl jsem tam rodinu. Už začátek působil, že je na zarostlém staveništi. Ale cedule tam byly. Prošli jsme to od začátku do konce, nicméně byl jsem jen kousek od revoluce. Totiž, on to byl vzdělávací naučný chodník - ale asi tak před dvaceti lety! A nadneseně - vypadalo to, jako by tam už dvacet let nikdo nešel! První třetinu cesty jsme se shrbení prodírali totálně zarostlou stezkou a odhrnovali vegetaci. Kdyby alespoň mé ženy měly dlouhé kalhoty, ale neměly. Bylo to pro ně drsné a po zbytek dovolené jsem dostal zákaz tuto cestu zmiňovat. Pokud ji chcete absoluvovat, oblečte se do něčeho, v čem se můžete hodinu prodírat vegetací. Pak to může být docela fajn únik od davů. Zaručeně nikoho nepotkáte.
Koh Samet považujeme za skrytou perlu Thajska. Navíc jen dvě hodiny od Bangkoku. Trajekty vozí jen lidi a nejpomalejší z nich jede jen 45 minut. Na ostrově fungují zelené pick upy s lavicemi na korbách, které vozí turisty. Severní třetina ostrova je silně turistická, my bydleli v resortu na pláži Ao Thian, kde bylo málo lidí a klid. Taxi nás převezlo z přístavu za 10-15 minut a stálo 300 bahtů (počítali jsme 100 bahtů = 2,70 € a 1000 bahtů = 27 €). Pohled z lodi při příjezdu na ostrov:
Třetí den v Thajsku jsme už byli opět na trajektu a jeli na pevninu. 🌺 Poznámka k přepravě: Na Koh Samet nejezdí rychlé lodi jen z mola Ban Pae Pier (poblíž městečka Rayong), ale také z dalších mol o půl kilometru, kilometr dál. Také neexistuje jen jedna společnost, která nabízí dopravu. Jenže toto jsme nevěděli, protože Googl Maps ukazuje trakety přesně jen z mola Ban Pae Pier. První den jsme tam dorazili a chtěli lístek na speed boat, která jede 15 minut. Nejprve se mi snažili prodat soukromou speed boat za 3500 bahtů, když jsem to odmítl, koupil jsem lístky na "speed boat" pro 5 lidí dohromady za 600 bahtů (16,20 €). Poté, co jsme uviděli dřevěnou růžovou loď starší, než já, pochopil jsem, že to nebude speed boat a že pojedeme 45 minut. Ale mělo to něco do sebe. Moře šumělo a vpíjelo se nám do očí modrozelenou barvou. Když jsme jeli zpět, zjišťoval jsem, kde koupit lístek na toto molo (měli jsme u něj zaparkované auto) a zjistil, že ty koupené lístky za 600 bahtů jsou zpáteční. Jen na nich nebylo vytištěno "return ticket", nýbrž "come back", ale dobře 😅.
Na pevnině nás čekala čtyřhodinová cesta autem (plus přestávky) do nejstaršího thajského národního parku Khao Yai. Už cesta byla zajímavá. Navigace nás vedla asi dvě hodiny vedlejšími cestami mimo měst a vesnic, které ale vedly poměrně přímo k cíli a byly překvapivě příjemné a rychlé. Palmové háje, vegetace, rovina, kopce na horizontu. Když jsme začali mít hlad, objevila nejstarší dcera jen pár sto metrů od naší cesty malou kavárničku/restauraci. Vyrazil jsem do ní na průzkum a ta paní byla tak příjemná, že jsem okamžitě zavolal zbytek výpravy. Zkusili jsme po jednom jídle z každého - thajské rizoto se dalo jíst, hovězí s hranolkami však bylo tak dobré, že jsme se o něj porvali a hned vyžádali další porci. Dodatečně jsme na Google zjistili, že tato paní to vede, vaří její maminka a společně ono místečko oprašují a pečují o něj. Byla nadšená, že k ní zavítali zahraniční turisté a hned si nás fotila na své sociální sítě. My si to pro změnu fotili také:
Na hranice parku Khao Yai jsme dorazili okolo půl čtvrté dopoledne, zaplatili 400 bathů na den na osobu, 30 bathů za auto a pokračovali v jízdě. Parkem vede asfaltka a pokud jste v autě (nebo i na motorce), pustí vás. Těsně před čtvrtou jsme dorazili k stezce k vodopádu Haew Narok a zažili menší krizi, protože cedulka hlásala, že se chodník zavírá v 16:00. Naštěstí vyplynulo, že se do 16:00 musí nastoupit na chodník a to jsme stíhali. Tam a zpátky to zabralo hodinu. Přes krásný most, džunglí, po strmých schodech a ještě jsme si cestou poslechli žáby.
Ano, tyto bobky jsou od slona. V parku je početná populace divokých slonů, bohužel jsme neměli štěstí je vidět.
Když jedete do Khao Yai, můžete přijet buď z jihu nebo ze severu. My přijeli z jihu a potřebovali se dostat na sever (něco přes 30 km), protože jsme severně od parku měli zaplacené ubytování. Současně jsme se potřebovali nutně zeptat, jak to v parku funguje. Jak se dá zaplatit safari, atd. V severní části je naštěstí informační centrum (s restauracemi, kavárnou a obchodem) a tam jsme zašli. Takže: 🌺 Park je spravovaný státem. Pokud chcete noční safari od 19:00 nebo 20:00, platíte to přímo v informačním centru. Cena je 600 bahtů za skupinu (my byli skupina). Pokud chcete ranní safari, musíte si ho dohodnout s externími cestovkami, které žádají 3000 až 4000 bahtů za skupinu (tuto sumu vyslovovali zaměstnanci informačního centra s tónem, který dával najevo, že se jedná o velmi drahé služby). Současně je v parku v rozumné vzdálenosti autem od informačního centra sedm pěších tras od 1 do 7 km. Trasy 1, 2 a 7 se smí chodit bez průvodce, ostatní s průvodcem. Průvodce se objednává externě přes cestovky.
Další den a nástup na chodník 1. Vede přímo od informačního centra, je okružní, má jen 1 km, ale je překvapivě sympatický a nikoho jsme na něm nepotkali. Tedy, kromě gibonů, který přeběhli v korunách stromů nad námi. Gibony jsme v parku slyšeli často, ale viděli jen na tomto jednom místě.
Na konci chodníku se dalo přejít přes jiný most a sestoupit k malým vodopádům. Nebyly impozantní, ale byli jsme tam sami, bylo to v džungli a pobíhání po kamenech se mi líbilo. V období dešťů to bude vypadat úplně jinak.
Kousek od informačního centra jsme sledovali makaky medvědí (Macaca arctoides), jak vychází z džungle a směřují mezi lidi. Upřímně, mám vůči nim respekt. Tyto opice jsou velmi drzé a nevynechají příležitost, jak získat něco k snědku. Viděli jsme opici, která vešla dveřmi do informačního centra a tvářila se jako by nic. Vzápětí sebrala jedné turistce položenou igelitku a vyběhla s ní ven (v igelitce nebylo nic jedlého, takže se na ni vykašlala). Nicméně bylo to velmi rychlé. V kavárně, když jsme si objednali něco k jídlu, nás poslali, abychom si to šli sníst dovnitř, za skleněné dveře.
Asi dvacet minut jízdy autem od informačního centra je další pěkný vodopád, Haew Su Wat. Proslavil ho Leonardo DiCaprio, který se pod ním koupal ve filmu Pláž.
Na stejném místě také začíná chodník 2, jenže se na něj nastupuje nejpozději ve 14:00 a my to bohužel o třičtvrtě hodiny nestihli. Bylo to v informacích, moje blbost. Tak jsme si řekli, že tento chodník půjdeme další den a vyrazili na chodník 7, který vede zadní částí vodní nádrže (asi dvě hodiny, my to zvládli trochu rychleji). Zajímavé přitom je, že v parku jsou různé typy lesa a zde to vypadá jinak.
Při východu z lesa jsme přes vodu uviděli laň, ke které se po chvíli přidal jelen. Sledovali jsme je dalekohledem a užívali si to. Radost nám zkalilo pouze, když jsme po další půlhodině zjistili, že se zde jeleni dají pozorovat z pěti metrů.
Ten den jsme ještě měli zaplacené noční safari od 19:00. Říkali, abychom dorazili o půl sedmé, my přišli ještě o trochu dřív. Znali jsme číslo našeho auta, takže jsme se ptali mezi připravenými pick upy tak dlouho, až se nám podařilo spárovat a my vyrazili dokonce jako úplně první auto. Což bylo dobré, protože jsme se netlačili s ostatními auty ve frontě. Viděli jsme dikobrazy krátkoocasé malajské (Hystrix brachyura) a cibetkovitou šelmičku ovíječe skvrnitého (Paradoxurus hermaphroditus). Asi netušíte, co je ovíječ skvrnitý, ale možná jste slyšeli o cibetkové kávě. Ovíječ totiž žere plody a pokud mu projdou zažívacím traktem kávová zrna, dělá se z nich jedna z nejdražších káv na světě. Což je celé trochu svinstvo, protože kvůli tomuto biznisu jsou ovíječi chováni v klecích, kávová zrna do nich cpou jako do hus a celé je to nejvíc o týrání zvířat (ovíječi by přirozeně takové množství kávových zrn nekonzumovali).
Poslední den v parku a chodník 2. 🌺 Asi 7 km. Trasa vedla víceméně stále podél řeky, na konci byl vodopád Pha Kluai Mai. S otazníkem bylo, že se jednalo o jednosměrnou trasu a do poslední chvíle jsme nevěděli, jak se dostat zpět k našemu autu. Po konzultaci se strážci parku na místě však vyplynulo, že to je snadné - na obou koncích jsou taxi (pick upy) a jednoduše si zaplatíme za převezení zpět. Cena 200 bahtů (ptali se, zda jsme s takovouto vysokou sumou v pořádku - pomysleli jsme si, že neznají cenník taxi v Bratislavě a řekli, že ano).
Ještě ten den jsme vykonali dvouhodinový přesun do města Ayutthaya, přespali tam a další den obdivovali chrámy, které už 250 let leží v troskách.
Ayutthaya měla kdysi milión obyvatel, zlatem pokryté desítky chrámů a evropští vyslanci ji označovali za nejkrásnější město na světě. Pak ale toto město obklopené řekami a protkané kanály dobyla barmská armáda a nenechala kámen na kameni. 🌺 I dnes jsou hlavní chrámy obklopené řekami a leží na ploše cca 2x3 km. Viděl jsem video jedněch Čechů, kteří mezi chrámy běhali pěšky a dost je to unavilo - mnohem lepší je půjčit si kolo. Vstupné do jednoho chrámu stojí 80 bahtů, vstupenka do šesti chrámů 300 bahtů (kontroluje se namátkově). Mezi chrámy jsou více či méně udržované parky s kanály a spousty menších ruin.
Paradoxně, až tady jsme viděli slony. A ne v přírodě, nýbrž jako součast silničního provozu. Jeli jsme na kolech půjčených z hotelu, když náhle na kruhovém objezdu a v pruhu pro kola před námi: dva sloni. Objíždět na kole slona na kruhovém objezdu byl docela adrenalín.
V okolí Ayutthaye jsem na jediném místě v Thajsku viděl čápům příbuzné zejozoby asijské (Anastomus oscitans). Posedávali u kanálů nebo na rýžových polích. Tento si sušil křídla podobně jako kormorán.
Z Ayutthaye jsme jeli do hodinu vzdáleného Bangkoku, vrátili auto a metrem se přesunuli na vlakovou stanici, odkud nám jel noční vlak na jih do Surat Thani. Jedenáct hodin cesty, druhá třída, sedadla. Vagónem profukovalo díky velkým ventilátorům pod stropem a díky permanentně otevřeným dveřím a oknům, která se nedala dovřít. Sedačky nebyly nepohodlné, daly se sklopit, přesto nikdo z nás nespal. Jednak první hodiny na zastávkách nastupovali místní prodejci, probíhali celým vlakem a hlasitě propagovali své zboží (poslední taková zastávka byla po jedenácté a trvala asi 15 minut), jednak světla svítila celou noc (obdivuji místní, kteří spali jako dřeva). Jediný posun nastal, když si mezi vagóny zapálil jeden člověk cigaretu (kouřit se nesmělo), mě se nechtělo hádat a tak jsem zasunul posuvné dřevěné dveře našeho vagónu. Ony dveře se asi nezavíraly často. Pokud jste se je snažili otevřít tahem vzhůru nebo pouhým tahem do strany, zašprajcovaly se a nedalo se s nimi hnout. Jediná šance byla dřepnout si na bobek nebo kleknout a tahat za jejich spodní část. I tak však byla třeba poměrně značná síla a grif. Překvapivé zjištění bylo, že Thajci toto neovládají (a ano, jsou menších postav, než my). Za šest hodin se našli asi tři lidé, kteří dokázali dveře otevřít (a i ti je často zase zavřeli, když prošli). U některých lidí jsme se slitovali a dveře jim otevřeli. Když však ale měla některá individiua snahu chodit k nám z třetí třídy na záchod, tvářili jsme se, že spíme a jejich marný boj nám byl lhostejný. Díky tomuto jsme na minimálně šest hodin výrazně snížili profukování vagónem. Přesto začalo být po půlnoci chladno. Tehdy zbytek naší expedice ocenil velké trekingové osušky a ponča, která jsem nakoupil před odjezdem nejen kvůli plážím, ale také jako improvizované přikrývky pro podobné situace. Nejprve říkaly, že je nepotřebují, ale nakonec je využily všechny.
Jo a švábi. Asi tak 8 cm velcí. Když jsem viděl prvního, pomyslel jsem si, že jsem podobné kdysi dávno choval v Praze. Po hodině přišla nejstarší dcera, že viděla na podlaze švába, abych dal igelitku s jídlem nahoru. Pak se ozvala maželka, že má u opěrky švába, ať s ním něco udělám (pokusil jsem se ho chytit tak, abych mu neublížil, ale utekl mi). Celou dobu jsme to řešili potichu a s obavami o křehkou psychiku jedné členky naší expedice. Nakonec ona členka dorazila s dotazem, co je to za "cikády", které viděla u šlapacích záchodků. Přiznal jsem jí na rovinu, že to jsou tropičtí švábi. Povídali jsme si o švábech asi půl hodiny, vzala to velmi racionálně a byl jsem na ni velmi hrdý.
Po sedmé ráno nás vlak vyklopil v Surat Thani, umyli jsme se na staničním WC vyžadujícím poplatek 3 bahty za osobu, naskákali do připraveného auta z půjčovny a cestovali hodinu do národního parku Khao Sok. Během té hodiny padla otázka, proč tam vlastně jedeme. V tu chvíli jsem na ni nedovedl uspokojivě odpovědět. Bylo třeba vidět.
Představte si, že jste mravenci v obrovské zahradě bonsaí, umístněné na nekonečném jezeře (ve skutečnosti se jedná o přehradu, ale to je detail).
Nejstarší dcera prohlásila, že Khao Sok je jedno z nejkrásnějších míst, které v životě viděla.
Většina lidí chce v Khao Sok vidět právě tyto skály vystupující z vody. Ano, jsou fotogenické. Nicméně, jsou docela mrňavé v porovnání s tím, co je okolo (věděl jsem o tom dopředu). Mám názor (a ostatní se mnou souhlasí), že ještě zajímavější byly skály předtím a okolo. Khao Sok mě díky nim pozitivně překvapil a dal mi silnější zážitek, než jsem čekal. Přestože jsem noc předtím nespali, věřím, že je lepší po něčem náročném zažít něco krásného. Člověk jde spát s lepším pocitem.
🌺 Jak takový výlet po jezeře zorganizovat? Masy turistů to objednají ve svém hotelu. V tom je vyzvednou, dovezou na místo, shromáždí, nechají čekat, posunou o kus dál, postaví do fronty, zase nechají čekat, nalijí do lodí, ukáží skály, dovezou k rezortu na pontonech, nechají hodinu a půl, odvezou zpět. Já měl z videí z onoho rezortu pocit, že za to nestojí a byl to správný pocit - jídlo je tam na thajské poměry slabší průměr, koupací bazének byl plný lidí s plovacími vestami. Toto celé nabídne cestovka jako čtyřhodinový výlet za 40 až 60 € na osobu. Odhadoval jsem, že lepší a levnější bude přijít na místo a najmout si soukromou loď jen pro nás pět. Studoval jsem terén z Google Maps a věděl: "tady je příjezdová cesta, tady parkoviště pro návštěvníky, tady mola, tady jsou cestovky, které asi nabízí private boat." Pouze jsem nevěděl, kde mají jaké ceny a kde ten private boat doopravdy najdu. Přijeli jsme na parkoviště, řekl jsem, ať zaparkují a přijdou za mnou a vyrazil na průzkum. Chvíli jsem se motal, ptal, posílali mě tam a zase zpátky. Nakonec mě zaujala budova, která měla na sobě znak pro informace:
Zašel jsem dovnitř a po levé straně našel ležérní slečnu u přepážky "accommodation, private boats". Chvíli jsem povídal, co hledám, řekl, že nechci jíst, plavat ani zbytečně tvrdnout v rezortu na pontonech, řekla: "Private boat, 2 hours, 1800 bahts." Ukázala mi na mapě kudy to pojede, stačilo to. Posunula ke mě ženu, které mě povede. Poprosil jsem ji o pět minut a vyrazil hledat zbytek zájezdu. Našel jsem je ještě na parkovišti. Následně jsem dotyčné průvodkyni dal dalších 1800 bahtů na vstupné do parku a jiné poplatky, ona nás vzala za ruku, protáhla čekajícími davy, postavila se za nás do fronty, zaplatila vstupné do parku, postavila se do další fronty, zaplatila nějakou daň, protáhla nás dalšími davy, strčila do lodi a zamávala. To celé za 10 až 15 minut. Následující dvě hodiny byly úplně dostačující. V rezortu na pontonech jsme strávili dvacet minut, koupili si kokosy a horké čaje, jedna dcera si horký čaj na houpajícím se pontonu přelila přes ruku. Okamžitě jsme začali chladit, vyžádali si a dostali led a zvládli zbytek výletu. V cílové stanici jsem začal hledat lékárnu. Paní v místním obchodě se ptala, co potřebuju. Vysvětlil jsem situaci, ona sáhla a vytáhla gel aloe vera na póry na nose s poznámkou, že je na takovéto věci velmi dobrý. 60 bahtů (fungoval, dcera neměla ani puchýř).
Celé to stálo 3600 bahtů (necelých 100 €), měli jsme loď jen pro nás, když jsme řekli, jelo se.
Bohužel, v této oblasti jsme spali jen jednu noc. Říkám bohužel, protože to bylo krásné místo. Domečky ve svahu v džungli, od domečků skrz vegetaci výhled na řeku, krásně se dalo větrat (všude byly síťky proti komárům). Mnoho návštěvníků bylo z Německa, často rodiny s malými dětmi (což jsme jinde v Thajsku neviděli). Přijeli jsme tam už v devět ráno, dovolili nám osprchovat se a posunuli nástup na ubytování na 13:00. Akorát jsme stihli plavbu po jezeře, vrátili se, spali asi dvě hodiny, zašli na večeři a padli do postele.
Řeka pod rezortem. Výšku hladiny ovlivňuje, kolik vody se vypouští z přehrady:
Kryptokoryny, které pěstujeme v akváriích, zde volně rostou. Když vypustí vodu z přehrady, budou pod vodou:
Na večeři jsme si zašli do vedlejšího, luxusnějšího rezortu. Jídlo bylo výborné, obsluha znuděná (jediná znuděná obsluha v restauraci, kterou jsme v Thajsku potkali - nicméně probrala se, když zjistila, že nám zapomněla donést jedno jídlo):
Další den, dvě hodiny cesty autem a speed boat na ostrov Koh Phi Phi. 🌺 K dopravě na Phi Phi: Viděl jsem video jedné dvojice ze Slovenska, která popisovala, že trajekt z Krabi na Phi Phi pluje dvě hodiny. Cena za trajekt měla být asi 20 € a za speed boat, které to trvá 45 minut, asi 35 €. Jenže já během dvou hodin, co jsme jeli autem do Krabi, zjistil, že aktuálně stojí speed boat jen 27 €. Navíc, poučen z Koh Samet, jsem začal googlit, z jakých míst v Krabi lodi jezdí a zjistil, že jich je docela dost. Protože jsme po Phi Phi měli strávit další dvě noci v Krabi, vybral jsem nakonec molo Ao Nam Mao Pier, které bylo blíž našemu ubytování a půl hodiny před dojezdem do Krabi oznámil, že upřesňuji cíl a jedeme na jiné molo. Fungovalo to. Loď jela si za hodinu a čtvrt, což stačilo, abychom si zašli na oběd. Nicméně nebylo to tak snadné. Čekali jsme na terase na povel, že můžeme jít na molo. Blíží se minuta odjezdu a oni stále nic. Dcera říká: "Na někoho čekají." Pak nám řekli, že můžeme jít na molo. Vstoupili jsme na molo, spadly dešťové kapky. Než jsme ušli 250 metrů ke stříšce na molu, udeřil monzum. Byli jsme pod stříškou rozlehlou jako garsonka a stejně na nás pršelo. A loď nejela. Místo ní přijel vozík s barely, přišel člověk a hadičkou začal z barelů loď natankovávat. Pochopili jsme, na co se čekalo. Naložili jsme zavazadla (kufr starší dcery, který měl jen tři kolečka, jim při nakládání spadl z paluby do moře, ale naštěstí ho stačili rychle vylovit, takže obsah byl jen mokrý) a v dešti vyrazili na Phi Phi. Přestalo pršet, než jsme dorazili.
Phi Phi tvoří dva ostrovy (vlastně tři, ale třetí je mrňavý) - Phi Phi Don a Phi Phi Leh. Na Phi Phi Leh je slavná Maya Beach a jezdí se tam longtail boat jen na otočku. Phi Phi Don je ve své střední části, na šíji spojující obě poloviny ostrova, extrémně živé místo plné mladých lidí, kteří se baví, pijí a kouří všechno, co jim padne pod ruku. Nejezdí se tam auty, ani motorkami - chodíte pěšky. Pokud se chcete dopravit na vzdálenější část ostrova, použijete longtail boat. Abychom se vyhli davům, ubytovali jsme se v hostelu - jediném hostelu na celé naší cestě. Recenze zněly velmi pochvalně a žena to vyhodnotila jako lepší ubytování, než byl hotel, který jsem prvotně našel (hodila mi ho na hlavu, neboť Google recenze kritizovaly ne zrovna přátelský personál). Měl krásný výhled, vodu, kávu a drobné jídlo zdarma, vyprali nám v něm prádlo (včetně toho dceřiného, zavlhlého slanou vodou).
Jediná nevýhoda byla, že do druhé do rána duněla z pláže hlasitá hudba. A samozřejmě - byl to hostel - bylo nás na pokoji deset. Člověk se musí chovat jinak, než když bydlíte sami a stejně se dá rušit (názory členů naší expedice ohledně spaní zde byly různorodé). Nicméně vyspali jsme se a další ráno vyrazili na vyhlídky na Phi Phi Don. Dvě jsou známé, třetí méně známá. První vyhlídka:
Druhá vyhlídka:
Třetí vyhlídka - polovina ostrova se konečně vešla do jednoho záběru:
🌺 Jak se dostat na třetí vyhlídku? Jde to plynule z druhé vyhlídky. Když na ní budete, určitě si všimnete budovy kavárny s plochou, vyhlídkovou střechou. Je to nejvyšší objekt na viewpoint 2. Tuto kavárnu musíte obejít zprava a trochu dolů. Jak se za ni dostanete uvidíte po levé straně stoupající prašnou cestu. Držte se po levé straně, stoupejte prašnou cestou kolem chátrajících rezortů. Stále se držte vlevo a najdete to. Moje ženy to okomentovaly: "Vyhlídka hezká, cesta k ní nic moc." Nicméně bylo na ní jen pár lidí, což ohodnotily pozitivně. A byla to nejlepší vyhlídka.
Mimochodem, na třetí vyhlídce jsme potkali opici, makaka. Vidíte na posledním obrázku vlevo otce s malou holčičkou? Opice byla v pohodě, dokud si ten otec s holčičkou nekoupili nanuky. V okamžiku, jak se s nimi objevili, byli cíl. Opice útočila a dorážela způsobem: "když se lekneš a pustíš to, tak se nažeru." Nepustili, nenažrala se a zmizela pod podlahou. Nicméně byl to docela dramatický okamžik.
Mimochodem, asi 200 metrů od viewpoint 3 byl primitivní dřevěný sloup s orientačními šipkami na různé pláže. Z tohoto místa se dala projít značná část ostrova pěšky (potkali jsme tam česko-slovenskou dvojici, která to udělala).
O půl čtvrté odpoledne jsme měli dohodnutou longtail boat, která nás za 3000 bahtů odvezla k pláži Nui Beach a k malé zátoce Wang Long Bay (tři hodiny, západ slunce nad mořem). Ani jedno toto místo není ve standardní nabídce, já však neměl zájem o pláže s opicemi a chtěl přesně tyto dvě lokality. Podívejte na Nui Beach - ani jedna stavba na pláži:
Jenže toto jsem neodhadl. Čekal jsem, že to bude pláž jako na Koh Samet - v pohodě doplaveme na pláž. Bohužel ne. Loď zastavila kus od pláže, já do velké plavecké bójky strčil deky, velkou flašku s vodou a fotoaparát, sebral dva šnorchly, které holky, když skočily do vody, s nadšením zapomněly a se šnorchlem v každé ruce krauloval ke břehu. Asi v polovině cesty začaly být korály proklatě nízko. Ale nadlehčoval jsem se, využíval vlny a nakonec byl jen asi 10 metrů od pláže. Tehdy jsem se postavil a zjistil, že nikdo z mé rodiny na pláži není. Vykašlal jsem se na pláž a hnal se za nimi dozadu. Dcery (které neměly šnorchly a nemohly se na vodu tak položit) bojovaly, také se snažily na pláž dostat, ale nakonec to vzdaly a stáhly se s různorodou sbírkou odřenin na nohách. Dostaly šnorchly a zjistili jsme, že na místě, kde jsme, jsou velmi dobré podmínky na šnorchlování - našli jsme i obrovské, kulovité korály. Výše uvedený obrázek pláže je současně posledním obrázkem, který jsem udělal našim velkým fotoaparátem - holky se mi věšely na bójku, do bójky natekla voda a fotoaparát to dodnes nerozchodil. Naštěstí jsem měl ještě jeden náhradní.
Po došnorchlování jsme vypluli směrem na Wang Long Bay. Nakonec nebyla opuštěná, jak jsem čekal - evidentně je výborným místem na pozorování západu slunce. Mimo nás v ní bylo asi pět lodí (a je to malá zátoka, takže jsme ji docela zaplnili). Holky nenadchly nečistoty na hladině - listy a plastový odpad. Mě naopak nadchla extrémně hustá hejna ryb, přes která nebylo vidět dno. Jako jediný jsem ignoroval nečistoty na hladině, popadl brýle, šnorchl a skočil do vody - bylo to naprosto úžasné! Desetitisícová hejna ryb asi 40 cm dlouhých pouhý metr ode mě! Vlastně všude kolem! Šnorchloval jsem asi 15 minut, pak začaly některé lodě odjíždět. Jednak to nebylo bezpečné, jednak vrtulemi mísily hladinu s vodou a v průzračné vodě byla najednou spousta bordelu. Ale stálo to za to.
Další den jsme vstávali v pět ráno, abychom už v 6:00 mohli startovat na Phi Phi Loh a Maya Beach.
Totiž. V roce 2000 vznikl film Pláž s Leonardem DiCapriem. Točilo se právě na Maya Beach na Phi Phi Loh. A začaly se hrnout davy. V roce 2019 byl ekosystém zátoky natolik zničený, že pláž na čtyři roky zavřeli. Dnes na Maya Beach nemohou kotvit lodi. Nesmíte se koupat - maximálně namočit nohy po kolena. Zakotvíte na opačné straně ostrova (viz předešlá fotka) a když v 7:00 otevřou brány, přejdete asi 300 metrů na pláž. Už v 7:00 tam bylo plno lidí - nicméně nebylo jich tolik, aby se na těch 300 metrech vytvořila dopravní zácpa. Prostě jsme to přeběhli.
🌺 Stojí Maya Beach za to? Podle mě ano, pokud nestojíte v dopravní zácpě. Doopravdy je to krásná pláž. Možná ne nejkrásnější na světě, ale má písek jemný jako mouka a navíc - viz obrázek výše - je to mateřská školka pro malé žraloky. Dají se pozorovat z pláže a je to trochu jako safari. To se nám možná líbilo nejvíc. Měli jsme štěstí - vedle nás byla skupina s jedním zkušeným člověkem a ten na žraloky upozorňoval. Navíc tímto výlet nekončí - trochu si zašnorchlujete v ústí zátoky a nakonec ještě zajedete do zátoky Phi Leh Bay na opačné straně ostrova. Voda v ní měla úžasné barvy a nejstarší dcera prohlásila: "Sem se chci vrátit!"
🌺 Jak jsme to organizovali? Vlastně náhodně. První večer na Phi Phi Don jsme se v restauraci bavili s jedním klukem z Německa, říkali, co plánujeme a později nás oslovil číšník, co nás obsluhoval, že má loď a může nás vzít, kam chceme (abych byl přesný, asi loď neměl, ale fungoval jako prostředník). První nabídka zněla podle cenníku 3000 bahtů na 2 lidi a 3 hodiny. Shodili jsme ji ze stolu a dohodli 3000 bahtů na 5 lidí a tři hodiny. To byl výlet o den dřív na Nui Beach a Wang Long Bay. Vyloženě - sešli jsme se před restaurací, on nás "vzal za ruku" a odvedl do přístavu k lodi a kapitánovi. Ráno jsme to opakovali s výletem na Maya Bay, přičemž ten trval 4 hodiny a stál také 3000 bahtů plus 1000 bahtů poplatek jako vstupné do národního parku pro nás pět dohromady. Finálně jsem od tohoto člověka koupil také lístky ten samý den odpoledne na pevninu do Krabi - za stejnou cenu, za jakou jsem kupoval lístky pro cestu na Phi Phi. Bohužel, tady jsem udělal chybu a koupil lístky na jiné molo, než u kterého jsme měli zaparkované auto. Zjistili jsme to těsně před naloděním. Nebyla to ale katastrofa, protože naštěstí loď stavěla v Krabi na East Railay Beach a z té to na Ao Nam Mao Pier není daleko. Kapitán naší rychlé lodi hned po přistání na East Railay něco zakřičel, v davu se objevili lidé, kteří nás šoupli na longtail boat a za 15 minut jsme přistávali na správném místě. Stálo nás to 800 bahtů, což bylo dvakrát víc, než normálně, byli jsme však už utahaní a akceptoval jsem to jako poplatek za operativnost.
Poznámka: 3000 bahtů (81 €) za výlet soukromou lodí na Phi Phi je dobrá cena. Sledoval jsem videa z loňska a podle nich soukromá longtail boat na Maya Beach stojí 150 €. Takže jsme vlastně utratili míň, než jsem čekal.
🌺 Poznámka 2: Snažili jsme se našim babičkám posílat obrázky z cest, ale když přišlo na jídlo, skoro vždy jsme fotili prázdné talíře. Téměř vůbec jsme nejedli na ulici. Chodili jsme do restaurací, přičemž restaurace dělím do dvou skupin. Restaurace, kde cokoli objednáte, je to výborné a restaurace určené pro chuťové buňky místních, ve kterých je také většinou jídlo výborné, ale občas v nich dostanete něco zvláštního. V té první skupině byla restaurace v našem resortu na Koh Samet a restaurace Garlic 1992 na Phi Phi Don. Ve vzhledu obou restaurací je přitom zásadní rozdíl, paradoxně však v obou je jídlo výborné a mají podobné i ceny (220 - 320 bahtů). V restauraci na Koh Samet bylo vše až luxusní - číšníci v pozoru, prostírání na terase nad mořem, živá hudba. Garlic 1992 působí jako obyčejná vývařovna na plné ulici, obsluhují vás i babičky a přístup je spíš rodinný. Přesto večer před touto restaurací sedí na ulici i dvacet lidí a čekají, až se uvolní místo (restaurace jim dává židle). Jedli jsme tam dvakrát a stálo to za to.
Mezi restaurace v druhé skupině počítám restauraci, ve které jsme obědvali na křižovatce v turistickém centru na Koh Samet. Bylo horko, na jídelním lístku měli hořkou polévku s hořkou cukinou a masem s kostmi. Řekl jsem si proč ne, ale doopravdy to bylo brutálně hořké a s velkými sušenými houbami, které jsem nebyl schopen dojíst a moje dcera, která se nabídla, že mi pomůže, také ne. Stejnou cukinu jsem zkoušel v restauracích u informačního centra v národním parku Khao Yai - tam hořkou cukinu plnili mletým masem. Snědl jsem to, ale vodu z polévky nechal. Moje ženy, které jedly jiné věci, však jídlo v těchto restauracích velmi chválily a vlastně jim všechno chutnalo. Bylo to dobré a levné (60 bahtů za jídlo).
Cena: v méně turistických resortech stojí jídlo 120 - 220 bahtů. A když budete mimo turistické resorty, zjistíte, že pro místní je správná cena za jídlo 60 bahtů (1,62 €). Když jsme spali u národního parku Khao Yai, přijeli jsme první večer už za tmy, nikdo nás nečekal, jen v chatkách byly odemknuté dveře a na posteli klíč. Ulice byla relativně temná, ale hned vedle byl typický lokální obchůdek a před ním rodina majitelů obchůdku večeřela. Když mě viděli, zvali, ať se k nim jdeme najíst. Měli jsme hlad, přišli jsme. Vytáhli jeden (přesně jeden) jídelní lístek, který měli. Jídlo u nich stálo 50 bahtů. Trochu moc pikantní, ale fajn. A celou dobu seděli u vedlejšího stolu a zajímali se o nás. Což bylo zábavné, protože jen jeden kluk od nich mluvil trochu anglicky. Měli tam osmdesátiletou babičku a i ta se o nás zajímala. Byli jsme unavení, na mluvení neměli moc energie, přesto to ale bylo lidsky sympatické.
Nejdražší restaurace, ve které jsme jedli, byla v Krabi, na pláži Railay Beach. Nechali jsem tam asi 2600 bahtů (nicméně za tuto cenu mohou i smoothie, které jsme objednávali a které stály často stejně jako jídlo).
Zpět k cestování. Přijeli jsme do Krabi, ubytovali se v extrémně klidné venkovské lokalitě a zbytek osazenstva vyhlásil, že žádá odpočinkový den. Takže jsem si na místě půjčil kolo a vyjel sám na průzkum.
Našel jsem vesničku umístněnou podél cesty a projel si ji. Lidé žili chudě, ale vypadali v pohodě. Děti kopaly na cestě do míče, někteří dospělí mě zdravili. Našel jsem lokální obchůdek a všiml si, že lidé nechávají obuv venku (šlo o muslimskou oblast). Také jsem se zul a bylo vidět, že je to potěšilo. Koupil jsem sušenky a koláčky na ráno - nebyla to extra snídaně, ale lepší, než nic. 54 bahtů.
Druhý den jsme vyrazili na Railay Beach. Klasika - Ao Nam Mao Pier a lodí na East Railay. V pokladně koupíte zpáteční lístek, loď vyjede, když má 10 pasažérů (což trvá 5 až 15 minut). Z Railay Baech jsme po jídle přešli asi desetiminutovým trekingovým chodníčkem na vedlejší Tonsai Beach, která je mnohem méně zaplněná lidmi a strávili na ní několik hodin (šnorchlování, chození po pláži a tak).
V podvečer nejstarší dcera přiběhla, že vidí zajímavé opice. Doslova vyskákaly z křoví, ve kterém byly přes den schované a začaly se pást na jemných zelených listech.
Hulmani tmaví (Trachypithecus obscurus) jsou vegetariáni. Žerou listy a plody. Celý den byli schovaní a v podvečer zřemě potřebovali doplnit vodu. Na těchto listech se pásli asi půl hodiny, pak přešli na další keře. Všimněte si, jak se důsledně staví k lidem zády. Přestože byli velmi ostražití a neustále se rozhlíželi, lidi zřejmě považují za neškodné, ale současně je asi otravujeme.
Malá mláďata jsou oranžová.
Přišel odliv a z pláže se dalo dostat i podél pobřeží. Nicméně nemyslím, že by to byla snadnější cesta, než horem. Mnohé kameny jsou extrémně ostré. My měli trekingovou obuv, ale netuším, jak to zvládla žena za námi, která byla naboso.
Další den jsme se přesouvali tři hodiny autem na sever a pak trajektem (tentokrát i s autem z Don Sak Pier) na ostrov Koh Phangan. Cesta byla opět pěkná.
Přišel však trajekt a s ním nervozita. Dorazili jsme totiž skoro dvě hodiny před odjezdem. Najedli se a mě napadlo se zastavit se zeptat, kdy jede v pondělí (byl pátek) trajekt zpět. Odpověď zněla: "Všechny místa pro auta na pondělí jsou vyprodaná." Věděli jsme, že se ne všechny lístky dávají do předprodeje, přesto jsme následující tři hodiny (trajekt jel 2,5 hodiny) byli trochu nervózní. Co budeme dělat, když se v pondělí nebudeme schopni dostat s autem na pevninu a večer nám jede spací vlak do Bangkoku? Řekneme půjčovně, ať si pro auto dojedou na Koh Phangan?
Naštěstí to dopadlo dobře. 🌺 Na Koh Phanganu v kanceláři řekli, že se lístky dají koupit v den odjezdu a že dokonce, když v pondělí ráno přijdeme a koupíme si lístek na poslední trajekt v 17:30, je to ok. Vydechli jsme si.
Koh Phangan je jiný ostrov. Za prvé jsou nad ním často mraky a prší zde trochu častěji, než třeba v Krabi. Za druhé je tu spousta, ale doopravdy spousta motorek, které nad auty vyloženě dominují. Za třetí, teplota zde byla asi 28 °C ve dne a 27 v noci. Osvěžující v porovnání s teplotami do 37 °C, které byly například v Krabi, na Phi Phi nebo na Koh Sametu (ale stále víc, než v národním parku Khao Yai, kde v noci teplota klesala ke 20 °C a kde si v noci naše holky stěžovaly na zimu).
Ubytovali jsme se v rezortu stranou od davů a s krásnou pláží, jejíž specifikum bylo, že jste mohli plavat stovky metrů do moře a přesto tam bylo vody po kolena. Plaval jsem s bójkou, v ní měl mobil a když zapadalo slunce, udělal jsem ve vodě snímek:
Další den brzy ráno jsme vyrazili na Phasawan Viewpoint na severu ostrova. Cestou jsme se trochu zamotali v džungli, ale nakonec jsme ho našli. Dál po hřebenu jsme se bez jištění neodvážili.
Prý tu bývá plno, my však měli místo jen pro sebe. Lidi jsme začali potkávat až při odchodu.
Vrátili jsme se na hotel, nabalili do auta šnorchlovací věci a vyrazili na pláže na západ a severozápad ostrova. Byli jsme na dvou, zaujala mě hlavně druhá, u ostrova Ko Ma, před západem slunce, na kterou bylo třeba se přebrodit. Stromy opět zasahovaly až téměř k vodě, jediné negativum bylo, že se pod nimi daly nalézt odpadky. Což souvisí s logikou: Pokud chcete nedotčené pláže bez rezortů, nemůžete žádat, aby na nich bylo uklizeno. Co se týká šnorchlování, místo nabízelo tři odlišné biotopy - nejprve písek, v němž si hloubily nory malé rybky, pak korálové kameny, na kterých se zachytávaly zajímavé tvrdé mořské rostliny, tvořící doslova louky a nakonec velké korály a standardní korálový život.
První pláž (Haad Yao Beach):
Druhá pláž (Ko Ma Beach):
Mimo plavek jsme si vezli už z domova plavecká trička s dlouhým rukávem, takže jsme uchránili záda, všechny ženy si však osmahly zadek a stehna (já mám plavky po kolena, takže jsem si připálil jen lýtka). Večer jsme využili všechny krémy na spáleniny a dokonce i gel aloe vera, který jsme získali v Khao Sok. Nikdo z nás neměl závažnější problém.
Další den jsme si koupili skupinový, masový zájezd do mořského národního parku (42 ostrovů) Mu Ko Ang Thong v Thajském zálivu (hodina rychlou lodí od Phanganu, jinak se tam dostat nedá). 10 000 bahtů pro nás všechny, ale nelitujeme:
Když jsem se vyškrábal nahoru, padl jsem a asi tři minuty ležel a rozdýchával to. Nicméně výhled za to stál. A práce na mém zdraví také (jedna dcera po návratu domů uvedla, že má lepší kondičku, než měla před cestou).
Co se týká šnorchlování, mé ženy byly spokojené. Já mám ale názor, že se mi místa den předtím líbila víc. Minimálně se tam ve vodě na malé ploše neboxovalo tolik lidí.
Následující den jsme se se ženou vydali k malému majáku na jihovýchodním cípu ostrova. Vede k němu dřevěný chodník a vedle něj je celkem příjemná pláž s převážně opuštěnými resorty. Pouze šnorchlování zde nebylo moc zajímavé (a proplést se autem uličkami městečka před majákem byla práce pro vraha).
Ještě ten samý den ráno jsme si zaběhli koupit už výše zmíněný lístek na trajekt a v 16:30 se expedovali z hotela (dovolili nám pozdější odhlášení).
Poznámka: Zdravotní problémy. Pokud nepočítám nachlazení, se kterým někteří bojovali v úvodu, močové problémy, které vyřešilo zvýšené pití vody, vyčerpání, které postihlo mě v Khao Yai a které jsem překonal po jedné noci a dvou dávkách paralenu a odřeniny, které se hojily po práškovém framykoinu a lokální mastičce, neměli jsme výraznější zdravotní problémy. Tedy, až na jednu dceru. Třikrát ji prohnalo, pravděpodobně vždy po mléku v kávě. Tuto poslední noc na Koh Phangan to však bylo horší. Pravděpodobně zase mléko v kávě (místní mléko je prý jiné, než naše a může obsahovat baktérie, na které nejsme zvyklí). Možná zle usmažené vajíčko. Zvracela, cítila horkost, pak zase zimu, bolelo ji tělo, byla vyčerpaná. Ráno jsme utíkali do lékárny, poslechli si nás, dostali jsme elektrolyty, prášky proti zvracení a prášky na léčbu. I díky ní jsme velmi ocenili posunutí odhlášení z hotelu na 16:30. Na trajektu jsem jí nafouknul karimatku, kterou jsem vezl pro podobné situace z domova, přikryl ji třema osuškami a nechal relaxovat. Vrátili jsme auto v Surat Thani před nádražím a nervózně čekali, jak budou vypadat spací vagóny. Dopadlo to lépe, než jsme čekali. Thajské železnice ukázaly svoji druhou tvář. Celý vlak byly spací vagóny. Čisté, s tekoucí vodou na záchodech a toaletním papírem. Komentář jedné dcery na našem rodinném chatu na WhatsAppu: "Tady snad ani nebudou švábi!" Nebyli 😍. Všichni jsme se velmi slušně vyspali a dceři bylo poslední den v Bangkoku už mnohem líp (poznámka - tato dcera byla jediná z nás, kdo neměl očkování proti břišnímu tyfu - nevím, nakolik to hraje roli, ale i břišní tyfus patří do rodu salmonela).
Ještě poznámka k vlaku: Žena a dcery dostaly lístky do vagónu 3, já do vagónu 13. Abych se mohl starat o dceru, s ženou jsme se vyměnili. Načež vyplynulo, že vagón 3 je výhradně pro ženy a nepustí mě do něj. Chvíli to vypadalo dramaticky, protože nastupující na nádraží Surat Thani jsou už na perónech řazeni podle toho, do kterého vagónu jdou (každý vagón má na perónu organizátora, který cestující menežuje). Na nástup bylo pár minut a deset vagónů je polovina délky nádraží. Průvodčí byla nekompromisní, holky komunikovaly, že jsem jejich otec, já navrhl, ať mě pustí dovnitř, že zbytek vyřešíme za jízdy. Přijala to. Za jízdy jsem napsal ženě na WhatsAppu, dohodl jsem, že se tedy vyměníme. Dral jsem se deset vagónů dozadu, ona zase dopředu (proto vím, že celý vlak byl spací), několikrát nám místní obsluha odemykala spojovací dveře mezi vagóny. Nakonec vše skončilo happy endem. A vlastně jsem rád, že vagón 3 byl jen pro ženy - věděl jsem, že je mám v bezpečí.
🌺 Jak poznat, který vlak je celý spací a který má jen několik spacích vozů? Upřímně, vlak, kterým jsme jeli na jih, neměl zdaleka tak pěknou spací druhou třídu, jako tento. A - při cestě zpátky jsme jeli ze Surat Thani do Bangkoku jen deset hodin místo jedenácti. V noci téměř nestavěl (první vlak měl hromady zastávek). Nepřišli do něj žádní prodejci. Možná toto je viditelný rozdíl - když to jede o hodinu méně, je to speciální, čistý spací vlak.
Ráno jsme na nádraží napěchovali velká zavazadla do dvou objemných úschovných boxů na vlakovém nádraží a vyrazili poznávat město. 🌺 Pozor! Jak box zavřete, můžete ho odemknout jen jednou!
Metrem to trvalo asi třičtvrtě hodiny, ocenil jsem však možnost poznat i bangkokské metro. Moderní, nacpané, zima. Asi deset minut po výstupu jsem si venkovní teplotu 37 °C vyloženě užíval.
Místní lepí na některé sochy Buddhy tenké plátky zlata.
Nejstarší dcera řekla: "Když jsme byli ve městě Ayutthaya, viděli jsme chrámy, které jsou mrtvé. Toto jsou ty samé chrámy, ale živé."
Pohled přes řeku, z místa, kde jsme obědvali. Po jídle jsme řeku přepluli a pokračovali se podívat na chrám na obrázku.
A to je všechno. Jeli jsme zpět na nádraží, objednali si místní Bolt do hotelu, dohodli si taxi, abychom stíhali ranní odlet. Letěli jsme přes Sharjah a do Prahy dorazili minulý týden ve středu večer. Netušili jsme, že kdybychom posunuli odlet o víc než 48 hodin, uvízli bychom.
🌺 Na závěr ještě informace o tom, jak se manželce řídilo (manželka je náš jediný řidič). Ohodnotila, že doprava mimo Bangkok je docela fajn. Vlevo řídila už na Maltě, takže praxi měla. Mnohé cesty na venkově jsou vyloženě příjemné. Vlastně žádné výmoly. Nejhůř si zvykala, že řidiči mají přednost před chodci - chtěla dát někomu přednost a on nešel. Dramatické bylo jen první vracení auta na letišti severně u Bangkoku - řídila po cestě, která měla klidně i pět nebo šest pruhů a musela se podle navigace rozhodovat, který pruh si vybrat. V jednu chvíli jsme se neshodli, já tvrdil, že jet vlevo je chyba a byl jsem si tak jistý, že jsem vyslovil, ať to udělá, aby zjistila, že je to chyba. Udělala to a nebyla to chyba. Holky ze zadních sedadel se do mě pustily, ať do toho mamině nemluvím. Jen o pár minut později nastala další situace. Řekl jsem manželce, kam má jet. Tentokrát mě poslechla a bylo to dobře! Jen o pár minut později nastala situace, kdy si žena nebyla jistá, já byl dutý jako bambus a pro změnu holky ze zadních sedadel ženu správně nasměrovaly. Tři správná rozhodnutí a každé od někoho jiného! Šílené.
🌺 A ještě repelenty. Repelent i gel po štípnutí jsme koupili už v Bratislavě na Poliklinike cudzokrajných chorôb, kam jsme šli kvůli očkováním. A fungovali! Gel jsme používali docela často, repelent jsme jednou v noci využili, když kolem nás létal komár. Po aplikaci repelentu jsem ho slyšel už jen chvíli z dálky a pak vůbec.
P.S. Na mém facebookovém profilu najdete i několik videí.
