Autorka kníh Dominika Gawliczková je cestovateľka a spisovateľka, ktorá jazdí po svete krížom-krážom na motorke. Má za sebou dobrodružstvá v Ázii, v Austrálii, v Afrike a v Južnej Amerike. Svoje zážitky spísala do dvoch kníh: Dominika na ceste Južnou Amerikou a Dominika na ceste Japonskom.
Mňa osobne viac upútala cesta v Južnej Amerike. Každá krajina má svoju osobitnú kapitolu, za ktorou sa nachádza k nej fotogaléria. Aj keď je jasné, že sa nedala krajina prejsť celá, tak stihla navštíviť len niektoré pamiatky.
Autorka má svoj jedinečný štýl písania. Je to akoby si sama autorka povedala, že si sadne na motorku a myseľ nech to všetko zapisuje. Mne tento štýl vyhovuje. Nie je tam prehnane veľa faktov. Čiže aj napriek tomu, že cesty sú opísané len subjektívnym názorom autorky, tak sa čítajú ľahko.
„Na to, že na mě v jednom kuse startují pouliční psi, už jsem si zvykla. Startují na cokoliv a kohokoliv, ať je to jakkoliv velké nebo hlučné. Pořád ale nevím, jestli je cílem oběť zakousnout, nebo jen prohnat. A teď to nechápu už vůbec. Obvykle když zrychlím, pes ztratí zájem. Ale tenhle je jiný. Ultra rychlý. Koukám na něj, jak strašně rychle běží, a každou chvíli očekávám, že odpadne, ale ne. Střídavě koukám na tachometr a na psa. To přece není možné, vždyť jedu čtyřicet.
Snažím se Zoomer ještě postrčit, ale jsem na maximálce a pes běží vytrvale vedle mě a u toho zvládá štěkat a přibližovat se... No to snad... zvládne mě na chvíli předběhnout. Peruánsky gepard."
„Zapnu si přilbu a vúbec poprvé tak udělám něco, co po mně žádají. Tohle totiž dává smysl. Zoomer se líně rozjede přes kopečky a zní spíš jako traktor. A já si připadám trochu jako traktorista, co se ztratil a ze svého pole zabloudil do hor. Jak jsem sakra mohla přehlédnout takový drobný detail, že cesta od hranice k jezeru vede přes obrovské hory a zatáčky a že tam asi opravdu nebudu za pár minut?"
„Sedím na pumpě a užívám si drahé, zato hnusné kafe. To si najednou vážím věcí. V ČR bych takové kafe s klidem nechala na stole. Ale ne, jsi hnusné, drahé a vypiju tě! Asi mi hráblo. Nebaví mě to. Pokouším se nedobré kafe přebít nějakým nedobrým občerstvením, ale když stojím v řadě na zaplacení, slečna pokladní je ten nejzaseknutější tvor na světě. Není ničím zaměstnaná, jen prostě asi nechce nic dělat. A tak tu stojí a stojíme tu my, zákazníci, a čas plyne. Vědci mezitím nejspíš objevili další tři planety a kambodžské děti stihli ušít celou jarní kolekci pro Evropu. Konečne se prodavačka posune o jeden metr a vypadá, že mě snad obslouží."
„Vlastně by Zoomer mohl být ferrari. Taky je to červené a všechny zajímá, jak rychle to jede.
Hned jak sem sama, objeví se další pozorovatel, a množí se. Od objemu motoru přejdeme k tomu, jestli to jezdí na elektřinu nebo na naftu, kolik to jede, kolik to už ujelo, jestli je to dvoutakt nebo čtyřtakt, kde byl vyroben a jaký olej do toho leju. V mých představách mám při té konverzaci vždycky hustý černý knírek a vykořím u toho dvě cigarety. Ve skutečnosti mají naštěstí knírek a ty cigarety jen oni.
Někdy ke konci dne už toho mám ale plné kecky a vše bez námitek a vysvětlování odkývám. Na konci dne je proto Zoomer většinou padesátka, co jezdí na elektřinu, ale zároveň je to dvoutakt a pochází z Chile, já z Kanady a jedu jen do další vesnice."
Ešte tu uvádzam pár zaujímavých miest z Južnej Ameriky, ktoré sa mi najviac páčili v autorkinej fotogalérii alebo upútali moju pozornosť počas čítania.
