Táto tragédia sa stala minulú stredu. Na druhý deň ma navštívili rodičia. Snažil som sa pripravovať na tento deň. Hlavne, nevediac, čo tam vlastne poviem.
Dnes ráno, keď som stál v srche a voda mi stekala po tele, napadli ma slová včerajšieho emailu od kamoša. Písal v nich, okrem iného, že už dosť dlho prežíva akúsi prázdnotu vo vzťahu k Bohu..., nechcem viac.
A začali prichádzať myšlienky..., ktoré som povedal pri pohrebe malého Tadeáša.
Příde čas, když se nám znelíbí náš oblíbený zpěvák, kapela, herec, kdy nám verše nejlepšího básníka nic neřeknou, hudba a zpěv nepotěší, neobveselí, nenaplní a nijak nezaujme...
Možná i ten výhled z vysokého kopce, tam v dáli za městem, pozmění výstavba nových bytovek, obchoďáků, továren... A my se už nikdy nebudem chtít vyšplhat na ten kopec, protože ten pohled je pro nás smutný...
A v životě se nám stává něco podobného. Někdo nám ublíží, urazí, způsobí nekonečnou bolest, neprávem obviní z toho, co jsme nikdy neudělali a náš vztah a vidění se radikálně změní...
Často se domníváme, že ve vztahu s Bohem je to stejný. Ale vůbec ne! Jeho vztah lásky a přátelství, se vůči člověku nikdy nemění a nezmění. To jen my děti součastnosti měníme své postoje a vztahy, a Bůh je vhodným terčem našich změnených vztahů a prožívání...
Ne, Bůh je ve vztahu k nám stejný-tedy milující, laskavý, chápající, ten, který nám dává neustále šanci, ten který nikdy nad námi neláme hůl, hledá nás, zve nás k sobě, abychom si mohli odpočinout, občerstvit...
Bolest, smutek i smrt, jsou právě těmi hmatatelnými i když lidským rozumem nepochopitelnými symptomy života, ale života kvalitativně odlišného než je ten, který žijeme zde na této zemi...
Hlas sa mi menil a neovládal som ho. Každé slovo v takejto situácii je ťažké ako olovo a jeho váha zasahuje. Je to vypovedané, pocity mám zvláštne...
Obvivuhodne to zvládali obaja rodičia...
Pane, ďakujem za silu a pomoc, ktorú si udelil všetkým v tú chvíľu!
Viem, že neopúšťaš!
