Oči mi padli na klásky zakliesnené vo vázev rohu stola i izby. Spomenul som si, ako sme v nedeľu s chlapmistáli pred kostolom, chvíľu pred začiatkom omšičky, spoločnehorekujúc, ako dlho už tá zima trvá. Skoro každé ráno nový napadaný sneh, kto to mástále odhadzovať. A to nie sme na Šumave, kde cez víkend napadlo 75centimetrov nového snehu, ale na rovnej, rovinatej placke Polabska, kde tuhézimy a návaly snehu, znamenajú asi toľko, čo kalamita v Prahe,pretože tam žijú najmenší ľudia, napadnutých päť centimetrov snehu a už homajú po krk! Známy fór, ale teraz sa mi hodil. A ešte ma napadá Jarek Nohavicas jeho songom „Ladovská zima“. Pár veršov z Nohavicovej skladby sompovedal chlapom, keď zrazu počujeme z diaľky silný hrmot, a neveriacvlastným očiam, po ceste si to šinul kombajn. Klasika, stará 416 -Forswirt.Žiaden John Deere, či Ferguson, s počítačom v kabíne. Hurá, žatvasa blíži, zima je na ústupe. /Hľadiac z okna, asi nie. Zase tri centimetretoho „bílého svinstva“. Inak roman/tička!/
Ale späť kukláskom. Sú suché, dali mi ich ešte v lete známi, evanjelická rodinkaz Valašska. Štěpán mi hovoril: podívej se na na ně. Každý je jiný. Jeden má hlávku zvednutou do výšky, jiný pokorněskloněnou k zemi… Jsou podobné nám lidem. Pyšně hledíme do výšky,zapomínáme hledět do očí našich přátel, blízkých, zapomínáme hledět do nebe tímsprávným směrem. Ale najdou se i ti, kteří dokážou naslouchat jiným, sklánět sepřed osobností druhého člověka a hlavně před majestátem Božím. Ať jsou pro tebevždy touto připomínkou, abys nezapomněl být tím, pro co jsi se rozhodl a prokterého jsi se rozhodl, abys ho následoval každým okamihem svého života.
Ďakujem ti Štěpáne, i Jitke, deťoma celej rodine. Pozerám na klásky...
A v lete sa na Vás teším! Možno po žatve?
