Přišel jsem mezi vás proto, neabych vás o něčem novém poučil, ale abych se spíš rozdělil s některýmisvými zkušenostmi ze své profese, která se specializuje na životní problémy.Manželské vztahy, problémy mladých lidí s navazováním vztahů, problematikadrog, která vychází z neutěšených vztahů v rodině, alkoholizmus mužů,který rodiny rozbíjí a od té doby co jsem římskokatolický diakon, tak ke mněpřichází se svými problémy i lidé, kteří jsou věřící a jejichž manželství sicemá trošku jiný obsah a podstatně jinou formu než je to u jiných manželství, alepřesto i tam jsou některé ostny, které zraňují, bolí a lidé nimi trpí.
Já mám tady u vásv Bratislavě před tímto shromážděním jednu velikou nevýhodu a současnějednu velikou výhodu. Nevýhoda je ta, že mám obmezený čas a výhoda je ta, ženemám obmezené posluchače.☺ Tak teď jsem si u vás museltrošku šplhnout, protože spoustu věcí, o kterých budu tady hovořit, vámbudu muset dávat v polotovarech. Toto téma živé – mrtvé vztahy by sivyžadovalo daleko více času. Z didaktických důvodů, abych se mohl u všehozastavit, blíže pohovořit, abych mohl některé věci doladit, zasluhovalo by sito několik hodin, ale to my nemáme. Čili já vám to mohu dát v polotovarecha vy už si to nějakým způsobem dovaříte. Někomu to bude možná ležetv žaludku, někdo to stráví velice dobře, někomu to možná projde zažívacímzařízením celkem rychle aniž by se ho to nějak dotklo. Ale to už není věcípolotovaru, to už je věcí vašeho zažívacího systému.
Já bych vám chtěl na začátku řícivěc, před kterou bych vás chtěl spíše varovat. Nemějte dojem, že existuje nějaká poradna, která dokáže člověkuv zásadních životních věcech nějak zásadně pomoci. Každá poradna,a sedím už v té poradně přes 30 let, může spíše obecně nasměrovat. Azkusit zachránit některý vztah, aby úplně nezemřel. Čili resuscitovat na ARO.Ale není takového poradce, který by dokázal přesně říci: udělejtev pondělí to, v úterý to, ve středu tohle, ve čtvrtek támhleto, v pátekudělejte toto a v sobotu budou vaše vztahy super anti kontra multi extraunikátní. ☺ To totiž není možné, protože Bůh tvoří originál. Na rozdílod automechaniků a opravářů televizorů mají psychologové, psychiatři aduchovní jednu nevýhodu v tom, že pracují vždycky s lidskýmoriginálem. Nikdo z nás nevychází z výroby jako sériový kus. A teď sipředstavte, že originální muž si vezme originální ženu a vytvoříoriginální manželství a do tohoto originálního manželství se narodí originálníděti. A teď do toho přijde problém. Vztah, který byl živý, začne umírat. Prvněmusí být ovšem nemoci. Sobectví, úzkoprsost, nekritičnost, ty bychom mohlijmenovat a někdo by třeba řekl, na tuhle zapomněl, žárlivost třeba, nebozávislost na matce. Ta se potom začne projevovat až v manželství. Kdyžsynek má stále ještě pupeční šňůru se svou maminkou, nedovede to přestřihnout,a když se jeho nová, mladá, výbornámanželka snaží nějakým způsobem od té snachy oddělit tu pupeční šňůru, tak onzačne lapat po dechu, protože se sám na své plíce dýchat nenaučil.
Víte, jestliže člověk vstupujedo vztahu, tak vlastně vstupuje do toho nejdůležitějšího, co v životě je.Kdybych se zeptal žáka základní školy, o čem je život, tak on by mně řekl, že oškole a o učitelce a o řediteli školy a o kamarádech. Kdybych sezeptal důchodce, o čem je život, tak mi řekne o cukrovce a o bolestech kloubůa o bolestech v zádech a o tom, já nevím o čem, střední generace bymi řekla, o čem je život, ale život je v podstatě o vztazích. Celýnáš život je o vztazích. Už když jsme byli počati, tak jsme museli mítvztah absolutní závislosti na matce. A potom, když jsme se narodili, tak tyvztahy pokračovaly. Už jsme měli vztah k bližšímu světu a vztah kesvému příbuzenstvu, pak jsme začali chodit do školy, měli jsme vztahy se svýmispolužáky, pak jsme se zamilovali, měli jsme vztahy, a tak to jde až do smrti.Čili celý život je o vztazích. O tom je vlastně život od početí až dosmrti. A vztahy a stavy (v češtině jsou to taková krásná dvě podobná slova),vztahy a stavy spolu souvisí. Jestliže budete žít v hezkých vztazích,budete prožívat hezké stavy. A budete li v hezkém stavu, budetenavazovat hezké vztahy.
Já bych začal takovou otázkou:když se ráno probudíte, s kým navážete první vztah? První vztah poprobuzení?
Já na takovýchto podujetíchvětšinou slýchávám: no přece s Bohem. Ale já říkám: no, s Bohem ano,ale až pak. Já když se ráno probudím, tak natáhnu obě nohy a obě ruce a říkámsi: Maxi jsi? Jsi. ☺ Taky že jsem. Protože já jsem nebyl při sobě ani u sebe,když jsem spal. A když jsem se ráno probudil, první vztah jsem měl se sebou.A pak řeknu: ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, navážu vztahs Bohem, no a potom vyjdu z místnosti a navazuju vztahs prvními lidmi, které potkám. A tak je to až do samého večera. Všichni žijemev trojrozměrných vztazích. Já k sobě, já k tobě a já k Bohu. Takjsme na tom všichni. A přitom kdybych řekl, který z těch vztahů jenejdůležitější pro ty ostatní dva, tak to je ten první „já k sobě“.Protože jestliže budu mít já v sobě pohřebiště, jestliže já sám se seboubudu žít ve vnitřním nepokoji, neklidu, jestliže tady kdesi pod košilí budejedna velká válka, já sám sebou budu pohrdat, já sebe budu nenávidět, tak nenímožné, abych s těmi ostatními měl velmi dobré vztahy. To totiž nejde. Protožečeho je srdce plné, tím ústa přetékají. A čím ústa přetékají, tím se tvoří mojevztahy. A jestliže já jsem sám se sebou nespokojen, jsem v napětí, jsemv boji a v komplexu méněcennosti, nemůžu vyrábět dobré vztahy.Nikomu nevěřím, kdo mi tohle to říká, že s ostatními vychází dobře apřitom mi v ordinaci sedí člověk, který sám se sebou nevychází. Stejně taknemůžeme věřit tomu, jestliže vám někdo řekne: jó, s Pánem Bohem,s tím já vycházím velice dobře, jéjej, to je krásný vztah k nebesům.Ale na koho se podívá, tak s tím vychází zle. To prostě nejde. Tomu seříká teologie zdola. Já musím začít u sebe. A když mně někdy přichází doordinace právě dvojice, která mi říká - pane doktore, on ten náš vztah už úplněumřel, mezi námi je mrtvo. My by jsme potřebovali nějak poradit, co s tím,oživit to – tak oni mi nabízí svůj vztah muž – žena. A velice se diví tomu,když si je vezmu jednotlivě a ptám se na jejich osobní vztahy k sobě. Tamse to ukáže. Muž nevychází se sebou, žena nevychází se sebou. Jak tito dva majívycházet navzájem? Čili máte li nějaký problém, že je váš vztah nemocný, neboto vypadá, že budete pro něho volat sanitku, tak je dobře si uvědomit, jestlijá sám se sebou jsem v pořádku. To je taková malá pomůcka, která řadě mýchklientů pomohla vyřešit si ten vztah mezi nimi dvěma.
To je věc jedna. A potom ještědruhá věc, a to je věc, která se týká způsobu komunikace. Spousta nedorozuměnív manželské vztahové válce vychází z boje. A v tom boji umírá velkývztah, který selhává na to, že my spolu nedovedeme dobře hovořit. Nehledejtevinu u toho druhého, ale ptejte se, zda já s tím druhým hovořím tak, abymi rozuměl a zda jeho poslouchám tak, abych rozuměl já jeho. To, co dovedevztah zabít, je výčitka. Máte li tužku a papír, tak si červeně podtrhněte, ževe vztahu, aby jste si ho nezabili, aby byl vždycky živý, nesmí padatvýčitka. Výčitka je totiž agrese slabocha. Jestliže slaboch chce býtagresivní a svalstvem si na to netroufne, rozumovýma argumentama si na to takynetroufne a přesto chce být agresivní, tak začne vyčítat. Jakmilev dialogu živého vztahu padne výčitka, tak ten, kdo ji vyslovil, prohrává.Podívejte se, jestliže já někomu ukážu jedním prstem: ty, ty, a ty jsi mitenkrát, a ty jsi mi tohle, jestliže já na někoho ukážu jedním prstem, podívejtese, co dělají ty tři prsty. Ty ukazují na mně. Čili buďme rozumní a dříve nežněkomu něco vyčteme, tak se zeptejme, jestli jsme 3x nepochybili my sami, kdyžon udělal to, co udělal. Víte, lidi mají dojem, že se dá všechno vyslovit.Znáte to: a už jsem mu to 100x říkala, a už jsem to 100x opakovala, a už jsemmu 100x domlouvala. Já takové paní říkám: prosím Vás, 100x jste domlouvala,100x jste mu povídala, 100x jste mu domlouvala, taky jste ho aspoň jednouposlouchala? Kolik máme uší? Dvě. Ústa? Jedny. Co to znamená? Že máme 2x tolikposlouchat. A naše vztahy se začnou na tom nemocničním lůžku uzdravovat.
Jednou k rabínovi přišel žida říká mu: rabíne, ten náš vztah s manželkou je velice špatný. Už je takšpatný, že už není. Rabín měl uši a naslouchal. Pak mu říká: Víš co? Jdi domů a3 měsíce poslouchej velmi důvěrně a pozorně a s napětím a netajeněvšechno, co ti manželka říká. A přijď za 3 měsíce. Za 3 měsíce žid přišel zarabínem a říká: rabín, je to ještě horší. Jestli to před ¼ rokem bylo špatný,tak je to úplně zlé. A rabín mu říká:tak teď ti poradím, aby to bylo dobré. Jdidomů a do smrti poslouchej to, co ti manželka neříká.
Víte, my jsme se učili poslouchatjenom to, když už posloucháme vůbec, tak posloucháme jenom ty informace, kterénám druhý podává. Ale my se vůbec nezajímáme o to, co je mezi těmi řádky, co jemezi slovy. Protože my bychom se také zaposlouchali do toho ticha, které někdy je a ve kterém člověk vyslovujeto, na co nemá slov. Velmi dobře tohle umí maminky. Když přijde chlapec ze školydomů, maminka se na něj podívá, chlapec nic neříká, a maminka říká: a jé,v škole to bylo nějaký špatný dneska. Ona poslouchá to, co on mluvía poslouchá dobře. A my bychom tohle to měli umět nejen v živémvztahu matka – dítě, ale i v živém vztahu já a ty. A to je prevencenemoci, která zabrání i úmrtí nějakého vztahu.
Já jsem tady na začátkuvyjmenoval těch nemocí několik. Těch nemocí je dlouhá řada a všechno, codruhého člověka zraňuje, můžeme nazvat nemoc. Staré pravidlov medicíně říká, že je daleko lepší nemoci předcházet, než ji potomdodatečně líčit. Člověk proto, aby mohl nějaký vztah nejen navázat, ono totiž navázatvztah není umění. To jde jakoby samo. Ale udržet ho a rozvíjetho, to je umění. Kdybych to přirovnal k ohni, tak oheň se zapálí, teďje potřeba donášet další palivo a my musíme zapalovat, my umíme i hasit, ale cose nám většinou nedaří, a mohl bych statisticky za těch 30 let praxe říct, ženeumíme donášet palivo. A ten vztah musí za tu chvíli vyhořet, musí umřít. A jávám teď dám takovou radu, aby ten vztah nevyhořel. Já teď použiju vašipředstavivost a poprosím vás, aby jste si představili, že tato sála je úplněprázdná od lidí. Má svých 6 stěn. Přední stěnu, zadní stenu, levou stěnu,pravou stěnu. No a strop a podlahu máme společnou. A tady stojí svícen. Já tusvíci zapálím a ona hoří. A ta svíce bude hořet hezkým plamenem, bude šířitsvětlo, bude vydávat teplo, bude plnit svoji funkci. Ale jedině za předpokladu,že všech těchto 6 stěn zůstane zachovaných.
Já teď symbolicky, jak jsempoužil svíci, použiju naše vztahy: muž – žena, otec – dítě, matka – dítě,generace mezi sebou. Tyto vztahy jsou vlastně ten svícen. Jeden krásný den serozhořel, byl zapálen, při sňatku posvěcen a všichni očekávají, že to budekrásně hořet dál. Bude. Ty naše vztahy budou hořet dál, pokud budou mít 6 stěn.Které to ty stěny jsou? A teď si můžete sami říkat, jak je to u vás doma. Co jetou přední stěnou? Tou přední stěnou v každém vztahu je to, co je přednámi. Každá dvojice, každý vztah musí plánovat svoji budoucnost.Nepřestávejte plánovat svoji budoucnost. Neříkejte si: a ono nějak bude, a onoto nějak dopadne, my uvidíme, co přijde. Ne, prosím vás, plánujte budoucnost,byť by to byly drobnosti. Plánujte si třeba jednu jednodenní dovolenou, aleplánujte. Mějte něco před sebou, na co se můžete dneska těšit. Vztah bez těšenínemá přední stěnu.
Teď půjdeme k zadní stěně.Když se člověk opírá, tak se vždycky opírá dozadu. Každá židle, každé křeslo jepostaveno tak, aby se člověk opřel dozadu. Čili vztah nemá li zemřít na pád,tak potřebuje, aby zde byl někdo, kdo prostě jistí, kdo je vzadu, o kom víte,že se můžete o něj opřít. To je otázka důvěry. Tak jako ta přední stěna bylatěšení, tak ta zadní stěna je důvěra: já ti věřím, já vím, že jsi tam, jávím, že když budu padat, že mně chytíš. A víte, jak se tomuto zadnímuzáchrannému systému říká? Odpuštění.
Odpuštění není záležitostízbabělce. Odpuštění je čin duchovní motivace. Může se v manželstvístát kde co. Děti vás můžou zklamat kde jak. Mohou vás zranit nějakým svýmčinem, konáním, ale jakmile jím je nenabídnete, či už ve vztahu muž-žena,rodiče-děti, tak už odkrýváme tak důležitou zadní stěnu a na tu svíci začínátahat vítr ze světa. A vítr ze světa má jeden úkol – uhasit. Čili plánujte,těšte se a odpouštějte si. Já na toto slovo odpuštění mám jednu takovoudvouhodinovou přednášku. Protože je to tak strašně důležitá věc. A lidé semě často ptají: jak mám odpustit, když nemůžu zapomenout? Já mu to chciodpustit, ale když já si to přece budu pamatovat, co proved. Já nevím, asi tadyna Slovensku také, ale u nás v Čechách říkáme, že odpouštíme tomu druhémuz čeho? Ze srdce. Ano, člověk totiž neodpouští z hlavy, člověkodpouští ze srdce. Odpouštění není podčepiční ale podkošilní záležitost.Čili, tady to vím, co se stalo (hlava), ale tady už mně to netíží, odpustilo misrdce.
A odkud vychází život? Od srdce,ne od hlavy. Z hlavy vychází nějaké nápady. Když se nám zastaví rozum, takještě pořád žijeme, ale když se námzastaví srdce, tak už nežijem. Čili, prosím vás, odpouštějte vždycky tu zadnístěnu ze srdce. Ze srdce vychází život. Má li být vztah živý, musí vycházet zesrdce.
Jestliže budeme mít odkrytoupřední stěnu a zadní, přijde průvan a ta svíce zhasne dřív, než se naděješ.Vztah vyhasne. Už nic neplánujeme, už si jen vyčítáme. No, paní, a co vy dělátecelej den s tím vaším manželem doma, vždyť jste oba v důchodu. A co,on mi pořád jenom vyčítá, co jsem celej život dělala špatně. A co děláte vy? Jámu to vracím. A máte čas si něco plánovat? Ne. To je přesně případ, kdy dvěstěny jsou odkryty. Vztah je mrtvej. Místo aby si v důchodu užívali,v socializmu pracovali, v kapitalizmu berou důchod, ☺ to jsou dvěradosti hned za sebou, tak oni si ty dvě základní stěny odkryjou. Jedeme dál.
Ta levá stěna, to je stěna, kteráje blíž k našemu srdci. Vy všichni jak tady sedíte, já předpokládám, žemáte srdce na pravém místě, teda ho máte nalevo ☺ a tamta stěna je blíž vašemusrdci. Je potřeba, aby jste nebyli osamoceni jako dvojice, jako rodina. Vymusíte mít někoho, kdo je blízký vašemu srdci. Proto to, o čem jsme dneska tadyhovořili s otcem Vojtkem – vytvářet společenství rodin, to je vytvářeníté levé stěny. Mít někoho vedle sebe. Jakmile se stanete dvojicítrosečníků, poustevníků v panelovém sídlišti - a toho neznám a tohoneznám, a s tím se nechci znát, a tamten nevím jak se jmenuje, a tamhle tomunechci přijít na jméno - no tak se opouzdříme, zakonzervujeme se a brzo tov té konzervě našeho vztahu začne hnít. Tato stěna musí být také zakryta.Musí to být lidé, kteří jsou skutečně blízcí našemu srdci. Nemůže to býtleckdo. Čili hledejme si přátele, neboť oni mám mohou v tom plamínku tésvíce pomoci postavit potřebnou …
Pravá stěna je zbytek světa.Všimněme si, že tato stěna souvisí v tomto rohu s našim plánováním atento roh je velmi důležitý. Já na něj záměrně upozorňuji. Já nemluvím o těchostatních rozích, ale o tomto vpravo vepředu. My musíme také společně dělatněco pro ostatní svět. My se nesmíme stát sobci své budoucnosti. Ono tosice vypadá hezky – teoreticky. Oni žijí jenom pro sebe se svými přáteli, alenežijí už pro nic jiného. Mějte taky své koníčky, mějte své záliby, něco mimosvoji práci. Také si dělejte radost. To je ta pravá stěna. To bych řekl, že jeto ten zbytek z toho světa přátel.
Pak tady máme poslední dvě stěny.A začnu od podlahy. Dost často se v praxi setkávám s mrtvými vztahylidí, kteří se domnívají, že na tom místě, kde jsou, - tu – že toto místo neníto dobré, že támhle by to bylo lepší. Víte, co tím chci říci? Ten můj vztahs tou mojí, ten je špatný. Támhle stou by byl lepší. A támhle by to bylotaky lepší. Tady jsem zaměstnán, ale támhle by to bylo lepší. A stále se mění.Jenže ten problém není v místě. Ten problém je v člověku. A jási můžu stoupnout kamkoli, všude to bude špatně, protože špatně je to tady vsrdci. Jen hloupý učitel se domnívá, že prospěch žáka se zlepší tím, když hopřestěhuje z první lavice u okna do druhé lavice ke dveřím. Debil budedebil kdekoli. ☺ To není v tom stěhování. To není v tom místě. Čili natoto místo prostě jsem byl postaven, toto je moje místo v životě.
Já si vzpomínám na (Mišela Pó) –to byl básník a kněz, který šel jednou takhle přírodou na konci nějakévesničky, došel k vesničce a tam zedník stavěl zeď. Chvíli se na nějdíval. On bral cihlu, maltu, cihlu, maltu. Michael si říká: to je nádhera.Každý z nás je takovou cihlou v Boží ruce a Bůh nás na nějaké místopoloží. Někoho do základů, takže jsme zahrnuti v té budově, nikdo násnevidí, protože jsme jako cihla tam někde v základech, ale jiného jakocihlu dal tam někam do štítu a vidí nás zdaleka. A někoho dal dozadu domua někoho dopředu domu, někoho pod okno, někoho nad okno. M.P. říká hezkoumyšlenku. Není důležité, na které místo jsme jako cihla postaveni, ale jedůležité, abychom na tom místě zůstali věrni. Aby ty ostatní cihlys námi mohli počítat, že jsme tam, kde jsme. Aby děti mohli počítat sesvým tátou, aby se žena mohla spolehnout na svého muže, ale především, aby semohli spolehnout na nás oba.
Já když hovořím o mezilidskýchvztazích, spousta lidí to chápe jako vztahy sexuální. Nikoliv. Mezilidskévztahy stojí na slovu a člověk, který je věrný svému slovu, je člověkem, kterýje věrný všem ostatním. Ta věrnost vychází z věrnosti slovu. Čiliv tomto smyslu mít své životní místo a na tomto místě stát.
Jediná stěna, která spojujevšechny ty čtyři, je ta stěna horní. To je ta stěna duchovní. Mymusíme to všechno mít sepnuté dohromady tou horní duchovní stěnou, stěnounadhodnot. Prosím vás, toto, o čem jsem hovořil doteďka, to jsou hodnoty. Tahorní stěna, to jsou nadhodnoty. Jestliže nebudeme mít nadhodnoty, jestližetoto všechno dokola i na té podlaze budeme mít vybudované a bude nám chybět tanadhodnota, ten strop, tak nám na tu svíci bude pršet, tak nám budou na tenplamen padat kroupy. Čili my musíme mít stěnu nahoru, my musíme mít duchovníživot.
Těchto šest stěn si hlídám. Toje základ. Na vás to nechávám, zda si to ještě nerozšíříte, zda sipojmenujete i ostatní rohy a uhly a nevím co ještě. To už je ta spoluprácečlověka s druhým, abychom si to nějakým způsobem dotvořili.
Další důležitá věc, která jepro prevenci živého vztahu, aby nezemřel, je smysl. Podívejte se, víte, coje flotila. Je to množství lodí, např. 10 lodí. A každá ta loď má svéhokapitána. Každý kapitán v té jednotlivé lodi musí vědět 3 věci. Jako jsemzačínal u svíce a pak jsem to převedl na vztah mezi lidmi, tak teď začínámo kapitánovi a už možná někdo tušíte, jak to převedu. Každý kapitán nakaždé lodi musí znát 3 věci:
První věc - jak se chovat namoři, abych nenarazil s druhou lodí a obě jsme nešli ke dnu. Řekl bychtomu – musí znát pravidla námořní plavby.
Druhá věc - musí vědět, jak sechovat na vlastní lodi, aby se nepotopil, aniž by narazil. Protože ono se dápotopit i když nenarazím (chytne požár na palubě, loď shoří a potopí se).
Třetí věc - já ji považuji zavelice důležitou – musí vědět, proč je na moři, kam plave, jaký je smysl jehoexistence na moři a hlavně musí vědět, jak se jmenuje přístav, do kterého mádoplout, K čemu to bude, když on zná pravidla plavby, lidi někam jedou aoni nevědí proč a kam a kvůli čemu a kde mají přistát a proč jsou na té vodě.
Tohle je velice častý, stálečastější problém v ztroskotání vztahů – vidím dlouholetý vývoj. Lidénemají finální smysl svého vztahu. Oni se od právníků naučí, anebo si tosami vyzkouší v živote, jak s tím druhým nenarážet, jak neporážet,oni vědí, jak jíst a pít, aby se nepotopili, do krematoria nedorazili, a jákdyž s nima mluvím a ptám se jich (to jsou dospělí lidé): a jaký jesmysl vaší existence, jaký máte smysl pro váš život? A slyším odpověď: toje blbá otázka. Prosím vás, to je zásadní otázka. Řada lidí vidí smysl tak dopříštího týdne, a co dál? Ano, takhle se dá plánovat v ekonomice, nadvouletky, pětiletky, od voleb do voleb, od schválení rozpočtu do schválenírozpočtu, od výplaty k výplatě. Ale existenčně, jestliže já neznám finálnísmysl, cíl mateřství, otcovství, manželství, svého křtu, svého doškolování,vůbec toho, proč jsem na tomto světě, no tak musím jít zákonitě na tom mořidolů. A na moři potřebuju znát souřadnice, abych je mohl udat, když je zle,když se topím. A Bůh stvořil čas i věčnost. To první nám dal, to druhé(přidal). Je potřeba, když plujeme v čase, plout podle souřadnic. Neboliznát smysl existence.
Pak je tu ještě jedna věc. Já sedívám na hodinky, protože Churchil říkával, že řečník má vyčerpat téma, nikolivposluchače. Ono se dá téma těžko vyčerpat, já jsem vám říkal, to je na několikhodin. To myslím na to máte na Slovensku takovou krásnou větu: z každéhorožku trošku. To my v Čechách nemáme a nemůžeme to ani přeložit.
Mohl bych vás poprosit, aby jstemně navlékl sem šňůrku a na konci udělal uzel?
Další nemoc, která vede u mrtvýchvztahů, je ztráta hodnot. Já vám teď ukážu na takovém složitém zařízení,jak funguje ta choroba. Zase se vrátím k tomu zedníkovi. Víte, že zedníkpoužívá olovnici jako nástroj, který měří svislou zeď. Podle tohoto zařízenístavěli ve středověku, starověku, pravěku, prapravěku a staví se až do dneška.To se nezmodernizovalo. Totiž ten zedník využívá přírodního zákonu. Co je tu,že to závaží je taženo dolů? Gravitace. Já se rád vždycky ptám, občas se mi zesálu ozve – to je gravidita. ☺ Já na to odpovídám, gravidita to může být taky,ale v tomto případe se jedná o gravitaci.
Čili on využívá přírodníhozákonu. Teď si představte takového zedníka novátora, který řekne: tak to ne, jápřece nepojedu po nějakých starých zásadách, po starých hodnotách. To používalmůj otec, dědek a prapradědek. Já si tu olovnici zmodernizuju, já si jizrelativizuju. A z olovnice si udělám kyvadlo. A teď stavím zeď podlekyvadla. Má dvě možnosti – buď postaví zeď cik-cak, anebo nepostaví nic. Apokud ho postaví cik-cak, tak mu spadne na hlavu. Třetí symbol – víte co chciříct?
Existují v lidském životěhodnoty, které platí jak ve středověku, tak v starověku, takv pravěku. Zásady nejpodstatnější. Poctivost, pravda, láska, věrnost,vytrvalost, zásadovost. Jestliže to je olovnice, podle které stavíme naševztahy, ty vztahy postavíme rovně. A co je rovné, to je pevné. To je dalšípravidlo. Jestliže budeme podle těchto, řekl bych ne přírodních ale přirozenýchhodnot stavět naše vztahy …(chýbala páska)
…V království krále Kazisvěta senesmělo zpívat a lidé se nesměli veselit. Kdo si chtěl zazpívat, muselpřeskočit hranici, tam si zajuchal, zavýskal, potom se zase vrátil zpátky. Jájsem četl nedávno jednu povídku, která mně připomněla řadu manželských krizív praxi, kde vláda zakázala humor. Kdo vykládá anekdoty, tak zdržuje tohodruhého, kdo se směje tak se rozptyluje, kdo vtipkuje, tak znevažuje a za to setrestalo zavíráním. A v té zemi žil skutečně mistr humoru, takový výbornýkomik. A ten se musel schovat, žil v ilegalitě. Ale nějací dva studentitoho muže vyhledali, navštívili a protože sami už vyrůstali v době, kdybyl humor zakázán, tak oni znali pouze pojem. A tak se ho ptali, co je to tenhumor: je to takový to, když se ozývá chachacha? On říká: no, k humoru topatří, ale humor to není. Á, my už víme. To musí být otevřená ústa, ozývat sechachacha a musí takhle skákat břicho. A on říká: no, takhle malinko tok humoru to patří, ale humor to není.
Co je to humor? Je to takhle malájiskra, která vzplane mezi vtipnou životní situací a vtipným chápáním …
A tato malá jiskra zapálí celouřetězovou reakci, při které se třese břicho, jsou otevřená ústa a děla sechachacha.
Teď když se vás zeptám, když vásněkdo potká, mluvím tady o těch, co chodí do kostela, kdo do kostela nechodí aon říká: poslouchejte, já vás vidím chodit do toho kostela tadyv Dúbravce. Co je to ta víra? To je to, že v neděli nespím hodinudoma ale tam? ☺ A vy řeknete: no, tak takhle vám to vyjde laciněji, ale víra tonení. Aha, tak víra je to, že se zaleze jednou za měsíc tam do ty boudičky ařekne se, že jsem měl v pátek vepřovou? ☺ Vy řeknete: tak malinko tok tomu patří, ale víra to není. A co je to tedy ta víra? To je ta jiskra,která přeskočí mezi Boží milostí a mým chápáním. A ta jiskra zapálí celou tuřetězovou reakci, která hoří, ale má dva účinky. Spálí to falešné křesťanství azapálí ten vztah, který by měl být krytý šesti stěnami.
A stejně tak je to s láskou.Když se někdo zeptá: jo, láska, to je takový to, když ona pořád mačká ten mobila tu SMSku? ☺ Takhle malinko to k lásce patří, ale láska to není. A jo,tak já už vím, láska, to je když se mají sejít v 5, on čeká do 6 a kdyžona nepřijde v 7, tak on jde v 8 domů? ☺ No, tak takhle malinko tok lásce patří, ale láska to není. A co to je? To je ta jiskra, kteránaskočí mezi dvěma lidma a zapálí tu velkou řetězovou reakci, ve které jevšechen ten smysl plánovaní, odpuštění, soužití, spolužití, svého místav životě, kde ho našli, u růstu, ale někde to musí zahořet. Někde toprostě musí mýt svůj obsah. Jestliže neznáme ani obsah ani formu, anebo toznáme čistě teoreticky, neměli jsme to třeba kde odkoukat, nebo si řekneme, žezačneme experimentovat s nějakým morálním, mravním a etickým divadlem, notak potom ty věci se budou vyvíjet docela jinak.
Já jsem ráno tu svoji promluvu umše svaté uzavřel tím, čím uzavřu to povídání dnes. Jestli jste se dobře dívali,tak já jsem to kyvadlo, podle kterého svůj život stavíme, držel v ruce.Ale na co pověsíme tu olovnici při tvorbě živých vztahů, ať už jsou jakékoliv? Jestliženepověsíme svůj život na Ježíše Krista, můžeme ho pověsit na klinec (hřebík). Amen.
Otázky
Mali ste niekedy vy sám problém v manželstve? Ak áno, ku ktorémuMaxovi ste zašli?
Měl, ale ne mnoho, protože já mámženu Slovenku, jestli to nevíte. Spišačku z Podolínca. A ona je teďv Malackách u své kamarádky. Když jsme sem jeli, tak mi říkala: já to tvojepovídání znám, já radši zůstanu u kamarádky v Malackách. Já se tammusim pro ni ještě stavit, abych ji vzal domů. Já si ji vezmu velice rád.
Ano, prosím vás, my si musímeuvědomit, že krize se nevyhýbá nikomu. Jedině, víte kde není krize mezimanželi? V hrobce. ☺ Tam je ticho a tam krize nejsou. Ovšem ona je krize ajsou typy lidí a typy lidí. Někdo udělá krizi ze všeho. Já znám řadu lidí,kteří udělají z ničeho dvě věci: guláš a manželskou scénu. A jsou zaselidi, kteří vědí, že život vlastně přináší nejrůznější situace a že je potřebaje zvládat s úsměvem a ne se zlobou.
Čili tak jsme se to nějaknaučili. Ale ke kterému Maxovi bych zašel, se ptáte, kdyby to bylo nějakévážné, co už asi po 25 letech nebude, já vám povím příběh jednoho mého kolegy. Psychiatr,který léta pracoval jako manželský poradce. Zvoní mu telefon na stolku, on hozvedne, říká: manželský poradce ten a ten (nebudu ho jmenovat). Z druhéstrany se ozve: pane doktore, já mám manželskou krizi. Mohli by jste mi pomoci?Samozřejmě, od toho jsem tady, to bude jistě záležitost kuchyně, jistě mátestereotyp v kuchyni, chce to změnit, tu kuchyni a jistě se to dá dopořádku. Zavolejte za 14 dní. Za 14 dní mu ta dotyčná duše skutečně zavolalaa říká: víte, tak já v pondělí dělám bulharskou kuchyni, v úterýfrancouzskou, ve středu maďarskou, ve čtvrtek slovenskou, pak mně to leze dopeněz, on přijde domů, hází to do sebe a neví co, krize pokračuje. On říká: notak je to záležitost ložnice. Musíte udělat změnu v ložnici. Zavolejte za14 dní. Ona volá za 14 dní a nic. Všechno jsem změnila. Tak to chce změnuobýváku. Ona udělala změny v obýváku, koupila nové tapety, dečky a nevimještě co a zase volá. Pane doktore, nic nepomáhá. On říká: tak co, budete musetpřijít osobně, to nezvládnem po telefonu. Přijeďte zítra ve dvě. Druhej den vedvě: ťuk, ťuk na dveře, pan doktor otevře a za dveřma stála jeho manželka. ☺Nevěřím na manželské poradenství, protože ho už 30 let dělám.
Nemáme sa brániť, keď nám druhí ubližujú, len odpúšťať? Ako to robíte vy?
Víte, oni nám lidi stáleneubližují. Já bych to takhle neviděl. Já jsem to svého času viděl, že skutečněmně taky ubližovali a nikdo mně neměl rád. Pak jsem si uvědomil, že to nenípravda. Jistě, jsou lidi, kteří, když máme úspěch, tak nám neodpustí, čili nebudouse k nám všichni chovat ideálně, konkurence existuje, která se nám snažípodrazit nohy, ale tady píšete, keďnám druhí len ubližujú, máme len odpúšťať? Buďme velkorysí. Oni nám zasevšichni neubližují a možná by jsme měli si i odpustit, nevidět v každémdruhém člověku nějakého darebáka, kterého se musíme bát. Jeden můj známýveterinář říkal: dokud jsem si myslel, že mně každý pes pokouše, tak jsem sekaždého psa bál. Dneska je každý pes můj kamarád, i kdybych ho kousl. A jednočínské přísloví říká: ze svých nepřátel udělej přátele a pak se jich nemusíšobávat, ale o to buď 2x opatrnější.
Ako máme žiť my, keď vy ste už po troch infarktoch? ☺
Nebrat si ze mne příklad. Já jsemodstrašující příklad. Když je někde něco pozitivního, vždycky říkám: z nějsi dělejte příklad a takhle to dělejte, takhle to žijte. Moji kolegové, kdyžněkde přednáší, říkají: z Maxe Kašparů si nedělejte příklad. Čili já to užo sobě říkám taky.
Vážený pán Max, prečo som dlhší čas (2 roky) ako vyžmýkaný citrón? Fyzicky nevládzem, ochorobe neviem, vyzerá to, že neviem niečo prijať, no neviem, čo to je.
Podívejte se, mozek je takovýpřístroj na autoritu. Když nás něco potká, vždycky hledáme důvod, proč se tostalo. To je typický projev člověka. Jestliže mně ráno bolí záda, tak vím, žejsem včera štípal dřevo moc dlouho. A jestliže mně ráno bolí hlava, tak zasevím, že jsem taky byl v krčmě moc dlouho. ☺ Vy říkáte, že jste asi 2 roky velmiunaven, že fyzicky „nevládzete“,vyzerá to, že niečo neviem prijať.Teda vy už jste si odpověděl, z čeho to asi bude. A ono to může být přesněnaopak. Já bych to neviděl v tom, že „niečo neviem prijať“.
My máme v Jírovnici naČeskomoravské vysočině faru a tam dělám jednou, dvakrát za rok duchovní obnovy.Za léta praxe jsem přišel na to, že jednou z chorob je minulost.Minulost člověka je skutečně v řadě případů choroba. Minulost táhneme sesebou jako balvan, jako něco, co nás tíží. A ono stačí, abychom se tohozbavili. Ale je potřeba to nejprve pojmenovat. A když to pojmenujeme, tak si touvědomíme, a když si to uvědomíme, tak to shodíme. A když to shodíme, tak si odtoho odpočineme. A já jsem se to naučil za těch 30 let co učím – nejlepšímučitelem lékaře není jeho profesor ale jeho pacienti.
Když v evangeliu říká Ježíš:odvalte ten kámen, tak on mohl ten kámen odvalit, ale on touží po spoluprácis člověkem. Na tomto místě v evangeliu je typické – Bůh touží pospolupráci s člověkem. A on nám taky říká: odvalte ten kámen. My těchkamenů z minulosti máme spoustu. Některé kameny nám do života dali rodiče,některé kameny nám dali naši životní partneři, některé kameny nám dali našeděti, některé kameny nám dala škola, politický systém a tak podobně a každémujinak. A máme li jít dál, musíme mít volné ruce a ne táhnout ty své kameny. Aneptejte se mně, co to je ve vašem případě. U každého je to něco jiného, ale tykameny nám na ramena nedávají rodiče, škola, přátelé, lidé kolem, manžel, ale my sami si je dáváme na ramena – velmitěžké balvany si klademe na ramena a pak pláčeme a naříkáme.
Takže možná je to tento případ,možná ne, těžko říci, chtělo by to 3-4 pobyty v Jírovnici.
Jakým způsobem může člověk pomocijinému člověku v hledání smyslu života a tedy i smyslu vztahu? Na začátkujsem říkal, že každý z nás je originál a každého osloví něco jiného. Jestliněkoho osloví slovo, jiného neosloví ani slovo ani příklad, tak ho oslovíživotní situace. Řekl bych, že to jsou různé klíče lidského srdce. Každýmáme srdce ale každý k němu máme jiný klíč. A jde o to, aby se našel tenpravý klíč. Čili jakým způsobem, to nevím, ale jaký účel, to bych možná věděl,když bych toho člověka znal a přesto bych musel říci, že se domnívám. Protožečlověk je tak nádherně složitej, že ten klíč má tak speciální vroubkování,jenom sám Bůh ví, do které … Zase konkrétní rada, řekněte mu tohle, nebopošlete ho támhle, nebo udělejte pro něj tohle to, tady může vadit. To jsouvelmi jemné delikátní způsoby, jak člověku pomoct najít smysl života a tedyi smysl vztahu. Anebo, možná podle vaší otázky, se najde smysl životaprávě ve smyslu vztahu.
Čo robiť, ak je problém vo vzťahu a partner nechcediskutovať o ňom? Je hlboký introvert.
Podívejte se, introvert ječlověk obrácený do sebe, bývají to lidé plaší, málomluvní, kteří nemajírádi velké dialogy. O nějaké jednoduché věci jsou ještě ochotni mluvit, ale oněčem podstatně důležitém, tak se tomuto dialogu vyhýbají.
O introvertech se říkává, že žijív bludném kruhu. On vytvoří problém svou introverzí, ale protože jeintrovert, tak ho nechce řešit. A tím, že ho jako introvert nechce řešit, taksi vyrobí nový problém. A tak se točí pořád dokola. Lidskou povahu introvertanezměníme a je potřeba najít chvíli a taktiku. Víte, i introvert má někdychvíli, kdy je ochoten diskutovat. Těch chvil není moc. A potom najít vhodnéslovo.
Tady si vždy vzpomenu na českéhobásníka Antonína Sovu, který říkal: najít pravé slovo v pravý časa uzdravíme tím smutnou duši. Já bych to parafrázoval: najít pravé slovo uintroverta v pravý čas a otevřít tím zavřené dveře. Čili tak jakos extrovertem můžete mluvit kdykoli o čemkoli, on vás nepustí ke slovu,tak s introvertem je to přesně naopak. Najít pravé slovo v pravýčas.
Ako povedať partnerovi, že sa mi niečo nepáči beztoho, aby to nebral ako výčitku?
Možná jste si ho naučila. Vy jstemu všechno jako výčitku dávala a on od té doby všechno jako výčitku bere. Jepotřeba si o tom popovídat. Jestli tomu tak není a vy jste si ho nenaučila brátvšechno jako výčitku, tak je potřeba znovu vést s ním dialog a říct mu:podívej se, kdykoliv ti něco říkám, tak ti to neříkám, že bych ti chtěla něcovyčítat a říkám ti to proto, že tě mám ráda, strašně moc ti důvěřuju a vím, žejsi jedinej, komu takové věci můžu říct. Čili to není finta C7 lomeno 11 ☺, toje sdělení obsahu formou lásky. Jeden můj učitel říkal - kompromitovat člověka láskou - a je toúčelné.
Ako prinútiť muža, aby ma počúval, keď on nemázáujem? ☺
Prosím vás, to je ošklivé slovo„prinútiť“.
Mám čakať? A keď moje čakanie nepomáha, čo ďalej?
Čakať ďalej. ☺
Ještě jedna choroba – já vámříkám, já si těch chorob odvezu víc než jsem vám je tady uvedl – ještě jednachoroba je záměna pozic. Kde chybí láska, tak tam nastupuje co?Povinnost. Znáte to: manželé už se nemají rádi, láska vyprchala, vyhořela.Co musí manželé plnit? Manželské povinnosti. Já musím. Strašné slovo. Takžekdyž mám rád, tak chci. A když nemám rád, tak musím. Když rodiče už nemají rádisvé děti, tak jim příslušná instituce příslušného okresního úřadu dá paragrafrodičovské povinnosti, dostanou plnění rodičovských povinností. Nepošlou dětido školy, nedávají jim oblečení, obědy a tak. Čili chybí tam láska a nastupujepovinnost. To je velká choroba.
Ale ono se nám tohle to dostalo ido Církve. Křesťan, který už nemá rád Ježíše a nemá rád Pana Boha a nemá rádani svoji duši, ten nemá lásku, tak má co? No církevní povinnost. Mně se líbíkatechismus vydaný v Čechách v roce 1926, kde je doslova napsánototo: jest povinností katolického křesťana jednou do roka se vyznat u řádnězřízeného kněze. ☺ Mně se líbí to“řádně zřízeného“. Ono se tím myslí řádněustanovený.
Prosím vás, ke zpovědi choďtejedině … ☺ To jsou ty náboženské povinnosti. Takže nenuťte.
Za tuto otázku jsem vděčný:
Platí zásada, že ak človek žije kvalitne duchovne,nepotrebuje psychológa a psychiatra?
Neplatí. Jako kdyby vám někdo říkal, že máte deprese anebomáte pocit úzkosti a léčíte se na psychiatrii jenom proto, že máte malou víru anemáte rádi Pana Boha, tak tomu nevěřte. Není to tak. To je totéž, jako kdybyněkdo řekl, že platí zásada, že když člověk žije kvalitně, nepotřebuje zubaře, nebonedostane cukrovku. Při cukrovce je porucha tvorby inzulínu a ona potkákatolíka, nekatolíka, evangelíka, komunistu, ateistu, kohokoliv. Prostě je tolidská choroba. Deprese, která se léčí u psychiatra je porucha tvorby(serotomínu). To je taková látka která se tvoří … Ať už chodíte do kostela nebonechodíte, ať už jste byli na pouti nebo nebyli. Čili není tomu tak, že jediněkvalitní křesťané nemají žádné potíže. Samozřejmě pravda je, když člověk žijeduchovně, žije slušně, tak se vyvaruje různých krizí, karambolů, které mu potommůžou způsobit špatné spaní. A víte co je nejlepší a nejméně návykový prášek naspaní? Čisté svědomí. Takže doporučuji.
Dá sa aj skoro úplne mŕtvy vzťah znovu oživiť?
Dá, ale musí chtít oba.Toje ten vztah, kde je to srdce. Srdce, jestli se zastaví a má se znovarozeběhnout, tak se musí rozeběhnout obě komory. Není možné, aby pracovala jenjedna polovina srdce. A takhle je to i s manželským vztahem. Kolik kemně přijde lidí a vždycky přijde sám. A já říkám: víte, manželství je organismus,musí chtít oba. A on mi říká: manželka mi k vám nepůjde. A když mi takvypráví, já jen tak z poslechu si můžu udělat určitý názor a když se topovede, že mi přijde někdy i ta manželka, já ten názor musím změnit, protože taprvní půlka mi to povídala ze svého pohledu. Musíme vidět obě strany. Takžejestliže chtějí obě poloviny srdce naskočit a tepat, tak se srdce rozběhne.Jestliže chtějí obě strany manželského svazku zase znovu žít, tak se to povede.
Syn sa veľmi ťažko učí. Má zlé známky, častohovorí po dohováraní, že všetko je zbytočné. Čo s tým? Venujeme mu veľačasu.
Mně je tady v těchtopřípadech, protože pracuji už 15 let také jako dětský psychiatr, líto oboustran. Rodiče se trápí, že jejich děti nepodávají výkon (který si stanovili) aděti se trápí, že na nich rodiče chtějí výkon, kterého nejsou schopni. Může setady jednat o dislepsii, disgrafii, může se tady jednat o snížení prahuunavitelnosti. Jsou děti, které se mohou učit půl hodiny velmi intensivně a paksi jdou hrát, máte děti, které se učí 2-3 minuty a další už nebere. Nebov tom může být ještě něco jiného. Čili na otázku co s tím bychdoporučil nikoli psychiatrické vyšetření. Psychiatr je ten, kdo už léčí. Jábych tady doporučoval dětského školního psychologa, který by zjistil onupříčinu. A my můžeme s následkem dělat něco jedině tehdy, jestliže známepříčinu.
Ak je manželstvo ako rozbitá nádoba bez stien, bezkomunikácie, bez iskry, vôle, patrí spoločnej minulosti, je správne zotrvávaťv danej situácii len tak pre zachovávanie príkazu?
Podívejte se, toto je zaseotázka, která by vyžadovala hlubší rozbor. Někdy takové otázky člověka trápí.Pisatel listu, tomu není lhostejno – buď je to případ jeho anebo jeho rodiny,když se na to ptá, ale přesto že žádá odpověď, já mu ji dát nemohu z tohodůvodu, protože je to stejně jako by na mém místě seděl třeba opravář televizea dostal dotaz: televize mi nehraje, jenom to ve zvuku šumí. Má cenu opravovat,vyhodit anebo co? Čili ten opravář musí přijít, musí zjistit příčinu a pak rozhodnou,co s tím. Někdy stačí malá součástka a všechno bude v pořádku, někdy stačívelká investice, pak je lepší koupit si novou, ale to je potřeba rozhodnout sena místě. Na takto položené otázky já musím odpovědět – bohužel nevím. Museliby jsme se podívat do toho přístroje, jestli stačí malá součástka anebo je tenpřípad vážný. Nemáme ale tolik času.
Rada by som sa zúčastnila duchovných cvičení nauzdravenie minulosti v Jírovnici. Kde sa možno prihlásiť?
Přihlásit se můžete u mě, aleupozorňuji, že budete muset čekat 3 roky. My totiž máme 3 roky dopředuobsazeno. Já jeden rok dělám jedny, druhý rok dělám dvě ročně a máme přihlášenotolik lidí, lidi si to dávají mezi sebou.
Já vám to můžu uvést na takovémpříkladu. Měl jsem tam studentku, které bylo 23 let. Absolvovala několikpsychologických sezení, tam ji doporučovali to, tam ji doporučovali ono, potompřijela do Jírovnice. My tam píšeme takové odpouštěcí dopisy. Já jim řeknu nazačátek: napište Pane Ježíši Kriste, odpouštím, a teď už je na vás, co tam napíšete.Děláme to vždycky z pátku na sobotu a já jsem připraven, protože tu noc semálokdy vyspím. Oni ke mně chodí ve dvě, ve tři ráno, vždycky chodís nějakým problémem a pláčou. A tato studentka přišla a říká: panedoktore, já to nemůžu napsat. Já jsem tak nešťastná, já to tam nemůžu napsat,já to prostě nemůžu tátovi odpustit. Tak jsem tam s ní seděl a probíralijsme to, o co šlo. Když jí bylo 10 let, tak se vrátila nečekaně ze školy,protože jí bylo ve škole špatně a paní učitelka ji pustila domů. Maminka bylav práci a tatínek tam měl jinou ženu a ona je našla v ložnici.Pro tu desetiletou dcerku to bylo takové duchovní zranění ze strany toho táty,kterého milovala, že ona se z toho vlastně nemohla vzpamatovat v tom,že ona mně říká: když má narozeniny, tak já mu takhle dám krabičku cigaret ařeknu – to máš k narozeninám. Říká: nikdy jsem mu nepodala ruku od tédoby. Já mu ani nepovinšuju u štědrovečerní večeře, jenom mu řeknu, že mu přejuhezké svátky. Já se ho nedotknu. A všechno popisovala za těch 12-13 let. Takjsme to tam probrali, minulost, která nebyla uzdravena a nevím, jak to dopadlos dopisem, protože ten dopis je zalepený a už do něj nikdo nesmínahlédnout. Pak je takový obřad, kdy v jeho úvodu ty listy pálíme apovstáváme k novému životu.
Já jsem asi za 3-4 dny dostaldopis, ve kterém píše, že přijela domů, hodila v chodbě batoh, šla dokuchyně jako vždycky, nic se nedělo, tatínek seděl u stolu, četl noviny,maminka připravovala večeři, najednou ta dívka přišla k otci, obejmula hopo těch 12 letech, dala mu pusu a řekla: táto, já tě mám ráda.
Tu podstatu mi to děvče napsalodole: já jsem nebyla osvobozena od vzpomínky, ale byla jsem osvobozenavýkonem lásky.
Víte, my jsme zvyklí na svoboduod něčeho. Léky nás osvobodili od nemoci, stroje nás osvobodili od práce.Ale křesťan musí být osvobozenej ke konání. Čili to je rozdíl, kterýpocítíte.
Dá sa veriť v Boha a neuznávať Cirkev? Niečoako: som veriaci, ale do kostola nechodím.
No tak, podívejte se, pohanivěřili ve více bohů a nechodili do žádného kostela. Čili dá se to, ale pokud seprohlašuju za křesťana, tak pro mě ten kostel, by se dalo říci, je jakobytakovou čerpací stanicí. Jako kdyby jste se zeptali: mohu mít auto anetankovat? Můžeš, ale zůstane ti sedět v garáži. ☺
Kedy a kde si môžeme túto prednášku zakúpiť nakazete?
Já nevím. ☺ Já bych si ji takyvzal domů.
Vraveli ste, že vzťah môže fungovať, ak má 6stien. Čo ak posledná šiesta stena je oslabená, len jeden z partnerov másilnú vieru? Ostatné steny fungujú. Je šanca na udržanie tohoto vzťahu?
Samozřejmě, že je. Ta stěna jevelice důležitá, ale velkorysost toho člověka, který nemá živou víru a velikostčisté víry toho, kdo ji má, když se spojí, tak ta šance udržet ten vztahsamozřejmě je.
Pre moderného človeka je príznačné, že má v priebehujedného dňa obrovské množstvo vzťahov s ľuďmi navzájom, ale chatrný pocitopravdivých vzťahov. Aké skúsenosti máte z terapeutického hľadiskas týmto javom dnešného človeka?
Ano, samozřejmě, jestliže dřívlidé žili ve vesničkách, nefungovaly autobusy, telefony a tak dále, tak tyvztahy byli stálými prakticky celý život. Byli lidé, kteří žili tam, kde senarodili a tam i zemřeli.
Podívejte se, musíme rozlišovat 3druhy vztahů. Známé – to jsou moji známí, těch máme strašně moc.Daleko méně máme kamarádů. Kamarádi, to jsou takoví ti bližší (tykámesi). Třetí kategorie jsou přátelé. A přátelství považujeme za opravdovývztah. Máme jich tak 3-4, když všichni odejdou, oni zůstanou. A bylo byunavující, kdybych se všema lidma, se kterýma se denně setkám, chtěl udržovatpřátelské vztahy. Se všemi lidmi musíme udržovat slušné vztahy. Se známýmiznámé, slušné, s kamarády kamarádské, s přáteli přátelské. A potom tonení unavující. Jestliže zahrneme všechny do jedné kategorie, tak to unavujícíbude, buď pro nás nebo pro ně. Rozlišujme v tomto smyslu.
A mám tady poslední otázku:
Dá sa s vami osobne stretnúť? Je to možné nakrátky rozhovor?
Ano, možné to je, ale ne nakrátký rozhovor. Já mám totiž tuto zkušenost. Když vám dám 10 minut, taknaprosto nic nevyřešíme. A dvě hodiny, abychom něco vyřešili, vám dát nemohu.Pak slyším: ale tak ne těch 10, to bude jenom na 5, ale z těch pěti jsouty dvě hodiny. Takže prostě to tak je. Já se za toto omlouvám, alev tomhle vám těžko můžu pomoct. Mně to mrzí, rád bych to udělal, aleomlouvám se za to.
Teď jsem si vzpomněl na jednu věca moc by mně mrzelo, kdybych vám to neřekl. Kdybych si na to vzpomněl na cestě,musel bych se vrátit. ☺
Na jednu chorobu, která zabíjíživý vztah. Choroba se jmenuje podmíněná láska. Prosím vás, podmíněnáláska, pokud to máte doma, tak rychle utíkejte, otevřete okna, ať je průvan ajde to ven. Podmíněná láska je obrovskej jed do mezilidských vztahů, tak prudkýjed, že zabíjí. Co to je ta podmíněná láska? To je láska, která říká: mám těrád za určitých podmínek. To je strašné.
Jo, moje milá dcerko, budu tě mítráda, až budeš mít samé jedničky. Jakmile mi doneseš dvojku nebo trojku, nejsimoje holka, nechci tě, nemám tě rád. To je strašné. Jo, můj milý muži, nedivse, že se k tobě chovám tak odměřeně. Měla bych tě víc ráda, kdybys vícevydělal. Jo, milá ženo, to víš, a tak dále.
Láska je Boží čnost. Podmíněnáláska je velkej hřích. Je to otázka jednoho jediného písmene. Děti, kterévyrůstají v rodinách s podmíněnou láskou (a podmíněná láska se hodněv rodinách vyskytuje) a tak vyrostou a přinesou si mláďata tohoto draka,který požere všechno krásné ve vztazích svých rodin, tak se to táhnegeneracemi. A kde je ten rozdíl toho písmene? Je to už a až.Člověk s podmíněnou láskou má rád až. Bůh miluje bezpodmínečně, proto márád už. Čili jestliže je: „buďte dokonalí jako váš Otec nebeský“, tak buďmeaspoň dokonalí v tom, že nikdy nikoho nebudeme mít rádi až ale už.
