Pár slov o svätosti

Celý kalendářní rok se současně prolíná s kalendářem liturgickým, s památkami, svátky a slavnostmi, při kterých si chceme přiblížit, anebo připomenout život, dílo, skutky, učení a hlavně přínos a ukázku cesty, která dotyčného člověka vedla k tomu, že ho církev vyhlásila za svatého. Na začátek si musíme jasně říct, že svatost to není, jen cesta vybraných jednotlivců, cesta, kterou málo kdo z nás může dosáhnout. Zesnulý papež Jan Pavel II., byl jasným příkladem toho, který ukázal tím, že svatořečil dohromady víc lidí než všichni jeho předchůdci, že tato cesta je otevřená každému člověku bez rozdílu povolání, či stavu, ve kterém žije.
Svatost není odtržená od reality. Světci to nejsou lidé, kteří jsou pro nás nedosažitelnými ideály. Zvykli jsme si totiž vnímat světce jako ty, kteří žili někde daleko od civilizace, někde za zdmi klášterů, někde v prostředí, které se tomu našemu žití moc nepodobá. Samozřejmě, i takové světce v dějinách církve najdeme. Ať jsou pro nás jakýmisi ukazovateli cesty svatosti po které kráčíme. Ale nesnažme se je jakýmkoliv způsobem kopírovat. Bůh nestvořil člověka přes kopírák. Každému vložil do srdce lásku a touhu milovat a být milován. Ale rovněž každému dal jinou povahu a jiný temperament, jiné prostředí ve kterém vyrůstá, jiné podněty doby. A ještě mnoho jiného. Vnímat život světců, kteří žili před několika staletími je nám přínosem v tom, abychom je vnímali v tom, co oni už ve svém duchovním životě prožili, pochopili, dokázali aktualizovat.
Nakonec vždyť ten jediný ideál hoden následování je přece samotný Ježíš. Žádný svatý nenásledoval něco domnělého, o čem si myslel, že to je dobré následovat. Vždy to byla touha po dokonalosti, touha konat, mluvit, žít a chovat se, nebo usměrňovat své chování podle Ježíšova příkladu. On jediný nejvýš svatý, dává člověku už zde na zemi možnost ukázat, co jsme zač. Jestli jsme jedině závislý na něm, ale rovněž i nezávislý. Jestli dokážeme žít s ním, anebo bez něj. Jestli budeme milovat člověka jenom naoko, anebo opravdově.
Svatost to není kouřový dým někde v chrámě před sochou někoho. Svatost je dennodenní odhodlání být Kristův, dennodenní odhodlanost nebýt člověkem dvou tváří, snaha o přijetí se, přijetí bližního s jeho klady i zápory. Svatost rovněž není ideál. Je to moje přesvědčení, moje rozhodnutí. Ne za každou cenu, ne za cenu pošlapání bližního. Svatost ale nejvíc je život v realitě, Boží přítomnosti, a Boží přítomnost, to je každé setkání se s člověkem, každý denní kontakt se stvořením, které mně obklopuje, každá myšlenka vystřelena do nebes. Svatý není ten, kdo proklamuje svou víru a svatost jakýmkoliv způsobem, kterým se zviditelní. Svatost je růst, dozrávání a nakonec pochopení, v čem je podstata. Když se ptali již zesnulého hudebníka Deža Ursinyho, v čem nachází smysl života, tak řekl: Je to v nacházení a poznávání jednoduchosti. O tom je svatost, o tom je Bůh. Ne kdesi daleko, ne v něčem vykonstruovaném, ne kdesi v meziprostoru dění, ale právě zde na zemi, zde ve tváři člověka, zde v konkrétní životní situaci, která mi má pomoct přiblížit se k pochopení a přijetí Podstaty.
A nakonec, žádný upjatý, zkostnatělý, nepřístupný člověk, jakkoliv duchovní nám nebude příliš sympatický. Prostě: smutný svatý, žádný svatý.
Naopak, člověk, který nám umožní přiblížit se, nechat nás promluvit o našich radostech a strastech, dovolí nám vnímat svět našima očima a až pak, když on sám prohlédne a pochopí, dokáže nám dát to co potřebujeme. O tom je moudrost, která nás posouvá ke svatosti. Být tu pro druhého, mít pro něj to správné slovo, mít na něj čas, ochotu podělit se a vyslechnout. Nebýt vlezlý a dominantní. Takový člověk nás posouvá ke svatosti. Jemně a jednoduše a lidsky nám pomáhá poznat skutečnou tvář Ježíše. Ne zkamenělinu, ne formu, ne to na co se zapomíná, ale to co je stále stejně svěží, živé a přece ustálené a nám blízké. Svatost člověka přece směřuje k dosažení cíle ne jako vítězství a touhu vyvyšovat se nad poraženými, ale jako touha být a na věky zažívat společenství těch, kteří to přede mnou pochopili a dosáhli.