Pár slov o svätosti II.

Zkusme se dnes zamyslet nad svatostí jako nad tématem, který není od nás, tedy od každého člověka nijak odtažitý. Zvykli jsme si vnímat svatost jako něco dalekého, nedosažitelného. Před náš zrak se dostával a dostává obraz svatých, kteří svůj život prožili nějakým výjimečným způsobem. A toto nás podvědomě ovládá. Světce bereme jako ty, kteří měli snad nadlidské síly, skryté talenty, či dary. A my, obyčejní lidé, zůstáváme stát, protože realita žití nás uvádí do často bolestného uvědomění, že jsme natolik determinovaní, natolik určení, natolik člověčenský, že nedokážeme „podávat" heroické „výkony" na které jsme zvyklí u světců. Ale i tak se pokusme na chvíli uvidět, možno vnímat a přijmout, že svatost je něco normálního, něco co nepatří do 112, či Černých ovcí. Zkusme vidět pohled na svatost jako to, co nás vede k poznání a přijetí výzvy: „Buďte svatí, jako jsem já svatý".
Evangelická tradice naší země, nám na druhé straně klade před oči něco úplně jiného. I z toho máme možnost se poučit. Jejich teologie a tradice, nic podobného neuznává. Není nutné říct, že následování a cesta k Bohu a jeho poznání, je z pohledu jedné i druhé tradice stejná. Na straně naší církve nevyrůstá ze vzoru, anebo katalogu cest, toho kterého světce, který tuto cestu prošlapal. Jediný svatý a hoden následování je jednoznačně Ježíš Kristus. Z hlediska evangelikálního, je to odmítnutí zosobnění, nebo přímo připodobnění pocty, anebo úcty člověku, který nemůže být personifikován s jeho Stvořitelem. Problém nastává až tehdy, když si jedna strana myslí o druhé, že znevažuje autencitu Boha, jako takového. Dostáváme se ale k jakési konfrontaci, která žel nemá konce. Na této platformě nedokážeme najít východisko mezi pohledem na svatost v smyslu striktně katolickém, nebo evangelickém. A tu nám začíná vyrůstat další denominační bariéra, aniž bychom se dotkli jiných témat, aniž bychom je chtěli vědomě vytvářet, i když si to mnozí navzdory ekumenickým snažením myslí.
Ale pojďme dál. Pohled zainteresovaného evangelíka může být a zůstane v této otázce jasným. A nebudeme se k tomu zbytečně vyjadřovat. Jeho vidění je jednoznačné, a nemáme důvod jeho pohled nijak mlžit. Náš pohled začne nacházet kontury poznaného až tehdy, když nalezne to, co nám vyvstává z poznání života toho kterého člověka, který byl z hlediska magisteria uznán pocty oltáře.
Kdo nezná jak je tento proces dlouhý, rozsáhlý a vážný, lehce a bez problémů shodí ze stolu celou váhu žití a bytí, toho-kterého člověka. Jeho svatost netkví v tom, že chtěl a toužil být viděn. Netoužil po tom, aby se jeho portér ukazoval v „primatajmu" neměl touhu vyjadřovat se k věcným i nepodstatným tématům planety kdykoliv to bylo možné a kdykoliv mu to „media" mohli nabídnout. Svým postojem ale dokázal zaujmout bez toho, aby se jasně a citelně zasazoval svým angažováním. Hlavně, neměl důvod o tom věhlasně mluvit. Příklad života a přínos „ukázkového" bytí /z pohledu následování/, jsme mnohdy - a v tradici církve najdeme desítky příkladů toho, dokonce, kdy jejich blízcí, spolubratři, spolusestry, ani netušili koho mezi sebou měli - dovíme až když se to „provalilo" tedy: po jejich smrti. Toto je možná, co nás přibližuje ke svatosti. Svatost není bláhová vize toho, kým bychom chtěli být. Není to lepení plakátů nad postel, idolu který mně právě zaujal. Není to producentská nálepka jména na obalu CD. Není to několik naučených debilních frází člověka, který ještě neskončil střední školu. Je to něco úplně jiného. V první řade to není touha být v první řadě. A když už se tam dotyčný člověk objeví, nemá potřebu o tom mluvit, přidávat si vyblednuté pozlátko a zkrášlovat si svou imidž. Svatost je v první řade o jednoduchosti, o pokoře, správném vidění. I když se neustále setkáváme se skutečností, která nás nenutí k následování, nenutí k přemýšlení, nenutí k vidění a vědění, neberme svou situaci tragicky. Náš pohled, stejně i naše cesta má svou trasu a smysl. Záleží na nás, jak dokážeme využít ukazovatele směru. Ale i tak nesmíme zapomenout na to, že ta cesta která je před námi patří nám, je naše. Nikdo ji neprojde za nás. Ta cesta není pouhým obrazem, či fikcí, je to realita, na které se můžeme podívat pravdě do očí. Nalezneme sebe, když budeme chtít, nalezneme sebe, když bude naše vidění nasměřované do centra dění. Právě tam, kde člověk může utrpět porážku, právě tam, kde člověk může nabídnout svůj pohled, svou vizi, právě tam, kde člověk dokáže vidět a uvidět podstatné a říct svůj nesubjektivní názor.
V tom je svatost! V ničem utrženém od reality, v ničem nepochopitelném, v ničem nedosažitelném. Naše vzory, naši předchůdci ve svatosti, se vůči nám ničím nelišili. I oni prožívali, i jich se dotýkalo všechno kolem. Oni nerezignovali, nezahodili hůl, neztratili ideály, pokračovali i navzdory době i společnosti, i lidem. Ježíš, Syn Boží, věděl a ví, že tato cesta nepatří a není vyhrazená jen někomu. Být svatý, toužit být svatý a dělat proto, to podstatné, je normální. Nic odtržené od reality. Právě naopak. Být svatým značí, být normálním. Nic z toho, co vnímáme v realitě, nic z toho, co nám před oči klade optika nesourodé společnosti, bez vize a pohledu do budoucnosti.
Houževnatost se snoubí s touhou a to není zlé.