Zdá se nám, žev těchto dnech, možná víc než jindy, přicházíme do konfrontace se smrtí.Myslím si, že to ale není zcela pravdivé konstatování. To, že navštěvujemehroby našich blízkých, známých, příbuzných, neznamená jenom to, že položímekytici, či věnec na jejich hrob a zapálíme svíčky, spíš si myslím, že nás topřivádí k vzpomínkám, které nás s dotyčným spojují. A smrt je až toposlední, co nám nakonec proběhne myslí. Protože naše vzpomínky jsou pořádživé. A proto, nemůžeme s celkovou jasností dodat, že smrt je to jediné,co se nám tyto dny nabízí. Když o smrti přece jen chceme přemýšlet, tak tozkusme z jiného úhlu pohledu. Smrt je zakořeněnav našem podvědomí pořád. Každý den, nám dýchá na záda, každý den námvstupuje do uší, každý den, nám mává před očima, každý den se nás dotýká. Nenídne, kdybychom nebyli konfrontováni se smrtí, nepotřebujeme ani poslouchatrádio, či sledovat televizi... Smrt na jedné straně bereme jako něco úplněsamozřejmého, když sledujeme třeba nějaký akční film, tam nám to připadá úplněnormální, že se lidi navzájem zabíjejí, ale konkrétní zkušenost se smrtí, to užje něco úplně jiného... Rovněž nemůžeme opomenout kulturu smrti, kterou námspolečnost nabízí, jako alternativu života... Řekneme si, nic nového podsluncem. Ano, o smrti takhle asi přemýšlel každý z nás. Ale to by bylovelice málo, vnímat smrt jen jako něco nezvratného a neměnitelného. My chcemevidět dál než po vysokou a chladnou zeď, která dělá pomyslnou hranici meziživotem a smrtí. A tady přicházíme a musíme se zastavit a říct se sv. Pavlem:smrti, kde je tvé vítězství? Smrt vládla od Adama až po Krista. Ale v tovelikonoční ráno se všechno změnilo, Kristus z mrtvých vstal, a to jako prvníz těch kteří zesnuli. /1Kor 15,20/ Víra v Ježíše dosvědčuje, že člověk je stvořenýpro život. Mluví o tom i sám Ježíš: přišel jsem, aby měli život a abyho měli v hojnosti. /Jn 10,10n/ A paradoxně i on umírá –ponížen, na kříži... Je tedy křesťanství náboženstvím absurdity? Určitě ne!Spíš by se dalo říct, že je náboženstvím paradoxů: Bůh umírá na kříži, abyčlověk žil věčně; Bůh vstává z mrtvých, vychází na třetí den z hrobu,aby naše tělo mohli vložit do hrobu – ale v naději, že z něho jednouvstane. Skutečnost smrti bude pro člověka vždy těžká,možná až nepřijatelná a bolestivá, protože člověk má v sobě hlubokozakódovanou nepřemožitelnou touhu po životě a štěstí, které však realitasmrti chce hrozivě ničit.
Tieto riadky som písal dopoludnia, netušiac, že o pár chvíľ, bude mojakonfrontácia so smrťou, dotykom v priamom prenose... Vracal som sa autom zvýuky náboženstva z Libice nad Cidlinou. /miesto narodenia svätého Vojtecha./Po ceste do Poděbrad, ma predišla čierna staršia Toyota. Asi o dvadsať sekúnd,to isté čierne auto stálo v protismere, za ním dlhé dva čierne pásy odpneumatík po brzdení. Pred autom ležalo nehybné telo, o pár metrov ďalejbicykel. Zastavil som na krajnici a zapol "všetky štyri".
Zavolali sme záchranku. Pani, ktorá ležala v kaluži vlastnej krvi, eštenašťastie dýchala. Na vine bola asi ona. Prechádzala na druhú stranu cesty beztoho, aby sa obzrela za seba... Teraz zápasila o svoj holý život... Pribeholktosi, vraviac, že je sanitkár. Pomohol, pani sa prebrala a bola v šoku...Prišli policajti, záchranka stále nie... Uvedomil som si strašnúbezmocnosť. Hlavou sa hmýrilo množstvo myšlienok... Nesmieme s ňou hýbať, čo akmá poranenú chrbticu. Po takom náraze určité má... Pár slov letelo doneba... Policajti behajú nechápavo a akosi nezainteresovane okolo...Zastavuje auto autoškoly, inštruktor začína usmerňovať dopravu. Pochopilsituáciu najlepšie... Mnoho šoférov zastavuje, sťahujú okná a pýtajú sa, činepotrebujeme pomôcť. Tá solidarita bola úžasná... Pani kričí od bolesti...Prikryli sme ju dekou, šok sa stále stupňuje... Konečne počujeme v diaľke"húkačku" záchranky. Chvála Bohu! Oddýchol som si...Som tu zbytočný.Nastupujúc do auta, vypínam "všetky štyri" a odchádzam. Až doma mivšetko došlo. Triaška ma rozklepala ako osiku. Musel som si zapáliť. Vošiel somdo izby a začal prosiť Pána za život tej pani...
Sú "dušičky". Čas, v ktorom viacpremýšľame o živote, nielen o tom pozemskom. O chvíli, keď nám Pán podá ruku apovie: Poď, pozývam ťa, do života vo večnej blízkosti Boha. Onedlho sa dozvedám, žepani zomrela. Prijala pozvanie. Len neviem, či sa naň pripravila...
