Pohovor proběhl rychle a celkem v pohodě. Když jsem se dostal zpátky na Florenc, s hrůzou jsem zjistil, že mě bankomat nevydá žádné peníze. Za ty poslední, co jsem měl v peněžence, jsem si koupil jízdenku do Brna, šel se vymočit a na dvě hodiny se usadil před zastávku autobusu. Hladový a žížnivý.
Otevřel jsem knihu a za chvíli ke mně přicházeli nejrůznější osoby – alkoholici, bezdomovci, manželé s kufry, manželky s milenci, šťastné i nemocné děti, stejně tak starci. Postavy na rozcestí, které se míhaly v lehce napsané knize, defilovali zároveň přede mnou. Asi jako je tomu na každém nádraží. Bezdomovec, který mě žádal o drobné jako by z knihy vypadl (chudák nevěřil, že nemám ani korunu). Kniha utekla rychleji než ty dvě hodiny v zimě na nádraží. Je výtečná. Nejsem zrovna typ, který by věřil různým cenám, vyznamenáním, řádům. Jak jsem zjistil kniha „Možná že odcházíme“ byla nominována na Státní cenu za literaturu 2004. Musím říct, že po právu. Proto ji musím doporučit i Vám. Myslím, že čeština nebude překážkou.
