Z galerie

Určitě měla moje „Vzdálená bolest“ – v galerii jen na pár kroků – a v hlavě ještě blíž, v sobě nepříjemnou rozpínavost. Zarudlé, infekcí zanícené linky, vlásnice, se snažily protáhnout do celého prostoru, který jim (s)tvořitel dal. Fascinoval mě ten silný pramen okrové barvy, barvy podivného lůna, ve kterém se rodí a vlastně i hyne veškeré naše snažení.
Kdybych byl citlivější, asi bych byl bičován bolestnými šlehy tenkých cévek. Seděl bych tam odevzdán síle úderů. Netuším, kdo ovládal to plastickou proláklinu, ale zdálo se mně, že může zanést svoji víru do každého rohu, i nejvzdálenějšího místa, které se mně zdá dokonale chráněné.
Utěšoval jsem se tím, že z jádra obrazu, ve které celé dění vzniká, plyne vědomí konce. Volnost možností dávala tušit konečnost takového snažení. Přišlo mně logické, že až dosáhneme všech možných konců a z nich svými cévkami vysajeme poslední kapky čehokoliv, zjistíme, že není kde jinde brát. A celý obraz, který jsme s takovou radostí a vlastním zaujetím obdivovali, se zhroutí do svého malého krvavého středu. Vzpomněl jsem si na konec hvězd – červené trpaslíky. 
Obraz Vzdálená bolest vidím jako reflexy našeho světa. Možná k mému štěstí nechápu záměr autora, pouze hledám výklad a našel jsem ho v tomto podobenství.
Obraz mně ještě nechtěl dát klidu. Měl jsem pocit, že při pohledu na neuchopitelné, musím najít jistotu v něčem obyčejném, hmatatelném. Tuto poslední ingredienci jsem objevil v obyčejné liště, kterou je obraz orámovaný. Zdánlivě jednoduchý rám, ze kterého v jemných lupíncích odpadává barva. Jak příhodné a zároveň děsivé. Byl to záměr nebo náhoda v tvorbě? Raději nevědět. Napadlo mě závěrečné rozřešení: „Snad až si všichni začneme všímat, že z našeho RÁMU, který to vše drží, se odlupuje barva a objevuje se červem prolezlá podstata, tak…“
Jenže, jak už jsem řekl, poznámky jsem ztratil a obraz viděl před pěkně dlouho dobou. Raději se na něj zajdu podívat znovu. Jen doufám, že se vzdálené nestane bolestivým…