Daleko vlezlejší a zákeřnější jsou ovšem techniky, které postupně ze zdravého jedince udělají komickou postavu. A to dlouhodobě. Opravdu děsivým typem je tzv. metrosexuál. Pojem, který nemá nic společného s deviací, poprvé použil anglický spisovatel Mark Simpson v roce 1994.
Metrosexuála si můžeme definovat jako muže, městského heterosexuála (ne vždy), který má v některých ohledech, především ve starosti o tělo, dosud typicky ženské chování. Navštěvuje kosmetická studia, kadeřnické salony, holí si hruď a nohy, aplikuje pleťové masky, voní se, používá make-up. Rád nakupuje a bedlivě sleduje nové trendy, potrpí si na různé šperky, řetězy, řetízky a prsteny. (převzato z cojeco.cz)
V českých podmínkách zatím není snadné potkat podobně trpící osobu. Můžeme ovšem narazit na jedince, kteří začínají vykazovat některé popsané rysy. Sledujeme-li ve společnosti, že se tento jev šíří, mohli bychom hovořit o jisté formě choroby, která je způsobena intenzivní marketingovou činností. Naštěstí nejde o onemocnění, které by na životě ohrožovalo infikovaného jedince. Svoji nízkou nebezpečností je na úrovni lupů (kterých se naši metrosexuálové velice děsí). Rozdíl je v tom, že lupy jsou spíš genetická záležitost a metrosexulogie je plánovitě způsobena komerčními subjekty. (Možná, že by z toho mohla být časem šikovná hromadná žaloba.)
Shodou okolností s námi jeden infikovaný bydlí na privátu. Řekl bych, že je celkem pohodový člověk a proto je škoda, že začal podléhat zdobivým prostředkům. Nejsem typ, který by odmítal hygienu. Nejsem žádné hovado. Jen čeho příliš, toho je mnógo.
Pravidelná manikúra, ještě častější pedikúra, ranní kosmetika, večerní vonění. Nemůžu si pomoc, ale podle mě je pravidelné zapatlávání těla cesta do pekel. (Znám to přes alkohol.) Kosmetické firmy nám můžou slibovat tuny otestovaných králíčků, ale přeci jenom – je to chemie a té je už tak všude dost. Různé látky, které se do našeho „metromana“ dostanou by mohly mít negativní vliv na jeho psychiku. (Někdo jsem četl, že deodoranty můžou způsobovat rakovinu.)
Všiml jsem si, že na rozdíl od zbývajících mužů na bytě (juraje a mě), je náš spolubydlící více agresivní. Pravidelně sleduje bojové umění, sám chodí trénovat a v mírné míře je taky proti „negativním živlům“ ve společnosti, se kterými by si to hned vyřídil. (To je paradoxně v kontrastu s jemným ženským přístupem ke svému tělu).
Pro názornost můžu uvést příhodu, která se nám nedávno stala. Decentně jsme podotkli, že náš kolega má už taky řádný pivní mozol a přisadili si, že ta posilovna asi moc nepomáhá. Rozrušený kamarád začal předhazovat čísla o počtu sedulehů, stojek, sklapovaček, kotrmelců, výronů. My jsme sportovní terminologii příliš nerozuměli. Možná o to víc jsme nechápali, proč tak podrážděně reaguje. Přece jen svoje „přednosti“ bereme s nadhledem a s tímto přístupem počítáme u ostatních.
Důvod vidím právě v tom, že na sebe nepatláme tolik kosmetiky, nevěsíme na sebe tolik kovových řetízků, nelakujeme si tolik nehty a nemáme se tolik rádi. Nepodléháme mámení sportovních vozů, exklusivního oblečení a dalších podstatným reklamním sdělením. Všechny tyhle věci totiž můžou dát dohromady koktejl negativních prvků, který utlumí i nejbystřejší mozek…
