Kdy jste naposledy jedl dlouhého vepře? "Dlouhým vepřem"tu nazývají lidské maso, a téměř každý odpověděl stejným, vyhýbavým způsobem: „Jo, ah... ah...opravdu, opravdu už dávno".Říkali to však takovým tónem, že jste měli pocit, že to „dávno" znamená „minulýtýden". Ačkoli se tu kolem nepovalovaly žádné lidské lebky, čím déle jsems Danii byl a pozoroval je, tím víc mi docházelo, že kromě cukroví,cigaret a těch storupiových bankovek se ani vzdáleně nezajímajío cokoli z kultury dvacátého století, a tím víc jsem bylpřesvědčen, že se stále plně drží tradičního způsobu života, i když leccosteď musejí dělat potají. Koneckonců jsou to neuvěřitelně hrdí lidéa i jejich běžný pozdrav je nemístným chvástáním: Narak-a-la-ok(Sním tě i s chlupama)!
(s. 135, kap. Indonésie)
Zoznámi vás s Čínoutesne po masakre na námestí Nebeského pokoja, pamiatkami Peru a amazonskýmšamanom, s mytológiou starovekého Egypta, indonézskymi ľudožrútmi (ehm, bývalými),bengálskymi tigrami, africkými horskými gorilami Dian Fosseyovej aj s búrlivýmTichým oceánom či lenivými Tonžanmi. A verte mi, na 292. stranách jetoho ešte oveľa, oveľa viac.
Popri tom sipomocou jemnej satiry berie na mušku svojich spolucestujúcich, hlúpych ibezohľadných turistov, vlády, globalizáciu, macdonaldizáciu, aj sám seba.
V exotickýchkrajinách ochutnáva tradičné jedlá, sem-tam i tradičnú drogu, užasnutýmpohľadom pozoruje zvieratá a prenikavým ľudí. Vždy je spontánny,priateľský a to všetko robí z jeho obyčajného cestopisuvynikajúce čítanie.
Během cesty byly podle arabské tradice kuřácké sekce nalevé straně a nekuřácké na pravé. V okamžiku, kdy se zabouchlyposlední dveře, však všíchni začali hulit (včetně dětí) ostošest. Do chvíle,kdy se letadlo začalo pripravovat na přistání, třetina cestujících zapalovalajednu cigaretu od druhé, druhá třetina se sprejovala kolínskou a lakem navlasy a ta třetí dělala obojí současně. Jelikož v kabině nezbyla anišpetička čistého vzduchu, lapalo oněch pár nekuřáků bez kolínské po dechua já si říkal: Kolik vybuchlých letadel na Středním východě měli na svědomíteroristé a kolik hořlavá kombinace Aqua Net a Lucky Strike? (s. 79, kap. Egypt)
Na celej knihe som našla iba jednu škvrnku... Craig Nelsonje miestami totiž rozporuplný ako výraz „skromný Američan" - tak častopoužíva formulku „dovolenka v treťom svete" (pričom má na mysli všetko zahranicami USA a Západnej Európy), že by ste mu s radosťou skočili doporcelánového úsmevu. Krajiny bývalého východného bloku ľutuje snáď viac, nežhladujúcu a bojujúcu Afriku.
Na druhej strane sa dokáže pokorne skláňať pred odkazom starovekýchcivilizácií a prírodou. Šťavnato ohovorí zlozvyky iných národova zároveň dokáže súcítiť s ľuďmi žijúcimi na hranici biedy: Až mi zase nějaká Američanka řekne, že je„na tom mizerně a sotva se protlouká", nabídnu jí, že ji vezmu na návštěvuk ženě, která žije v krabici od lednice se šesti nemocnými dětmi,dvěma kozami a třemi kuřaty a jejíž manžel přebývá v místěvzdáleném 250 kilometrů, kde v americké továrně montuje videokazety -prostě aby viděla, co zbytek světa chápe pod slovem "protloukat se". (s. 12,kap. Proboha, co tě tam táhne?)
Craig opisujezázraky našej planéty tak hravo a prirodzene, že aj tí bojazlivejší by siokamžite zbalili kufre a s týmto odviazaným dlháňom išli hoci na krajsveta. Napokon, ako sám vraví, netreba sa bezhlavo vrhať do nebezpečného cestovania,stačí chodiť na normálne dovolenky na tie správne miesta. On ich vďakasvoju pozorovateľskému i spisovateľskému talentu pretavil do fascinujúcejknihy.
Na lodi bylatřináctičlenná posádka a devatenáctičlenná "cestovatelská posádka", čímž senaznačovalo, že se i my, platící cestující, máme zapojit do práce.Z propagačních brožurek jsem nabyl dojmu, že tu a tam se na mě někdoobrátí s prosbou: „Mohl byste mi prosím podat tamhleto lano?" a jářeknu: „Samozřejmě!" Také jsem žil v představě, že plachtění v JižnímPacifiku se moc neliší od toho v Karibiku: prostě to bude takové hladkéklouzání po vodní hladině pořádně velkého jezera... vždyť je to koneckonců tichý oceán. Jak už jsem řekl, někdy jsem úplnýidiot.
(s.265, kap. Jižní Pacifik)
Ukážky sú z knihy Craig Nelson: Pojďme se ztratit (vyd.Metafora, 2001).
Foto ©http://craignelson.us/
