Měli projet oblastí a obsadit pozice opuštěné jihoafrickou armádou, která to odpoledne podlehla střelám z BM-21 a dala se zběsile na útěk. Na rozdíl od původních předpokladů štábu se postup zdál být mnohem snazší, když ale BTR s šesti kubánskými a dvěma angolskými vojáky vyjelo ze zatáčky, otřásla jím mohutná exploze a Fernando George Miranda, v jednotce přezdívaný guantanámec a doma „Boquita", sebou házel o stěny železné masy kutálející se jako plastová hračka.
Když nabyl vědomí, podařilo se mu pro něj nepochopitelným způsobem vylézt ven otvorem, ze kterého upadlo víko. Doplazil se na cestu, kde pach kouře a smrti ještě stále visel ve vzduchu. Její smutný povrch pokrývala roztroušená těla, helmy, pouzdra na zbraně, boty, papíry a dvě splasklé pneumatiky BTR.
Tam, kde vybuchla mina, která zabila jeho posádku, zela velká černá díra. Našel také polní láhev, která vypadala jako jeho, a část pušky bez pažby. Plazil se ještě kousek směrem k zákopu, veden odvěkým pudem sebezáchovy vojáka ve válce. Pak mu ale došlo, že blouzní. Zákop, stejně jako všechno ostatní, byl daleko. V tu chvíli jím pronikla strašlivá bolest, mnohem silnější než utrpení rozprostírající se po celém těle, a on si poprvé uvědomil, že má rozdrcenou pravou nohu. Fernando George Miranda, zvaný „Boquita", se položil na záda a sledoval příchod noci na bezhvězdném angolském nebi, cítil, že je to poslední věc, kterou v životě zahlédne.
Pod pahýlem nohy se hromadila krev, stydla a srážela se. V houštině zahlédl několik párů očí zářících do tmy. Pohledy mrchožroutů čekajících v naději na hostinu.
V dáli směrem na jihovýchod zaslechl palbu odvetného dělostřelectva, jasné znamení, že se právě přiblížili k jihoafrickým oddílům a chystali se jim zasadit poslední úder. Boquita dále vyprávěl, že znovu upadl do bezvědomí, a když se probral, ozývalo se syčení z houštin a pozvolné mávání křídly, příznak dalších hodovníků. Tehdy dostal strach, že se už nikdy nevrátí do rodné země, neuvidí dceru, matku ani své lásky.
Celou dobu snil o návratu na Kubu a svou duši léčil spásnou představou, ve které kamarádům ukazuje medaili vojáka internacionály. Za ohlušujícího potlesku s ní vystupuje z vozu před domem a nad hlavu zdvihá kubánskou vlajku. Po skončení slavnostního uvítání se opije do bezvědomí a na všechno zapomene. Každou noc v samotě zákopu si nacvičoval krátký proslov, který si pro návrat do země připravil.
Návrat do země ale Fernandovi přichystal docela jiný příběh: Ženista neodvedl svou práci a na cestě zůstala mina. Cunene, Huambo, Luanda, Havana i jeho zákop, to byla jména příliš vzdálená od oné kamenité cesty nasáklé jeho krví, od místa, kde ztroskotaly jeho představy o spravedlivé Kubě a hrdinském návratu.
Fernandovi George Mirandovi amputovali nohu a na Kubu se vrátil s ostatními nemocnými a zmrzačenými. Přišel o místo obchodního zástupce společnosti Empresa de Bebidas y Licores de Guantánamo vyrábějící nápoje a po bolestivém rozvodu také o dceru a manželství. Žije na okraji společnosti a na dvorku svého domu destiluje v parní spirále alkohol, který načerno prodává, aby zapomněl i aby měl na živobytí.
