Ne všichni Kubánci uvítali možnost zakládání malých soukromých podniků. Dosud se totiž nevyjasnily některé detaily, které se této problematiky týkají. To znamená, že lidé, kteří by se rádi stali živnostníky, nevědí, jak na to, ani kde mají najít někoho, kdo by jim nedal špatnou radu nebo je neposlal na tisíc dalších míst, kde jim na jejich otázky stejně nikdo neodpoví.
Nedávno zveřejněný seznam živností obsahuje 178 nejrůznějších povolání, která lze nyní provozovat legálně. Tento krok vyvolal reakci ze strany lidí, ovšem nikoli pozitivní, a to s ohledem na dřívější pokusy o zavedení možnosti soukromě podnikat a na následný zákaz, který přišel nečekaně a neobešel se bez represálií.
Některé živnosti se ostatně dávno provozují nelegálně. Týká se to provozovatelů stánků s jídlem, sladkostmi a občerstvením, soukromých učitelů, kteří nabízejí doučování nejrůznějších vyučovacích předmětů zejména pro žáky základních a středních škol, osob, které se věnují šití nebo pletení, a mnoha dalších.
Nyní podle všech začnou státem posvěcené kontroly, stejně důležité jako kontroloři, kteří je budou vykonávat a kteří budou mít nad živnostníky moc a budou od nich přijímat různé úplatky. Dají se očekávat také vysoké daně, mluví se o číslech mezi deseti a čtyřiceti procenty, a lidé, kteří chtějí začít podnikat legálně, se obávají, že takové sumy neuplatí.
Dokonce i soukromí podnikatelé se obávají, že po počátečním uvolnění budou následovat absurdní opatření, že vláda nedodrží dohodnuté podmínky a ohrozí tak jejich zisky. Tyto obavy pramení z několika desetiletí dusivého centralismu, za něhož se neschvalovalo, aby jakýkoli pracující dosáhl slušné životní úrovně.
Kubánci, kteří se chtějí vyhnout problémům s úřady nebo nechtěli časem přijít o peníze, které si kvůli nim utrhla od úst rodina žijící v zahraničí, hledají řešení, jak se z Kuby dostat. Jedni vycestují na základě pracovní smlouvy, po jejímž skončení se vrátí zpět, jiní volí varianty, které vedou k trvalému pobytu v zahraničí, ať už je tento pobyt dobrovolný, či nikoli.
Dokonce i starší lidé tak pendlují do zahraničí a prosí Boha, aby mohli být prospěšní mladé rodině, která nemá jak z ostrova vycestovat. „Cesta je pro mě velmi stresující, i když se o mě stará letuška. A pak, ty kontroly na letišti, víc než dvanáctihodinová cesta, než se dostanu k sestře domů, nikomu bych to nepřál,“ říká osmdesátiletý Ramón, který má rodinu ve Španělsku.
Další věc, kterou živnostníkům nikdo nevysvětlí, je, kde mají získat potřebný materiál. „To pro mě není,“ připouští Arturo, který až do května pracoval jako instalatér v turistickém ruchu. „Pokud musím jezdit pro součástky do supermarketu, klienty moje práce vyjde moc draho. Ne každý si může dovolit zaplatit za práci stovky peso,“ shrnuje svůj problém.
Na rohu v centru Havany, kde se to vždy hemžilo staršími lidmi a postiženými, kteří přímo na ulici prodávali noviny, igelitové tašky, kusové doutníky, balíčky kávy, kytky a další pouliční zboží, to nyní zeje prázdnotou, a kdo vás nezná, neřekne vám, kam všichni zmizeli. Je vidět jen prodavač sladkostí, který opatrně vede své kolo a když má někdo o jeho zboží zájem, zavede jej do průjezdu.
Bylo by na místě položit si otázku, co bude s těmito lidmi z velmi skromných poměrů, z nichž většina je vysokého věku a kteří se potloukají hlavními ulicemi historického centra staré Havany a nechávají se portrétovat od turistů, kteří jim za fotografie a služby zaplatí, předvádějí se v dobovém oblečení, hádají budoucnost z karet, prodávají obrazy, řemeslné výrobky nebo umělé květiny.
Co s nimi bude? Odpověď přinese až čas. Lidé toho zatím moc neřeknou. Ale až se začne zavádět regulování živností, které slibují, lidé se ozvou, a možná hodně nahlas.
