Chvílemi jeho pohled zavadil o Fela, jednoho ze staříků, který už nějakou dobu stál před pultem a tvářil se, že mu chce něco říct. To ho znervózňovalo natolik, že se zeptal:
- Felo, už jsi na řadě?
A Felo mu šeptem odpověděl:
- Čekal jsem na příležitost, abych se tě zeptal, jestli bys mi nemohl nechat dva jutové pytle.
Když to Nelson slyšel, řekl nahlas:
- Nevím, proč se lidé poslední dobou tolik shánějí po jutových pytlích. Musím je vracet, kamaráde. Přijď večer, uvidíme, jestli ti budu moci něco vyšetřit.
Když se Felo večer vrátil, prodavač mu dal dva pytle za dvacet peso a řekl mu:
- Tady máš ty dva pytle na kalhoty.
Stařík odpověděl:
- Nene, udělám si z nich přikrývku. Našiju je na prostěradlo a přikriju se s nimi, protože deky prodávají po dvě stě osmdesáti peso a jsou nekvalitní. Ty lepší dostaneš v devizových obchodech za dvacet v tvrdé měně. No jen si to představ, já mám důchod dvě sta čtyřicet peso.
Pak Felo Nelsonovi pověděl o svém dilema: buď si koupí přikrývku, nebo se ten den nají. Přece neumře hladem, ale být v teple také potřebuje, proto mu nezbylo nic jiného, než zvolit jutové pytle. A navíc, zavzpomínal na dětství, tam, kde vyrostl, na cukrářské farmě v Merceditas, jim pytle dávali zadarmo. Máma pak do nich nacpala prostěradla a lepší přikrývku si ani neumíte představit.
