Zemřeli během pár hodin a nikdo už se nedozví, zda to bylo za toho zamračeného dne, kdy se tudy přehnala tropická bouře Fay, nebo někdy v noci, kdy jim hluboká tma zastřela výhled na pobřeží štěstěny.
Je tomu pár měsíců, co na jejich pozůstatky upozornilo několik rybářů. Není těžké představit si hrůzu vepsanou ve tvářích lidí, kteří našli čtyři mrtvoly se svraskanou kůží a těly pokrytými ranami.
To, že se do nich pustili žraloci nebo barakudy, je to poslední. To, co sklíčí jejich rodiny, přátele a všechny, co mají trochu citu v těle, je drama ztroskotání a jeho tragické vyústění.
Šokující nález je dalším zápisem do kroniky událostí, ve které se odrážejí jednotlivé příběhy celonárodní tragédie. Co vedlo ty muže k tomu, že se pustili do tak riskantního podniku? Dozví se budoucí generace Kubánců, že více než padesát tisíc jejich spoluobčanů ukončilo svůj život v touze opustit vlastní zemi na čemkoli, co plave?
Není příjemné podívat se na fotografie Rolanda Alberny, Osmaniho Segura a Ivána Peláeze, tří z těchto čtyř utonulých, které vyvrhlo moře v neforemných kusech, a představit si jejich agonii v rozbouřených vlnách, když se snažili vyprostit z náruče smrti.
Těch mužů, kteří se tenkrát, unavení neustálím pronásledováním a strachem z toho, že kvůli své činnosti v řadách disentu skončí ve vězení, vydali směrem ke břehům Floridy, bylo celkem osm.
Byli to obyčejní Kubánci, kteří se snažili sjednotit a bojovat za to, aby se Kuba stala zemí, kde lidé nebudou z ideologických či politických důvodů vyloučeni ze společnosti.
Chtěli být občany země, kde nikdo není šikanován ani zavrhován za to, že nepřijímá filozofii, kterou vnucuje a po své vůli spravuje mocnářská elita. Rozhodli se uprchnout od toho, co Kuba představuje: vězení, kde se přísný režim snoubí se zdánlivě snesitelnou každodenností.
Odhodlali se vymazat ze svého života přízrak vězení a absenci budoucnosti. Každým záběrem vesel pohřbívali řinčení rozsáhlého represivního aparátu. Z dálky hleděli na peklo zákazů, visacích zámků zamaskovaných barevnými fáborky a mříží ukutých v žáru nenávisti z nařízení a vyhlášek.
Upínali zrak k obzoru. K myšlence na důstojnou budoucnost bez břemene otroctví.
Osud jim však vstoupil do cesty. Jejich nejniternější přání se nikdy nesplnila. Nyní jsou jen dalšími jmény na seznamu těch, kteří přišli o život ve Floridské úžině při pokusu opustit Kubu.
Tato k nerozeznání pohmožděná těla mluví zcela jasně.
Z márnice nebo snad už z hrobu podávají svědectví o tom, že Kuba pod vedením komunistické strany byla a je hořkou zkušeností, ba přímo katastrofou, nekonečným hororovým románem, o kterém nikdo neví, jak skončí.
