Jedním z cílů, za kterým se většinou mladí Kubánci rozhodli cestovat do Ekvádoru, bylo uzavřít sňatek s někým, kdo má ekvádorské občanství, nejlépe s někým domorodého původu, což by jim zajistilo, že budou pod ochranou zákonů země svého druha nebo družky a budou moci svobodně přicestovat a vycestovat jakoby byli místní.
„Byl to však sen, který měl krátkého trvání,“ říká Carlos, jeden z těch, kteří se rozhodli zkusit své štěstí.
„Lidé se celé měsíce chystali na cestu. Museli totiž čekat na zvací dopis a potvrzení papírů, které potřebovali k uzavření sňatku. Všechno to byl velký byznys. Ty papíry se potvrzují na Kubě na jednom státním úřadě a stojí to nějaké ty konvertibilní peso.
V Ekvádoru si pak každý hledal nevěstu nebo ženicha, to byla levnější varianta. Když si člověk zaplatil advokáta, aby za něj všechno vyřídil, mohlo ho občanství přijít asi na 2700 dolarů. Pokud mu šlo pouze o povolení k pobytu, dalo se získat za osm set.“
Dalším cílem mnoha lidí, kteří se zúčastnili této imigrační vlny, bylo nakoupit oblečení a nějaké drobnosti a poté je na Kubě prodat. Příliv těchto osob však v únoru náhle zastavil nečekaný výnos kubánské vlády, kterým se omezila hmotnost zavazadel, s nimiž se lidé mohli vracet na Kubu.
„Všechno nasvědčuje tomu,“ dodává Carlos, „že se ekvádorská vláda zděsila náporu Kubánců a v únoru také ona přijala zákon, podle kterého musí každý, kdo zamýšlí uzavřít sňatek s někým z místních obyvatel, zůstat v zemi nejméně 75 dní. A podle mých informací se tato lhůta bude prodlužovat na dva roky.“
Avšak například pro Teresu, která má už více než rok manžela v Ekvádoru a chtěla se za ním co nejdříve přestěhovat, je tento zákon nespravedlivý.
„Šla jsem na ekvádorskou ambasádu tady v Havaně a mluvila jsem s tajemnicí konzula, která se jmenuje Patricia. Ta mě informovala, že Ekvádorci už Kubáncům nechtějí dávat povolení k pobytu. Řekla mi to zcela jasně: Na návštěvu ano, ale ne na trvalo. Prý je to kvůli velkému počtu lidí. Letos bylo žádostí přes 62 tisíc. Byla to pro mě studená sprcha,“ říká Teresa. „A začala jsem se sama sebe ptát, kdy se vůbec s manželem znovu uvidím.“
Poté, co obě země přijaly zmíněná opatření, migrační vlna opadla a cena zvacích dopisů podle některých výrazně klesla.
„Myslím, že ti, kteří cestovali s obchodním cílem, teď mají útrum,“ tvrdí Carlos.
Podle svědectví dalších lidí, kteří si přáli zůstat v anonymitě, bylo několik osob, které se chystaly cestovat do Ekvádoru, asi před měsícem zadrženo při čekání na letišti celními úřady. Odvedli je do nějakého kumbálu, kde jim vzali všechny dolary, které si s sebou vezli.
„A komu si chcete stěžovat?“ sdělila jedna z dotčených osob.
Podle dostupných informací musejí Kubánci, kteří žijí v Ekvádoru a nechtějí o své občanství přijít, každý měsíc na kubánské ambasádě v Quitu zaplatit 40 dolarů.
A když se vrátí na Kubu a chtějí znovu cestovat do Ekvádoru, musejí zaplatit 150 peso v konvertibilní měně za takzvanou bílou kartu nebo také „kartu svobody“, která slouží jako vládní povolenka k vycestování.
Mnoho z těch, kteří v průběhu těchto dvou let navštívili zmíněnou jihoamerickou zemi, nadšeně vypráví: „Je to tam úžasné. Člověk tam nenarazí na policajta, nikdo ho tam nesleduje. Jídla je hodně a není drahé. A oblečení nestojí skoro nic. Je to ráj na zemi!“
