Miriam, čtyřicátnice, kterou její demence zastavila v čase, se obléká a vyjadřuje jako školačka. Je posedlá plněním imaginárních úkolů. Celý den je vidět na ulici s košíkem v ruce a ptá se lidí, jestli v masně dostali zboží.
Dva bratři, Pupy a Bali, které matka opustila už jako malé, se napřed bezvýsledně plácali po zvláštních školách a teď celý den hlídají stoly kavárny Porvenir a hádají se o zbytky.
Elisa, řečená „umělkyně", ověšená cetkami a s umělou květinou za uchem, přežívá z almužny, kterou dostává od kolemjdoucích za předpovídání budoucnosti.
Pastrana, starý podivín vyzáblé postavy, býval za mlada význačným profesorem, kterého vláda vyslala do Camaguey s jednotkou macheteros, aby pomohli při „desetimilionové sklizni cukrové třtiny"[1]. Po hospodářském kolapsu přišel o rozum, když se snažil dostat zpět na katedru na havanské univerzitě. Dnes bývá vidět, jak si to štráduje po chodníku, sbírá špičky doutníků a sám pro sebe si něco nesrozumitelného mumlá.
Na břehu moře hned za rybářským družstvem, v rozpadající se budově, která před rokem 1959 bývala sídlem boháčů, žije dnes jeden pomatenec, který bojoval v Sierra Maestra a pak byl dlouhá léta ve vězení. Žije tam úplně sám, ale v noci je slyšet, jak někomu vztekle spílá a hází po něm věci.
Když Carluchovi Obecní odbor bydlení zabavil dům ve prospěch nějakého vojáka, vzalo ho to natolik, že se dal na dopraváka. Vyfasoval píšťalku a bílou pásku a teď stojí uprostřed Páté a snaží se umravnit zuřivý proud aut.
Kiki šoupe o zem bosýma nohama a pro své zákazníky za trochu kávy a pár doutníků chodí vyměnit lahve s plynem.
Elio vynáší odpadky a uklízí dvory domů výměnou za vybité baterky, rozbité zapalovače a trochu jídla.
Yoan na celé měsíce mizí z Jaimanitas a vydává se až do La Habana Vieja nebo San Miguel del Padrón. Živí se tím, že pusou napodobuje zvuk saxofonů a trumpet, a kvůli té troše jídla, kterou si vyslouží, putuje dál a dál.
Ze všech bláznů co jich v Jaimanitas je, je nejslavnější Vicente. Obléká se jako král, mluví rozvážně a jeho slovník je tak bohatý, že by kdejakého univerzitního profesora strčil do kapsy. Na první pohled nikoho nenapadne, že to Vicente nemá v hlavě v pořádku. Hned u vchodu do devizového obchodu si postavil stánek a prodává čepice, kalhoty, košile, brašny, lavory, mýdlo, záchodové mísy, boty, punčochy, kuchyňské potřeby, a to vše levněji, než za kolik je nabízí stát. Ty věci mu nosí lidé a ten blázen je zase prodá a tím si vydělá pár peso. Několikrát už na něj přišla policie, ale on jim vždycky se smrtelně vážným výrazem ukáže potvrzení od lékaře, načež spustí svoji litanii, která příslušníkům vezme vítr z plachet, a pak jim s káravým tónem v hlase řekne:
„Tak už běžte, utíká mi tržba."
Tento výčet pomatenců nezahrnuje tucet opilců, kteří žijí ve vchodech domů, ani sebevrahy, kterých za poslední rok značně přibylo a kteří až do svého osudného činu vypadali jako zdraví lidé.
[1] Sklizeň roku 1970, kdy se vláda pokusila vyřešit tíživou hospodářskou situaci přesunutím veškerého potenciálu země do produkce cukrové třtiny. Cílem, kterého se tehdy nepodařilo dosáhnout, bylo vyrobit deset milionů tun cukru. Pozn. překl.
