V dětství si nemohla dopřát na chleba máslo ani sklenici mléka ke snídani. A že by někdy v dětství či v pubertě jedla hovězí biftek s hranolky, to už vůbec nepřipadá v úvahu. Nemohla si pochutnat ani na jednom z padesáti druhů zmrzliny Copelia, protože když se narodila, tak se ve slavné zmrzlinárně prodával už jenom jeden druh zmrzliny nevalné kvality a ještě se na ni stála kilometrová fronta, což Yabel odmítala.
Když se jí ptám, co si pamatuje z útoku na kasárna Moncada, události, která se na Kubě v červenci slaví jako svátek, přestože při ní zemřelo tolik lidí, zatváří se ještě legračněji než Charlie Chaplin, když ho honila policie. Moc si toho nepamatuje, jen to, že se díky tomu nemusí pracovat všechny dny v týdnu.
Yabel totiž o politice nemluví. Nic o ní neví. Vůbec ji nezajímá. Stejně tak medicína, technika a informatika.
Co by tě tedy bavilo studovat? „Nic", odpoví mi. „Nemám na studium buňky". „Ráda bych pracovala jako manikérka, ale nemám na to potřebný materiál".
Yabel patří do ohromné skupiny mladých Kubánců, kteří nestudují ani nepracují a se kterými společnost hýbe jako s kostkami domina bezcílně sem tam, protože nevědí, co hledají, a i kdyby to věděli, společnost jim to stejně nenabízí. Tyto dívky mají umělé nehty na rukách i na nohách a na každém nehtu bílou kytičku, jejich vlasy jsou dlouhé pečlivě vyžehlené, barvy medové, černé nebo blond a prosvětlené melíry. Nosí kratičké sukně, na krku nebo na rameni mají decentní tetování v podobě letícího motýla či včelky sedící na květině, na skrytějších místech mají rafinovanější obrázky jako štíry, klubka hadů nebo tygří hlavy.
Svěřuje se mi, že se jí nežije lehce. Bydlí s babičkou v rozestavěném domku v Santa Fe, pobřežním městečku na západ od Havany. Aby měla stařenka na jídlo, musí za pár drobných uklízet u sousedky a dvakrát až třikrát týdně jí prát prádlo.
Vždy když se Yabel vdá, samozřejmě bez papírů, protože vdávat se doopravdy není potřeba, trochu si polepší. Její nový „manžel" jí totiž finančně pomáhá a zpestřuje jí život. Její druhý a zároveň poslední „sňatek" jí vydržel více než tři roky. Bylo to s mladíkem, který, aby si přivydělal nějaké peníze, se sám naučil odblokovat a opravovat mobilní telefony. Chodili jíst do restaurací, na pláž v Baracoa a příležitostně i do Havany do kina.
Ptám se jí, o čem v životě sní, a ona mi s téměř dětským úsměvem říká, že ona nikdy nesní a nebo si nikdy nepamatuje, co se jí zdálo. Upřesňuji, že mám na mysli sny o budoucnosti. Trochu překvapeně se na mě podívá a odpoví, že o ničem. „Opravdu o ničem?" naléhám. „O ničem," odpovídá. „Není to potřeba. Co přijde, přijde. A navíc, stejně si myslím, že to bude pořád to stejné."
Už je mi to jasné. Yabel neví, co pod kubánským nebem hledá, ani neví, jaké je její místo ve společnosti, která jí neumí a ani nemůže pomoci. Proto raději o ničem nesní.
