Chtěl jsem jet původně do Cantábrie, ale měním na poslední chvíli plán.
Pojedu do Asturias.
Něco mě tam táhne, i když jsem tam nikdy nebyl. Když tam vjedu, hned vim, co to je. Připomíná mi to Ameriku a moje mladý cesty.
Na druhý straně hor, u pobřeží Atlantiku, už prší.
Před Aviles jedu kolem továren a nakonec se dostanu do přístavu. Je to nádhernej industriál.
Nikde nikdo, jenom stroje, smrad a slunce, který na chvíli zahnalo mraky.
Neopren smrdí, jako použitej kondom. Navlíknu se do něj a běžim. Slyším z dálky příboj.
Adrenalin.
Adrenalin, co má modrou barvu, jako vlasy holky, nakreslený na zeď.
Přeběhnu poslední duny a vidim to, z čeho se mi vždycky tak trochu zatají dech.
Široká pláž a vlny, který se třpytěj na slunci. Bílý oblaka soli se valej ven z vody. Vlny duněj svůj "base" tvrdý industriální basy. Za sebou vidim komíny továrny a rozpadající se auta a stroje.
Voda je špinavá a vlny mě chvíli nechtěj pustit. Ale nakonec se dostanu, tam kam chci.
Koukám na špínu a smetí ve vodě.
Přežil jsem surf v Limě i Rio de Janeiru. Víc špinavá voda nikde jinde neni, takže neni čeho se bát.
Z vody vidim reliéf chemičky. Komíny vypadaj, jako věže minaretu.
Naštěstí tu nejsem sám. Pár chlápků je tu se mnou, a jeden se mi zrovna mihne na hraně vlny. Pokusim se to nakreslit.
Myslím na žraloky, jako vždycky, ale pak se uklidnim, že v týhle vodě by chcípli hned.
A dál?
Dál už nic, protože teď jedu svoji první vlnu a tak se omlouvám.
Už musim.
