Škoda, že jsem zase blbě odbočil. Stojim autem napříč někomu v baráku.
Je tak hnusně, že by ani dítě nevyhnal.
Naštěstí mám štěstí na hodný dědečky i babičky. "Na pláž? Na pláž nejezdi, je hnusně, prší...maximálně si udělej fotky támhle ze skály. A moh´ bys tam klidně i spadnout..."
Nevim, jestli je to obava nebo přání.
Podél Pobřeží smrti se táhne unavená,úzká silnička. Prší tak, že to stěrače neberou. Hledám pláž, přijel jsem surfovat na vlnách a teď se tady motám autem babičce v kurníku. Puta madre...
COSTA DE LA MUERTE je opuštěná asi stejně, jako sama Smrt. Z dálky ke mě doléhá "noise" příboje. Prší tak, že nevidim.
Oceán pořád spí. Přemejšlim, jaký to asi bude, až se na podzim probudí. Pokračuju do další vesnice a v lese narazim na hřbitov a značky, že bych měl jít po stopách nějaký čarodějnice.
Potkám ale místo čarodějnice manželku rybáře.
Radši se teda otočim a pokračuju směrem ke konci světa.
Jsem jako původní poutníci, kteří se šli přesvědčit, kolikrát tisíce kilometrů, že to fakt má konec.
Nevěřili, televize nebyla.
A tak vzniklo tohle poutní místo.
Potěšim vás určitě všechny zprávou, že na konci světa je bar.
V baru sedí šest žen, muž a holčička. Ženy hrajou karty, chlap prudí a holčička sedí. Otevři pusu... vykřikne chlap a snaží se holčičce vnutit jídlo. Ta se drží za pusu.
Ta je blbá...uleví si chlap.
Ženy dál hrají karty.
Seš blbá... vykřikne chlap na jednu z žen.
Nic se neděje, ženský muže ignorujou a ten po chvíli mizí.
Na konec světa přines Maďar kus dřeva až z Budapešti a slavně ho tam zarazil do skály.
Köszönöm szépen.
Toho ovšem trumfli Češi, kteří na skálu přibili cedulku k oslavě českýho předsednictví EU.
Je to k smíchu, po tom fiasku. Co ovšem zaráží ešte víc je to, že tady nikdo jinej žádný cedulky nepřibil. Je tady jedna na památku námořní bitvy z 18. století, potom sliz od Rotary klubu a modrá cedulka EU. Hned vedle visí ta vzpomínka na historicky nejvýznamnější počin Čechů, čtyřměsíční předsednictví tý modrý cedulky.
Žádnej jinej národ Evropy neměl nutkání tady zanechat stopy.
Kraj je zaplněn legendami, dolmeny, podivnými domky na nohou a frustráty, co mi přes noc naříznou lanko, kterým mám přivázenej surf na střechu.
Druhej den mi prkno uletí na dálnici při předjíždění náklaďáku.
Přeju frustrátům, aby chcípli. Ale 260 fakticky hnusnejch dnů v roce, to jim nepřeju.
Jedna z žen hrajících karty mě hypnotizuje. Nevim najednou, co s rukama a tak začínám rudnout.
Je to zvláštní, rudnu jen v práci, když nevim co říct. Je to zřejmě čarodějnice.
Přitrouble se usmívám a píšu text o konci světa.
Ženy hrají karty.
Na konci světa jsem rád.
...mhmh, už jsem chtěl končit, ale ještě mě napadla jedna věc.
Existujou matkojebi, který strašej s koncem světa v roce 2012.
Cha!
Kreténi... Strašit lidi kvůli posranýmu filmu.
