Je zajímavý, že ještě existujou území, kde neni úplně jasný, komu to patří.
Na letišti u Tel Avivu kluk kolem dvaceti, přes záda hozenou automatickou pušku, kouří cigáro.
V pátek je prej těchhle kluků všude spousta. Vracej se z války na víkend domů.
V práci chybí jeden kolega; ten je zrovna ve válce.
Druhej mi řiká večer v hospodě, že je mu všechno to náboženství u prdele, ale zbraň doma má.
Bydlí u hranice.
V kanclu jsou všude vlajky s modrou Davidovou hvězdou. Na historickejch fotkách v kuchyňce objevim českou vlajku u nějakýho pomníku.
Nikomu nic neřikám.
Nemám vůbec chuť se tady bavit s někym o Česku.
Ptám se Eyala, jestli byl taky na tři roky. Kejvá hlavou. Přidá informaci, že jeho žena byla na dva, tak jako všechny ostatní. Dál se mu trošku rozjasní tvář, protože mi řiká, že díky dovolený a tomu, že musí každej rok na několik tejdnů do války, má práci jenom deset měsíců v roce.
Přepadá mě trudnomyslnost při vzdálený vzpomínce na Česko a na to, že podle posledních průzkumů, věřej Češi ze všeho nejvíc děsnejm českejm úředníkům a prezidentovi.
Mám pocit, že pojedu rovnou do Jeruzaléma k tý zdi.
Po třech dnech se loučíme.
Vrátíš se, že jo? Vrátím se, určitě. A zůstanu tu dýl...
Letadlo se zvedá a já koukám na modrou hvězdu na křídle a modrou oblohu a modrý moře pod náma.
Mám pocit, jakoby všechny tyhle pocity a vjemy nebyly poprvý, přestože jsem tady určitě nikdy nebyl!
Na letišti v Athénách je vedro.
Athénu jsem miloval už jako dítě. Afrodita mi vždycky přišla, jak zmalovaná čubka a Helena byla sice hezká, ale blbá jak tágo.
V devět ráno začínáme a v devět večer končíme.
Když si jdu lehnout, překvapeně si všimnu, že se celej třesu vyčerpánim.
V kanclu tady všichni řikaj, že ANO, ale když chcete vidět důkaz toho tvrzení, přinesou zaručeně něco úplně jinýho, než na co se ptám. Ale je to jedno.
V pátek v noci se jdu podívat nahoru na Akropolis. Je to zavřený, ale pohled je to moc hezkej. Uklouznu na psím hovně a jdu dolů.
Potácím se kolem spícího psa a kousek za nim probleskujou ze zapadlý uličky modrý neony. Vlezu dovnitř, dám si drink, hraje techno, dám si další drink, techno se mění v house a zpátky v techno, začínám pomalu tančit, barvy se roztečou po obličejích lidí, barmanka má tetování a já mám radost.
V pět ráno jdu spát a v poledne se jdu podívat na kopec znovu.
Je mi náležitě blbě po propařený noci, ale tak nějak mi to je jedno.
Je mi poslední dobou všechno jedno.
Fotim si turisty. Na zdi, u parku Guell v Barcoleně, to stojí černý na bílym - Smrt turistům.
Uvědomim si, že se na mě při tomhle přemejšlení někdo dívá.
Žena se zásadně odlišuje od všech ostatních. Dívá se mi přímo do objektivu. Trochu zmateně se pohybuje mezi lidma.
Potom zmizí za sloupem.
Jdu rychle tim směrem.
Už ji nikde nevidim.
Pod olivovnikem tam spí pes. Jdu kolem a on se zvedne a dívá se žádostivě nahoru na olivy. Divám se tam taky.
Asi jsem tam byl delší dobu.
Pes se furt kouká a já se otáčim a zjišťuju, že se za mnou udělal zástup lidí, který taky koukaj nahoru na olivovník.
Pes se vrací a mám trochu pocit, že se chechtá. Potom se ukládá ke spánku.
Jedu na letiště a taxikář mi říká, že po pravý straně vidím vůbec první olympijskej stadión.
Je mi to jedno.
