Kdysi dávno jsem létala... Vysoko... Slunce jsem měla v peří... Jeho záře mě hřála a přinášela mi klid do duše... Země tam kdesi hluboko podemnou... Hory, řeky, klikatící se cesty lidských kroků a osudů... To všechno bylo dolů, v hlubinách všeho, co se mě netýkalo. Ani pláč za ztracenou lásku, ani první vyměněné pohledy, úsměvy... Ne... Jenom vítr v mém peří a záře Slunce, jež se mi od něj odrážela.
Když mě létání znavilo, přiblížila jsem se, abych se podívala, co dělají, jak žijí a kým vlastně jsou. Bylo to pokaždé jen v noci, abych je nevyděsila. Ukazovali na mně prstem a křičeli něco o letícím slunci...
Byli zajímavý - tak blízký Zemi a předci tak toužící se ji vzdálit. Jejich radost, žal, nenávist, milování se mě však nedotýkali. Věděla jsem, že existují a vnímala jsem jejich důsledky, ale nedokázala jsem je pochopit. Možná jsem jenom nechtěla a možná že ano...
Pokaždé jsem se vrátila k oblakům - poklidným a prázdným jako bylo mé srdce. Mého druha - Slunce jsem občas měla před sebou, občas po boku a jindy za chrbte. Ale pořád nablízku. Jeho dotek žhnul i hladil tak, jak to nedokázalo nic jiného.
Jednou mi však jeho pohlazení už nestačilo. Chtěla jsem víc, než mi mohl dát. Letěla jsem - letěla jsem přímo k Slunci. Pořád blíž a blíž, pořád výš, každým mávnutím křídel šťastnější a šťastnější. Nemohla jse se zastavit. Mé peří žhnulo, tělo mě pálilo a srdce jásalo.
Poprvé jsem pochopila, co cítí lidé, když hazardují pro lásku. Jako noční motýly se vždy a opakovaně přibližují plamenu svícnu a i když se spálí a riskují smrt, ten pocit naděje a blízkosti něčeho jediněčného jim za to stojí. Ta vzdálenost, která je dělí od hřehivého ohně, jim ubližuje. Mně ubližovala. Pořád příliš daleko. Chtěla jsem víc - mnohem víc a Slunci jsem vyčítala jeho nemožnost letět mi vstříc stejně spontánně, jako jsem se vrhala já k němu.
Měla jsem v očích záři, dlouho jsem si užívala ten ohnivý let, pořád víc a víc. Řítíce se vstříc něčemu, co jsem z hlouby duše milovala...
Hřejivost letu se pozvolna měnila v žár. Peří planulo odlesky plamene. Plamen pohlcoval mé srdce, plamen žhnul v mých očích, hořela má duše, pálilo mé telo. Byla jsem blízko - hodně blízko a pořád příliš vzdálená tomu, čím jsem chtěla být. Žhnula jsem touhou být s ním napořád. Navždy spojit má křídla s jeho dlaněmi. Věděla jsem, že by se má křídla při doteku a jeho prstami změnili v ruce. Ty prosté nástroje lidského úsilí. Věděla jsem, že by se naše dlaně spojily.
Chtěla jsem s ním splynout. Propojit své hořící tělo s tím jeho. Napořád. Hořet věčne a už nikdy svou lásku nemuset hasit prostým lítáním mezi chladnými mraky tak vzdálenými od nás...
Cítila jsem, že jsem to poprvé byla já... Taková, pro jakou jsem byla stvořená - taková, jakou jsem pro něj chtěla být. K doteku mi chyběli okamžiky. Oheň mě pohltil, vzplanulo mé peří. Já věděla, že hořím jeho ohněm - jeho láskou ke mně. Můj let se zpomaloval, i když jsem se snažila tomu zabránit. Zůstala jsem na místě. Jen na kratičkou chvíli, jenom pár mávnutí křídel od něj. Nahá...
Bolest mi ovanula duši. Obraz spáleniště se mihl myslí. Cítila jsem, jak se vracím zpátky. K Zemi. Bolestivě jsem mávala tím, co bývali má křídla. Kolem mě se vznášel popel z mého peří. Tak blízko... Konečně u něj a pořád dál a dál.
V popel se změnila má křídla, mé oči, mé tělo, má naděje. Padala jsem pořád níž a níž. Na chvíli mi myslí prolétla touha zůstat s ním alespoň přes oheň, kterým bych mohla planout věčně - jeho oheň. Ta však trvala jen okamžik. Jen okamžik, než jej uhasil - uhasil v touze nezpůsobovat mi už víc bolest. Tu bolest, jež mi byla nejmilejší. Plakala jsem blížíce se k Zemi rychlostí větší, než jsem kdy poznala. U pádů to tak bývá... Pokaždé bolí - ale tohle bylo příliš...
Dopadla jsem na kamenné schodiště ochozu noční věže. Otřásajíce se vzlyky, prosíce o návrat. Zbytečně.
Nahá, obnažena víc, než kdykoliv předtím. Nemocná láskou k němu, co mi byla odepřena.
Byla jsem lidská, měla jsem ruce, prsty i náruč, avšak místo toho, abych měla v náruči Slunce, mé nahé a studené ruce zívali prázdnotou. Ničivou a bolestivě ledovou prázdnotou. Místo zlatavého peří mi spálenou kůži hladil milosrdný, ale bolestivou agonii způsobující vítr. Lidská. Byla jsem tak šílen lidská a sama...
Vstala jsem. Po dlouhých nocích plných bolesti samoty a strachu, zalitá slzami lítosti za utrpení, jež jsem mu způsobila.
Postavila jsem se na nohy, které mi byli tak cizí a učila jsem se chodit. Krok za krokem jsem se dostala na Zem. Znovu jsem se učila kráčet, znovu jsem se učila jíst, naplno dýchat plícemi plnými popela, znovu jsem se učila žít. Žít bez něj, jeho společnosti a jeho ochrany. Ale vstala jsem. Zvládla jsem to čelíce následkům svého rozhodnutí...
Naučila jsem se cítit. Pochopila jsem snahu a nekonečné úkony lidí směřující k prostému přežití. Pořád obnažená světu. Navždy spálená jsem ho viděla vycházet. Den za dnem jsem jeho obraz za příchodu rána vítala z postele, kam jsem se večer co večer vracela. Prázdné a studené postele, tak vzdálené mému rodnému hnízdu. Daleko. Daleko od něj, než jsem jednoho dne pocítila, jak z mé páteře začala vyrůstat křídla. Tehdy jsem povstala z popela.
Rostou pomalu ale každým dnem. Nejsou ještě dost silná, ale rostou. Musím je svazovat. Pevně je spoutávat a ukrývat před zvídavými pohledy jiných lidí pod oblečení, které mě místo peří chrání, před pocitem samoty.
Nejsem nic. Jsem jenom noční motýl. Jsem Fénix. Můra s rodící se nadějí na let.
Vím, že jednou vzlétnu a budu mít strach lítat příliš vysoko a stejně se jednou zas obrátím k Slunci. Jednou mě zláká svým hřejivým pohlazením. Opět vzplane naděje a bude pořád silnější, až bude silnější než já. Podlehnu. Podlehnu Slunci a budu zas riskovat pád s tou šílenou touhou po splynutí. Možná jednou už nebudu muset povstávat z popela... Možná...
Jsem Fénix. Nejsem víc než noční přízrak míhající se oblohou. Nejsem víc než lidská bytost - ne víc než noční motýl letící vstříc plamenům...
