Ako som v Atenach prisel o 12 euro.

Hned kdyz sme dorazili, nas pruvodce nas donutil do delfickeho chramu Apollina. Po dlouhej a zaujimavej ceste, sme sa moc neodlisovali od Pytii. Nemyslim tim panenstvim, ale obluzenim a schopnostiou k vesteni. Asi neudrzeni podminky panenstvi nedalo mi koknut do buducnosti a dal som sa prehovorit kamaradovi uz o par dni pozde.
Bolo to uz v Atenach. Z rychlostiou Zeusoveho blesku sme mirili k Akropolu. Cim vyz tim vic sa mi nechtelo. Kolem same grecke hospody plne stinu a studeneho vina. Kdyz som uslysel , ze vstup na Akropol stoji 12 euro, rekl som kamaradovi – „Pojd, zajdeme si do taverny, dame si grecky salat, vinecko. Podla mna sa narod nejlip poznava cez jidlo a piti a za 12 euro muzeme tam stravit cele odpoledne…”Muj kamarad mel totiz iny nazor - "Kdyz uz v tych Atenach sme, Akropol videt musime..."
I kdyz v Praze som driv zasel do zizkovske putiky nez na Hrad dal som sa prehovorit .
Co bylo na Akropolu? To stejne co na pohledniciach za 1 euro. Pohlednice meli o tolik vetsiu vyhodu, ze na nich Akropol bol prazdny a beze leseni. Na tom skutecnom sa prave opravovalo, a misto greckych bohov a atmosfery k filozofickem myslenkam byli tam jen spoteni, nadavajuci na vse Polaci (meli sme tenkrat „dlouhy vikend”). Kdyz po zpatecni ceste dival som sa na myho kamarada videl som na jeho ocich moje moralni vitezstvi, bohuzel 12 euro sme uz investovali niekde jinde…