Před hotel Rus, pamatující ještě světlé sovětské zítřky, předjel rozhrkaný Ikarus v ukrajinských barvách. Se zvláštním pocitem usedáme na zaprášené sedačky oblečeni do starých hadrů a s respirátory v batohu. Za chvíli se již autobus pomalu proplétá rušnými kyjevskými ulicemi. Vzpomínám na sympatickou paní uklízečku, která mi vyprávěla, jak tu byla v době havárie na školení: „Najednou několikrát denně kropili ulice a stromy. Od sousedů jsme se dozvěděli, že se něco stalo v elektrárně. Z lékáren zmizel jód a z obchodů červené víno. Lidé se snažili za každou cenu dostat pryč z města.“
Průvodce inkasuje dolárky za exkurzi. Zároveň nás instruuje, že nemáme šlapat na trávu. Víc už se však o bezpečnostních rizicích nedozvíme nic. Asi se předpokládá, že o radiaci něco víme, když už jsme se pro tuto cestu rozhodli.
Kontrolní bod Ditjatki, vstupní brána do 30 kilometrové černobylské zóny, leží od hlavního města Ukrajiny přibližně hodinu jízdy. Tak trochu to tu připomíná hraniční přechod. Červeno-bílé cedule varují „Stůj zakázaná zóna! Radioaktivita!“, jako by plot mohl radioaktivitu zastavit. Stojí tu i nová kaplička s panenkou Marií. Je tu na památkuobětí nebo na ochranu těch přeživších?
Kontrola pečlivě prověřuje naše pasy a porovnává údaje se seznamem. Kdonení nahlášen, se dovnitř nedostane. Povolení ke vstupu vydává ředitelÚřadu administrace zóny, který spadá pod Ministerstvo pro mimořádnéudálosti.
Krajina za plotem se nezměnila – borovicové lesy, břízové hájky a říčky. Jenže domky za dřevěnými plůtky s kosočtverci se rozpadají, kravíny jsou opuštěné a pole leží ladem, široko daleko ani živáčka. Po úzké asfaltce vjíždíme do městečka Černobyl - k samotné elektrárně je to odsud ještě 12 kilometrů. Překvapeně sledujeme upravené trávníky, ošetřené stromy, záclony a prádlo za okny, fungující potraviny a bar.
Za chvíli zastavujeme v místním informačním středisku. Prostorná místnost s fotografiemi a mapami na zdech působí jako dílo nadšenců. Na chodbě v žlutém rámečku s černou páskou visí portrét mladé ženy opírající se koště - Rima před nedávnem z ničeho nic zemřela na infarkt. V zamořené zóně dodnes pracuje několik tisíc lidí – vodohospodáři, lesníci, energetici,ochranka, obslužný personál. Většinou přijíždí od pondělí do čtvrtka astřídají se ve směnách po dvou týdnech – dva týdny práce, dva týdnyvolno. Zdá se, že hrozící nebezpečí nevnímají. Nejspíš jim však nicjiného nezbývá. Jsou rádi, že mají práci. Po nehodě bylo na méně kontaminovaném území postaveno i nové sídliště pro pracovníky elektrárny - Slavutič, z něhož je na pracoviště převáží speciální vlak
Před vjezdem do vzorového města energetiků - Pripjati je umístěno další kontrolní stanoviště. Elektrárenské věže jsou na dohled, odsud jsou to už jen necelé 4 kilometry. Kdysi zde bývalo velmi živo, dnes připomíná město duchů. Z prázdných paneláků zírají slepá okna, beton rozrušuje tráva a keře, dětská hřiště se rozpadají. V obchodech, restauraci a kině zůstaly pouze rozmlácené pulty se stoly a staré nápisy. Černé postavy namalované na zdech některých domů ve mně vyvolávají vzpomínky na hodiny branné výchovy, při nichž nám soudružka učitelka vyprávěla, jak při výbuchu atomové bomby zůstanou z lidí jen stíny.
Otevřenými dveřmi pronikáme do jednoho z pustých vchodů. Na stěně ještě visí seznam nájemníků. Byty jsou vyklizené, zůstaly jen zbytky kuchyňských linek, záchodové mísy, rozviklané skříně. V den havárie zde žilo 45.000 lidí, z toho 16.000 dětí. Nebyla použita žádná ochrana. Děti byly na příkaz stranického vedení naopak vyhnány hrát si ven. Evakuace proběhla až následující den.
Mnozí po svém ztraceném domově teskní a opakovaně se sem vrací, byť jen na chvíli . Mají i svou internetovou stánku – místo setkání – www.PRIPYAT.com.
K autobusu přiběhla hnědo-černá fenka. Pokorně si sedla před staršího Japonce v obleku a s nadějí kouká po jeho svačině.
Projíždíme kolem rozvodné stanice a nápisu Lesy plíce planety. Dráty se táhnou kam jen oko dohlédne - zbylé energobloky dodávaly elektřinu až do roku 2000. Pomalu se blížíme k tomu čtvrtému zahalenému sarkofágem. 26. dubna 1986 vyhodil výbuch jeho střechu vážící 1000 tun do vzduchu v 1:23:44. Při teplotách až 2000 stupňů Celsia se palivové články začaly tavit a grafitové obložení vzplálo. V důsledku havárie se uvolnila radiace 100x větší než při svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Do atmosféry se dostalo přes 40 různých radioaktivních prvků. Všechny dozimetry, jež byly k dispozici na místě, se zasekly, protože tak vysokou úroveň radiace vůbec nebyly schopny změřit. Požár a radioaktivní emise se podařilo dostat pod kontrolu až 6. května.
Statísíce lidí dodnes žijí v zamořených oblastech a konzumují kontaminované potraviny. Sužují je nejrůznější zdravotní problémy - někteří onemocněli rakovinou šťítné žlázy, jiní mají potíže s ledvinami a játry. Běloruský lékař Prof. Jurij Bandaževskij prokázal i souvislost s patologiemi srdce. Byly zaznamenány případy dětí, jež jsou již ve svých 10 letech po druhém infarktu myokardu. Přesídlenci z nejvíce postižených oblastí se navíc museli vypořádat i s vykořeněním a sociální izolací.
Na první pohled působí okolí reaktoru poklidně a čistě. Dozimetry tu však naměří tisíckrát vyšší hodnoty, než jsou stanovené limity. Radiaci není cítit, ani ji není vidět a přece je přítomná všude kolem. Za vysokými vraty s ostnatým drátem se tyčí ona železo-betonová schránka. Vypadá jak obrovitánský kontejner, z něhož trčí tovární komín.
U hasičské zbrojnice stojí památník požárníkům bojujícím s ohnivým peklem. Do hašení hořícího reaktoru bylo společně s personálem elektrárny zapojeno na 600 mužů. Právě oni dostali největsí dávku radiace a nejeden z nich se doslova rozpadl za živa. Na následné odstraňování následků havárie bylo do až roku 1989 povoláno dalších 800.000 tzv. likvidátorů, včetně vojáků základní služby. Kdesi za zděnou zídkou kokrhá kohout - život jde dál.
V černobylském říčním přístavu je mrtvo. Na mělčinách se povalují zrezivělé vraky nákladních lodí. Ticho a zkáza. Elektrárnu postavili na břehu řeky Pripjať vlévající se u Černobylu do Dněpru, který následně protéká Kyjevem a v podstatě celou Ukrajinou až do Černého moře. A právě povrchové vody přispívají k šiření radioaktivních prvků ze zamořených oblastí. Dalšími zdroji jsou lesní požáry, eroze půdy větrem, ale i polnohospodářské práce.
Při výjezdu ze zóny procházíme každý jakýmsi detekčním zařízením. Nohy na šlapátka a ruce položit na ocelové desky. Rozsvítí se zelené světlo s nápisem "čisto" a branka se otvírá. Co by se ale stalo, pokud by zablikalo to červené?
Sedíme v jedné z kyjevských kavárniček a prohlížíme si fotky. Julie pracující v ukrajinském parlamentu je zaražená. „To je to tak blízko odsud? .... Na tržnicích probíhaly kontroly, jestli se tam neprodávají zamořené potraviny, ale žádné nebezpečí už přece nehrozí nebo ano?.......“
