18:05 Nazca: Autobus přijel s menším zpožděním plně obsazen. Mávájíce místenkami jsem se se zoufalstvím v očích vrhla k asi šestnáctilétému stewardíkovi. Mrknul na mě a jal se zvesela pokřikovat po ostatních cestujících "Udělejte místo gringitě! Udělejte místo gringitě!" Místo tedy máme - vedle sebe přes uličku. Venku se pomalu stmívá. Ze zadních řad se ozývá "música, música". Přání je ihned vyslyšeno a z reproduktoru se line hudba připomínájící jakousi indickou odrhovačku.
19:45 pytlíková pauza: Z ničeho nic se rozsvítilo a joven, jak mu říkaj ženský z autobusu, začal rozdávat igelitové pytlíky. Původně jsme si mysleli, že jsou na odpadky, ale asi jsou pro ty, jimž se dělá v autobuse nevolno.
něco kolem 22:00-23:00 Puquio: Zastavili jsme na véču. Na dvoře u záchoda pobíhají mezi zaparkovanými kamiony bílí králíci. Záchod se splachuje kyblíkem - voda jest ze sudu, zřejmě dešťová. Všichni se poucaj, my srkáme čaj - zas ta průjmová dieta. Po necelé půlhodince vyrážíme. Přibyli nám další pasažéři. Dvě indiánky v širokánských sukních se usalašily přímo pod námi na huňatých dekách. Ach jo, nemám kam dát nohy. Velikánský bílý kloubouk té starší se občas otře o mou pravou ruku - nesudá ho ani v busu. Ženský vepředu si z nás utahujou, že mluvíme tajným jazykem, nejspíš kečujsky, a proto nám nerozuměj.
2:30 Chalhuanca: Chvíli po té, co jsme opustili Puquio, nastalo hromadné zvracení. Začala paní za Martinem, pokračovala indiánka pod námi (jestli ovšem do toho pytlíku neplivala umělé zuby). Pak byl chvíli klid, než se pozvracel chlapeček za námi (2x), Martinova sousedka a zas paní sedící za nimi (také 2x). Kupodivu zvratky peruánské smrděly jinak než české, ale i tak to byl děsnej puch. Můj soused měl naštěstí podobné pocity jako já, takže se na mě vždycky nechápavě podíval (zatáčky totiž nebyly zdaleka tak ukrutný a ani to moc nedrncalo) a v rámci možností větral, tj. tak abychom neumrzli, neb venku bylo pod nulou. Něco před druhou hodinou ranní se mi začalo chtít ukrutně čůrat. Když už se to zdálo býti neúnosným, odhodlala jsem se k průlezu spícím autobusem, abych požádala řidiče o zastavení. Dobouchala jsem se do řidičovy kabiny, aby mi bylo sděleno, že za chviličku jsme v Chalhuance a tam si můžu odskočit. Už se mi nechtělo vracet zpět, tak jsem se optala, jestli tam už můžu zůstat, než se zastaví. Ani moc neprotestovali. Dřepla jsem si na schod a pozorovala ubíhající silnici. Byly v ní docela slušné krátery po šutrácích spadlých z okolních skal. Celá řada se jich na silnici ještě válela, takže jsme střídavě přejížděli z jednoho pruhu do druhého dle toho, kde byla silnice čistá. Vyhýbali jsme se nejen kamenům, ale také zvířatům - jednoho koně jsme málem srazili, druhého již srazil někdo jiný. Průvodčík radostně volal "Checoslovaquia" a v pětiminutových intervalech mi oznamoval, za jak dlouho budem stavět. Vyřítila jsem se z busu přímo do davu tlačících se domorodců, leč WC nikde. Nakonec mě poslali za Orněňovský autobus - potřebu tam po mně vykonala i většina ženské části osazenstva. Teď je autobus narvaný k prasknutí a já nevim, jak se vyspim. Neustále se mi někdo opírá o rameno (no skoro mi na něm sedí) či o hlavu. Nově příchozí indiánka, na kterou ty dvě původní volají "hermana, hermana - sestro, sestro", se pokouší usalašit na mém opěráku pro ruku. Její kolegyně jsou na tom lépe - už si urvaly sedadlo za námi a to si před tím vyhandrkovaly o 5 solů nižší jízdné. Nemám se o co opřít, všude nad mou hlavou jsou něčí ruce.
9:17 údajně dvě hodiny od Cuzca: První půlhodinka po čůrpauze byla úděsná. Naštěstí se můj soused uskromnil a uvolnil mi místo na nohy. Po několika šťouchancích a odstrčeních se kolem mého místa udělalo trochu prostoru. Vysloužila jsem si ovšem průpovídku o netykavé gringošce. Nu což, alespoň jsem se mohla trochu vychrupkat. V Abancay se autobus vyprázdnil a teď má každý dost místa. Tetka indiánka konečně odhodila svůj pohotovstní pytlík, o což se neúspěšně pokoušela již v Chalhuance, když se za všeobecného veselí snažila otevřít rozbité okno. V břiše se mi to už 2 hodiny vaří. Martin už je bez průjmu - já teď byla dvakrát. Zajímalo by mne, zda jsme již překonali ten průsmyk ve 4300 m, ale asi jo. Možná to bylo zrovna u Abancay - sjíždělo se tam z neskutečného krpálu. Projíždíme zemědělskou krajinou. Občas se v dálce vyhoupne z mraků sněhová čepice horských velikánů. Domky jsou postaveny z tmavých hnědých slámových cihel a jsou obklopeny keříky se žlutými kvítky. Přišla si se mnou poklábosit Paola, dcerka našich spolučekatelů z Nazcy. Ptá se, kde je mi amigo a jestli mi taky chutná chleba. Je hrozně roztomiloučká a živoučká. Jenže mně je dost zle, tak jí vždycky jen odpovím a usměju se. Na nějakou konverzaci se necítím, i když bych si s ní popovídala hrozně ráda. Ale zdá se, že jí to docela stačí - září jako sluníčko. Martina si pro změnu vylédl na konverzaci joven - vyzvídá na něm, kolik mi je let.
12:30 Cuzco: Konečně! Přívítal nás ohromný nápis "Viva el Peru" (Ať žije Peru!) vytvořený z kamenů na nejvyšším kopci nad městem. Slunko svítí už od rána a stejně tak se již od rána nacvičují snad v každé vesnici průvody na den nezávislosti. Někde to mají i s muzičkou, jinde pochodují jen školáci s košťatama. V hlavě mi hučí odrhovačka z autobusu určená všem řidičům o tom, že Expreso Wari jezdí z Limy do Cuzca a jaká je to super empresa, tedy firma.
