Děj v podstatě autobiografické knihy je zasazen do období prvních dvaceti let po Bolševické revoluci - do doby Okudžavova dětství. Vyprávěn je optikou malého chlapce, který žije se svou mladou arménskou matkou Ašken na moskevské ulici Arbat, a prázdniny tráví u arménských a gruzínských příbuzných v Tbilisi, kde pracuje i jeho otec.
Vanvančův svět je bezstarostný, plný her a lásky. Jeho rodiče jsou zapálenými komunisty a pro jejich syna neexistuje větší přání než stát se pionýrem. Všechno je tak, jak má být. Ale jak chlapec vyrůstá, do jeho podvědomí pronikají záblesky něčeho neznámého, něčeho děsivého – je poznamenáno setkáním s hladovým děvčátkem, rozhovorem rodičů o hladomoru na Ukrajině, nočními prohlídkami v pokoji sousedů, zatčením otcových bratrů. Základní dějová linka je doplněna kronikou obou rodin – s její pomocí autor představuje nové postavy, sleduje jejich osudy a poukazuje na rostoucí sociální rozpory. Pestrá paleta postav však zároveň čtení trochu znesnadňuje.
Kniha končí Aškeninou návštěvou nového komisaře pro bezpečnost Lavretije Berii, který jí slibuje prověřit manželovo zatčení. “V noc ji odvedli,” zní poslední věta knihy. .............. Okudžavův otec, vysoce postavený člen Komunistické strany, byl uvězněn v roce 1937 během stalinských čistek a popraven jako německý špión. Jeho matka strávila 18 let v gulagu.
Autorův jazyk, styl a humor jsou působivé a okouzlující. Hra se slovy a často se opakující arménské a gruzínské výrazy podtrhují atmosféru a někdy až absurdní historky zdůrazňují tehdejší krutou realitu.
