Hlahol v pavilónu B sídlištní socialistické základky pomalu utichá. Volební místnosti ve vyklizených třídách se uzavírají a začíná závod sčítací – závod, kdo bude dřív doma – hlasy nehlasy. Počítají se kroužky na seznamu voličů, kroužky a kroužky. Nervozita stoupá. Konečně jsou z urny vysypány obálky s hlasovacími lístky. Postarší členkyně volební komise se netrpělivě vrhají na tu obrovskou hromadu. Rychle, rychle. Kolik je obálek, kolik hlasů. Pokud platí nerovnost: počet zakroužkovaných voličů ≥ počet obálek v urně ≥ počet platných hlasů, není co řešit a jede se dál. A pokud ne, je třeba to nějak udělat, není přeci možné zpochybnit volby v daném okrsku. Na kontrolní přepočty není čas, být mezi prvními je krédo naší městské části. Pokud však někdo na kontrole trvá, nestačí se divit. Chyb v součtech je dosti. Už vím, jak asi vzniká ona slavná statistická odchylka.
Zapisovatel zápasící s počítačovým programem zpracovávajícím volební výsledky nakonec předává žezlo svému synovi, shodou okolností předsedovi komise, a věnuje svou pozornost prázdným formulářům T4a a jejich přílohám. Chvatně je vyplňuje, aniž by popřemýšlel nad tím, jestli náhodou nebudou výstupem z onoho proklatého programu. Ostatní už jsou hotovi a my ne. Proč trvat na zbytečnostech, když tu zapečetěnou urnu již nikdo nikdy kontrolovat nebude. Navrch se vítězoslavně položí neplatný hlas – žluťoučký lístek pro Losnu, Mažňáka a Bažňáka.
Možná jsme všichni již otupěli. Demokracie v Čechách je přece stabilní, volby probíhájí standardně, nějakých výrazných machinací s hlasy se nemusíme obávat. Automaticky očekáváme profesionální přístup volebních komisí. Ve volbách, v nichž rozhoduje doslova každý hlas, je ale každé selhání znát.
