Ve středu si dělám fóra, stěhuji věci a kola do karavanu, napouštím vodu, to vše proto, abychom mohli ve čtvrtek odpoledne co nejdříve odjet. Vše se daří, a po páté odpolední odjíždíme směr Salzburg. Kitzbuhel je pro karavanisty zapovězené město, neexistuje tam parkovat na volno, všude je zákaz a policie je neoblomná, takže jedinou šancí je kemp u Schwarz See. Ale pro nás to má jednu zásadní nevýhodu, kemp je vzdálený 6 km od místa, kde bydlí naše kamarádka a kde budou ubytovaní i další přátelé, kteří přijedou za námi. Naštěstí pro nás vybudovali nové parkoviště asi 500 m od Martiny a žádná zákazová značka tam prý není, tím je rozhodnuto, máme stání pro karavan zajištěné.
Přesně v deset večer přijíždíme na souřadnice, jdu se ještě porozhlédnout, zda je tu opravdu parkování možné a když se ujišťuji, že tomu tak je, dávám posádce pohov, volno. V pátek vstáváme až v devět hodin, není kam spěchat. Čekáme na příjezd ostatních, kteří vyjeli až dnes ráno a do Kitzu mají přijet okolo jedenácté hodiny. Abychom jen tak nelelkovali v karavanu, jdeme si prohlédnout město a najít infocentrum, potřebujeme si koupit mapy, abychom si s Jendou mohli vyrazit na kole po okolí a nebloudili. Mapy máme, teď je na řadě dopolední kávička, trocha rozjímání v kavárně a plánování odpoledního programu. My s Jendou chceme vyrazit na kole do kopců, obě Lenky počkají na ostatní a svůj program si teprve odladí. Při zpáteční cestě ke karavanu, se potkáváme s Martinou, je poledne, takže by tu Vašek i Petr měli být. Bohužel zůstali viset v koloně a hlásí příjezd až okolo třetí odpoledne. Tím pádem na ně nebudeme čekat, my jdeme na kolo a holky za Martinou. Cíle jsou jasné Horn a Hahnenkamm. Pro dnešek, protože je již dost hodin, volíme Kitzbuheler Horn 1.994 m. Cesta vzhůru vede po asfaltce , je sice dlouhá pouze 11km , ale o to více je brutální, místy zdoláváme i 22% stoupání a kopec hodně bolí.
Musíme zdolat převýšení 1.250 m a v tom vedru, které je dnes, to není legrace. Na vrcholu se odměňujeme studeným pitím a Jenda pochopitelně porcí kaiserschmarrn.
Chvíli hledáme v mapě alternativní cestu dolů, protože se nám nechce jet po asfaltu. Zkoušíme tedy červenou turistickou stezku a uvidíme. Při sjezdu dolů, přichází na řadu opět moje hlučné brzdy. I po výměně destiček je to strašný randál a moje nervy jsou na pochodu. Míříme ke Schwarz See, kam se mezitím přemístil zbytek party, ale u vstupu je hodně drsná pokladní, která ani na minutu nepřipouští možnost vstupu i s kolem. A já kolo venku nenechám! Takže bereme za vděk hospodou na břehu a u pizzy si s Jendou rozebíráme dnešní den. Večer nás Martina hostí speātzlemi a chlazeným vínem. Usínám jako miminko.
Sobota ráno, slunce pálí už nyní, asi nás čeká doslova a do písmene perný den. Chlapy jedou hrát golf, dívčí skupina lanovkou na Hahnenkamm a já s Jendou za nimi na kolech. Ale chceme si udělat cestu zajímavější, takže plán je dojet do Jochbergu, odsud na Pengelstein 1.940 m a po hřebeni na Fleckalm.
Až do Jochbergu je krásná stezka podél řeky, takže jsme u odbočky na Pengelstein za okamžik. Teprve teď začíná ta správná cyklistika. Šotolina se pomalu zvedá a my před sebou máme 11 km s převýšením 1.020 m. Slunce se do nás opírá se vší silou a my vyhledáváme každý stín, který nám poskytne okolní les, ale jen do doby, než vystoupáme nad jeho hranu, dál jsou jen holé pastviny. Cestou vzhůru se nám postupně otvírají parádní výhledy jak na kopce, tak i do údolí, nebýt to taková dřina, snad bych si to i užil.
Nicméně to nejde, Jenda nastavil tempo a nediskutuje. Pochopitelně jeho tempu podléhám a z uctivé vzdálenosti mu kryji záda a aby se ta distanc nezvětšovala a já si nesrážel moc sebevědomí, neodvažuji se slézat z kola a fotil. Vše za jízdy. Dnes je šlapání o poznání zajímavější, jednak jedeme po šotolině krásnou krajinou a i můj převod 1:11, lépe zvládá terén. Včerejší sklon byl k neutočení.... V době, kdy my se škrábali vzhůru, holky přijely pod Flackalm a potulovaly se po okolí. Jakmile jsme dojeli na Pengelstein, spouštíme se po hřebenu a již je máme na dohled.
Ale k mé smůle, se mi opět, stejně, jako před měsícem, povoluje přední vidlice. Vzteky nevidím! Nespravuje to ani studené pivo a horká polévka. Prakticky to znamená, že mi představec klesl o 10 cm dolů a vidlice nepruží. Může za to malinká pružinka uvnitř pístu Lefty. Kde asi udělali soudruzi z USA chybu ? Dělám, že závadu nevidím, nenechám si přeci zkazit krásný den. Míříme dolů, do údolí, ke Kirchbergu. Po několika desítkách minut narážíme na down hill, ten bez přední vidlice nedám, takže musíme improvizovat. Vpravo od nás vidíme Speichersee, krásné dvě vodní nádrže nad údolím, ale vede k nim jen turistická trasa.
Věříme, že bude sjízdná a vydáváme se vstříc nejistotě, přinejhorším chvíli potlačíme. Nebude to poprvé a ani naposledy. A jak se ukazuje posléze, tlačit opravdu musíme, ale jen krátce. Za to je nám odměnou pohled na hladinu jezera se zrcadlícími se masivy hor. Od jezer vede krátký treil po slavné sjezdovce a jsme dole v Kitzbuhelu. Bohužel tím pro mě končí ježdění. Bez přední vidlice to opravdu nejde. V neděli ráno se přesouváme do Bad Reichanhallu, kde po obědváváme skvělou vepřovou pečínku, navštěvujeme místní solné muzeum a vyrážíme k domovu. Škoda té závady na kole, na druhou stranu, jsme zdolali oba slavné kopce, takže jsme Kitzbuhelu nezůstali nic dlužni.
