Předešlé putování po ostrově, najdete zde:
http://havranek.blog.sme.sk/c/393130/korsika-dil-1-sever-ostrova.html
Den pátý
Ráno v osm vyrážíme a za 15 minut jsme ve výchozím místě treku. Strážní věž vidíme daleko před námi a už se těšíme na pěkný výšlap. Průvodce píše něco o 3 hodinách tam a zpět, tak uvidíme, jak na tom budeme my.
První úsek vede pohodlnou cestou po šotolině a přes pastviny až k patě útesu. Potom nastává krásný a poměrně náročný výstup po západním úbočí až na vrchol. I přes to, že je půl deváté , slunce začíná slušně připalovat a my oceňujeme, že jsme si přivstali. Asi po sedmdesáti minutách chůze, jsme u cíle, respektive pod věží.
Na obzoru vidíme Golf de Porto, stejně, jako naši pláž Arone a to vše v krásném ranním světle. Ani v nejmenším nelitujeme, že jsem se rozhodli pro tento trek. Ani skupina B, která zůstala na pláži nezahálela a pod vedením Milana, nachytala spoustu bronzu. Po našem příchodu se jdeme hned ochladit do moře, mezitím je hotov oběd a po druhé hodině odpolední odjíždíme se smutkem v duši, ale krásnými vzpomínkami do Ajacia. Po cestě, která se směrem na jih stává zcela pohodlnou, se stavíme na doplnění zásob v Cargese a na podvečer vjíždíme do Ajacia, kde nás čeká opravdový masakr. Strefili jsme se do dopravní špičky, takže nám celá cesta přes město trvala téměř hodinu. Nakonec se prokousáváme centrem, najíždíme na silnici D 111, která nás dovádí až k výběžku zálivu Pointe de lla Parata, kde je strážní věž a kde jsme chtěli také přespat. Ale uvítali nás cedule zákazu kempování. Proto se po krátké prohlídce zálivu vydáváme hledat klidnější místo na přespání, což se nám daří a den zakončujeme v poklidném místě za zálivem.
Den šestý
Dnes nad ránem jsem poprvé na dovolené slyšel bubnovat déšť do střechy karavanu, ale naštěstí jenom krátce. Snídáme a nebe se začíná opět projasňovat. Podle předpovědi mělo být oblačno a zrovna dnes by se nám to hodilo, protože nás čeká dlouhý přejezd téměř na jih ostrova s přestávkou ve Filitose , kde se nachází tajuplné menhiry. Navolíme do navigace pohodlnější cestu č.196 po hlavní silnici a vydáváme se na cestu.
Tentokráte Ajaciem projíždíme jako nůž máslem a držíme se směrovek Bonifacio. Asi po 20 km nás směrovky posílají dolů z kopce a my opět okoušíme uzoučké silničky a mosty. Krátce před polednem se blížíme k Filitose a odcházíme na prohlídku.
U kasy zkoušíme slevu za zájezd nebo alespoň dětskou cenu, ale marně. Ale zkusit jsme to museli! Celá tato archeologická lokalita byla objevena relativně nedávno v roce 1946 . A okolo 2-3 metry vysokých menhir je stále tajemno. Jejich stáří se odhaduje na 6000 let a některé jsou umístěny pod olivovníkem , který je stár 2000 let. Samotná prohlídka je tak na 30 - 45 minut a můžete si zvolit výklad ve čtyřech světových jazycích. Celou dobu prohlídky nás doprovázela mystická hudba, linoucí se z reproduktorů, vědomí, o jak staré naleziště jde, to vše umocnilo můj pocit z tohoto místa, které ve mě zanechalo trvalou vzpomínku. Po návratu jsme lehce poobědvali a pro zpestření si zašli do nedaleké výrobny olivového oleje. Docela jsme se podivili, co všechno se dá z oliv vyrobit. Je čas odjezdu, čeká nás pláž Roccapina, která je prý nejkrásnějším koutem této části ostrova. Odbočka z hlavní silnice na pláž je stejně jako ostatní cesty k plážím v této oblasti, šotolinová a to pro naše bydlíky, není žádná výhra, navíc nás motorkáři, kteří se právě od pláže vrátili, upozorňují, že je to spíše na tank, než karavan, proto raději nezkoušíme štěstí a pokračujeme dál na jih.
Zkoušíme ještě jednu odbočku, jedeme dva kilometry rozbitou cestou a na konci vidíme pláž, ale i chlápky co zde hrají petanque. Parkujeme na kraji lesa a první co je, že se jdeme se seznámit a zároveň požádat o schválení, že tu můžeme přespat. Pro tyto příležitosti máme v karavanu plechovkové pivo, které ve většině případů prolomí počáteční ledy a nastolí přátelskou atmosféru. A je tomu i zde. Chlapy poděkují, seberou pivo, ale místo, aby si ho v klidu vypili, nasedají na mopedy a odjíždějí. Pochopili jsme to gesto tak, že jsou spokojeni s prezentem a nechávají nás zde samotné, abychom si do syta užili prázdné pláže. Ale chyba lávky. Za malý okamžik se k nám řítí malý, trochu ušmudlaný a hlavně rozlobený zemědělec, hrozí holí a něco křičí francouzsky. Z gest usuzujeme, že to místo patří jen jeho kravám a tím pádem je tu rušíme při odpočinku. Ani jsme nestačili vytáhnout mírotvorné pivo, raději otáčíme a kodrcáme se zpět na silnici. Dnes nám není přáno. Pokračujeme dál a po pár kilometrech zkoušíme asfaltovou odbočku, která nás konečně zavede na klidné místo. Je téměř sedm večer a my toho máme pro dnešek dost. Doufejme, že nás tu v klidu nechají přespat.
Den sedmý
Ráno nás budí dělníci, kteří zde opravují hospůdku, ale nechávají nás bez povšimnutí. Po snídani vyrážíme za klenotem ostrova, do Bonifacia. Po příjezdu do města, vedou naše první kroky k jednomu z mnoha prodejních míst výletních lodí a zajímáme se o časy odplutí výletních lodí a na cenu ( 17 EUR dospělý, 12 EUR student, děti zdarma). Chlápek nám vše vysvětlil, dal mírnou slevičku a my mu slíbili, že po procházce starým městem přijdeme k jeho lodi. Ale hned po pár krocích po nás skáče jeho konkurence, nabízí cenu podstatně lepší a my přehodnocujeme plán, na vodu jedeme hned, město počká. Za ty prachy?
Vybrali jsme si kratší trasu, která trvá asi 50 minut. Nejprve nás lodivod zaváží do hlubokých skalních fjordů s průzračnou vodou do jeskyně Grotte du Sdragonato ( jeskyně malého draka ) a potom míříme k největší atrakci. Na jižní stranu města, kde se z moře vypínají křídové útesy a na nich staré Bonifacio. Pohled na skály mi bere dech, je vážně mimořádný. Nic tak podmanivého jsem zatím neviděl.
Po přistání si jdeme prohlédnout staré město, stoupáme do strmého vrchu a po chvíli se ocitáme v úzkých uličkách, na terasách s výhledem na útesy. To vše podkresleno mnoha hospůdkami a krámky s rozličnými dobrotami, proto není divu, že jsme na místní tržnici neodolali a koupujeme prisuttu, místní specialitu z vepřového masa. Po čtrnácté hodině opouštíme Bonifácio a shodujeme se na to, že ten, kdo vynechá toto místo, přichází o mnohé. Míříme dál na Porto Vecchio, na pláž La Folecca, ta je prakticky hned vedle TOP vyhlášené pláže Polombaggii. Tentokrát budeme stát na oficiálním místě, takže žádný stres. V malé hospůdce u pláže se na nás již usmívá majitel a vřele nás vítá. Hurá ,mluví plynně anglicky, takže se s ním pouštíme do hovoru a zjišťujeme co a jak. Chlápek je sympaťák, pláž a voda nádherná, proto není důvod zde nezůstat. Bohužel Milan při parkování přehlédl větev a lehce si poškodil nárazník, ale nese to statečně. Holky a děti se vrhly na pláž, ale brzo vycouvaly, protože dnes fouká silný vítr. My chlapy jsme zasedli k panu domácímu, s kterým jsme si potykali ( José ), navázali bezva komunikaci a dávali jsme si jedno kaštanové pivo za druhým.
Asi po čtvrté rundě nám José poslal kolečko na sebe. Dobrý ! Notně v náladě ( pivo je dost silné ) se vracíme k autům, kde se holky sluní a Milan se pouští do přípravy míchaných nápojů, které potom rozdává dámám. Odpoledne plynule přešlo do večera, na stole se objevily lahvičky s vínem, grilované maso a další dobroty. Dopadlo to podle očekávání a bylo hodně veselo. A jak říká jeden náš kamarád " ještě kousek a prdli jsem se" .
Den osmý
Je krásné ráno, po větru ani památky a my se pomalu trousíme na pláž. Bílý písek, tyrkysová voda, no prostě luxus. Dopoledne uteklo jako voda a já si jdu prohlédnout naši pláž a pláže v okolí. Nafotil jsem pár fotek a popil kávičku u Josého. Po rozhovoru s ním jsem zjistil, že není Korsičan, ale Sarďan. Nám bylo hned divné, že by Francouz ovládal angličtinu.
Téměř všichni jsme spokojeni s dnešním dnem, jen Igora mrzí, že jsme mu z plánu vyškrtli návštěvu průsmyku Con de Bavella. Ale nakonec najdeme kompromis v podobě jiného horského treku a i Igor je spokojený. Večer přichází na řadu obžerství. Nejprve v Milanově vok pánvi uvaříme výborné fazolové chilli con corne, druhý chod jsou klobásky na grilu, pak puding a na závěr chlebové placky s česnekovým dresingem. To vše zapíjíme chlazeným vínem z našich nevyčerpatelných zásob.
Den devátý
Dnes se vracíme zpět do hor a rádi bychom si prohlédli Cascades des Anglais ( Andělské vodopády ) blízko Vizzavony. Původně bylo v plánu jet po horských silničkách, ale raději volíme jistější cestu po hlavní silnici č.198. Jedeme tedy směr Aléria - Corte - Vivario - Vizzanona .
Cestou projíždíme přes krásné staré mosty a stavíme i na několika vyhlídkách, ale cíl je jasný je Cascades des Anglais, kde jsme okolo třinácté hodiny. Nástup na stezku k vodopádům je hned u parkoviště, chvíli strmé stoupání ke zřícenině a potom asi dvacetiminutový sestup k nejhořejším kaskádám. Většina zůstává na místě a já s Igorem klesáme níž po obrovských balvanech a fotíme jako o život. A je co fotit, průzračná voda, slunce a krásná příroda. Asi po hodině se obracíme a jdeme zpět. Já jsem zvolil cestu korytem vzhůru, Igor šel okolo po značkách.
A udělali dobře. Mezitím totiž první skupina, která zůstala u horní kaskády odešla ke karavanům a Martin se pro změnu pustil dolů za námi. Tím pádem na výchozím místě nikdo nebyl a já míjím jak to místo, tak i Martina. Raději volám ostatním na mobilní telefony a informuji je o tom, že trochu kufruji. Po cestě potkávám stejně bloudící Francouze a společnými silami nacházíme konečně červenobílou značku, vedoucí k parkovišti. Ale značka nás mate a místo abychom klesali po proudu, jdeme nahoru. Až po chvíli zbystřuji, se svíravým pocitem okolo žaludku se obracím a spěchám dolů. Už vidím parkoviště, padá mi kámen ze srdce a stejně tak i ostatním. Na synovi, který čekal s ostatními je vidět , jak moc se o mě bál a po cestě zpět se mnohokrát přesvědčuje, zda je vše opravdu v pořádku. Zjišťuji na vlastní kůži, jak snadné je v takovém nepřehledném terénu zabloudit. Po krátké poradě se rozhodujeme na místě nespat a vydat se zpět k moři.
Na zpáteční cestě sjíždíme z hlavní silnice na starý most, abychom si prohlédli dílo slavného stavitele Eiffela, pořizujeme pár fotek a čeká nás cesta k moři. Hlavním důvodem, proč se k němu ještě dnes vracíme je ten, abychom se ráno v klidu prospali a na trajekt najeli s dostatečnou časovou rezervou.
Vytipovali jsme si lagunu asi 10 km jižně od Bastie a doufáme, že tam pro nás bude nějaké klidné místečko. Krátce po dvacáté hodině přijíždíme k laguně a na třetí pokus nacházíme místo v nějaké zahrádkářské kolonii, přímo u moře. Je to vlastně naše poslední noc u moře, takže večer sedíme před karavany a hodnotíme co všechno jsme měli možnost vidět. V tom okamžiku probodne tmu světlo z policejního reflektoru. A je to tu, poslední večer a my budeme mít potíže. Ale jsou tolerantní, ani nevystoupili z vozu, jenom vše zkontrolovali a odjeli pryč.
Den desátý
Den odjezdu, co napsat o ostrově, který nás okouzlil svoji přírodou, smaragdovým mořem a krásnou atmosférou.
Je toho mnoho na co budeme vzpomínat. Na sever ostrova, čistý a ještě nedotčený turistickým ruchem. Plný zeleně, oblázkových pláží a krásných vyhlídek do mnoha zálivů. Protkaný úzkými silničkami zasazenými do skal, při jejichž zdolávání se nám mnohdy tajil dech. Ale i na vynikající víno plné slunce a síly. Na magické horské masivy vypínající se pyšně nad modré moře, překvapující nesčetnými tvary a barvami. Vyhlídky pro které se jen těžko hledají slova a kvůli nimž stojí za to, pustit se do horských serpentin. A na jih ostrova ? Bonifacio, město, z kterého na vás dýchne historie a kouzlo dálek. Stejně jako vás okouzlí bílé pláže s nádechem Karibiku.
Předešlé putování po ostrově, najdete zde:
http://havranek.blog.sme.sk/c/393130/korsika-dil-1-sever-ostrova.html
