A tak začalo naše spolutvoření, které vyprodukovalo celkem 25 písní (hudba Filip, slova Hedvíček) na plánované “dvojalbum na jednom cdcku”, které se od ostatní známé Filipovy tvorby lišily už jen tím, že oba autoři byli střízliví. Na názvu jsme se nikdy nedohodli. Jaro chtěl, aby se to jmenovalo “Moře, lodě a západy slunce”. Já jsem prosazoval bombastičtější “Beethoven vstal z mrtvých! … a jmenuje se Jaro Filip!”.
Některé texty jsou zajímavé tím, že jsem je psal “na zakázku” na téma mi Filipem určené (psaním na zakázku jsem se snížil na úroveň Strassera). Jako třeba ten nizeuvedeny. Jaro měl velice rád moře , něčím ho fascinovalo a tak vznikl text o těch co jsou na moři. S hudbou Jara Filipa.
Ti, co jsou na moři
Tak jako když večer slunce do vody se noří,
nořím se a své diapozitivní sny koupu taky já,
s náturou nestálou okusil jsem vůni moří,
tu a tam se ptal a odpověď mi stále uniká,
snad jen to už teď mohu říct - prozatím -
jednoho rána se už z moře nevrátím.
Živí a mrtví a ti, co jsou na moři lodí,
ti třetí lidé po ostří břitvy chodí,
pro slaný dech moře není kdo by se zalek
měsíců, roků, bouří a větrů, hloubek a dálek,
snad teď vidíš na dunách s pískem navátým,
že jednoho rána se už z moře nevrátím.
Dost dlouho jsem plul mezi přístavy a městy,
dost dlouho jsem křižoval silnice a cesty,
viděl jsem barvu, světlo, co jen vím,
dotknout se slunce se teď už nebojím,
když visí nad hlavou jak z lodi dým,
jen jedno vím, ráno už se z moře nevrátím.
