První světová válka r.1914 až 1918.
V roce 1914 v březnu u vojenské komise již jsem byl schopen vojenské službě. Tehdy nebylo ani zdání, co se v krátké době stane. Koncem července a prvního srpna byla vyhlášena mobilizace a všichni muži, kteří prodělali vojenský výcvik do stáří 42 roků, museli nastoupit do 24 hodin ku svému vojenskému pluku. Večer v hostinci se všichni mezi sebou loučili, mnozí i plakali a nejvíce plakal p. Jindřich Pazdera ,jinak srdnatý a veselý muž, říkal, že první z naší obce padne a také první byl zastřelen v Polsku u Lublína, kde naše armáda zažila první velkou porážku. Ruské vojsko mělo vykopané hluboké zákopy a rakouská armáda na ně útočila s velkými ztrátami. Rusové měli velmi dobré dělostřelectvo a měli dobré zkušenosti z rusko-japonské války. My, nováčkové, jsme byli povoláni k výcviku 21. srpna 1914. Já jsem byl přidělen ku 54. pluku do Olomouce.
Zde jsme chodili na cvičení na všechny možné execíráky až do polovice října. Jídlo nám dávali velmi dobré, takže za krátký čas bylo poznat, že jsme vykrmenější. Peněz jsme dostávali 10K na 10 dní.Na frontě jen 3,6 K na 10 dní.Začátkem října 1914 jsme dostali nové válečné mundúry /světlozelenkavé/ a již nás nechtěli pustit ani na chvíli domů se podívat. Já však jednou v neděli jsem si vypůjčil kolo od souseda V. Sigmunda, který byl také v Olomouci narukován a ujel jsem domů, což bylo velmi trestné. Hned v Charvátech mně praskla duše na kole ponejprv a pak při zpáteční cestě v Novosadech večer po druhé, tuto jsem již nelepil a vedl kolo až do Olomouce. Pak v druhé polovici října jsme museli udělat místo 20letým nováčkům a nás odstěhovali do německé vesnice Pávlu, kde jsme byli ubytováni ve škole a někteří v hostinci na rohu a tam jsme si chodili pro jídlo.
28. října 1914 nám bylo oznámeno že večer v 9 hodin budeme odjíždět na frontu. Potřebné věci jsme hned fasovali, patrony, prádlo, chléb, atd. Večer v 8 hodin nás seřadili, důstojník promluvil několik nezajímavých a odporných proslovů německy a pak česky. Německá zdejší děvčata nám připínala každému kytku květin na plášť a již jsme šli směrem k Olomouci k nádraží.
Byl podzimní smutný večer, nikdo nás nevyprovázel, nikdo se s námi neloučil, jen tam někde u nádraží hrála vojenská hudba, u které stálo několik důstojníků, kterým jsme museli s odporem defilovat. Pak bylo nasedání do volských vagónů po 42 mužích.Ve vagónech nebylo ani kamen ani lávky, někteří seděli na podlaze a ostatní stáli zamyšlení, jen vojín Slavík zazpíval nějakou písničku tak s citem a nadšením proti válce, proti tomu všemu, do čeho jedem. Byl to dobrý vlastenec, degradovaný kaprál, vysokoškolák na obyčejného vojáka, že v restauraci volal: Ať žije Srbsko! a ještě měl býti jeden rok arestován až přijde z války.
Časně ráno přijeli jsme do Ostravy, okolo našeho vagónu se hromadí důstojníci i vojáci z Ostravy a díváme se, co si prohlíží náš vagón a my máme na našem vagóně velkým písmem napsáno POSLEDNÍ SÍLA Z MORAVY. To bylo nějakého vyšetřování a vyhrožování tresty nám všem v tomto vagóně, nic však nevyšetřili. Do Krakova jsme přijeli ve dvě hodiny v noci 1. listopadu 1914. Do rána jsme spali pod celtami a bylo nám všem velmi chladno. V Krakově bylo mnoho vojska. Převáželo se na frontu mnoho děl, mnoho typů a všeho vojenského materiálu ze skladišť. Pak ku osmé hodině jsme se dali na pochod Krakovem severním směrem k ruským hranicím, které jsme přešli o třetí hodině odpoledne. Pak jsme nocovali v lese pod celtami.
Já jsem stál na stráži u jednoho domku na samotě a byla velká zima , u nás doma byl svátek dušiček. Zde nás strašili kozáky, ačkoliv jsme byli ještě daleko od fronty. Pak třetího listopadu jdeme stále k severu za 54. plukem a přišli jsme do městečka Prešova, kde nocujeme v zahradách pod stromy. Zde kupujeme od židů horký čaj /herbatu/. Po poledni jsme toto město opustili a za městem nad námi létají tři aeroplány, které tu vidíme ponejprv. Pak nocujeme ve stodolách a 4. listopadu jdeme dále, to již slyšet střelbu z děl na frontě, což s námi velmi trhá a nastává strach. Pak jsme přišli do Velkého Kažmírova, hladní a vysílení, dosud jsme nedostali ani kousek chleba, až zde dostáváme jeden komisárek pro tři muže. Pak nocujeme ve Skaloměři.
Na dalším pochodu potkáváme velkou spoustu děl, které táhnou zubožené koně, mnoho vozů, mnoho vojska, všechno spěchá zpátky, cestami i necestami rozblácenými, koně nemohou děla i vozy utáhnout, jsou i ranění koně od krve, padají na zem a když nemůže vstáti, sundá se z něho chomout, dá se na dělo a jede se dál o jednoho koně méně, až pak i dělo nechají stát.
Je velký ústup, možno říci útěk od Lublína u Ivangorodu. Mnozí vojáci měli čapky kšilty obrácené do zadu, bylo po morálce. My však pořád jdeme kupředu, jako bychom to chtěli vyhrát a důstojníci nám říkají, že jdeme posílit levé křídlo fronty. Máme velký hlad , krademe ve vesnicích jídlo, husy, slepice a pečeme ukradené zemáky, již tu není ani co od jídla sehnat, neb veřejně ukrást. Z hladu se stává z člověka zvíře. Ubohý polský národ, kudy se přehnala válka.
6. listopadu jsme našli náš 54. pluk, který měl velké ztráty na mrtvých i raněných. Byli jsme rozděleni do všech kompanií, já do 16. kompanie. Jsme ve stodolách v pohotovosti, mnozí spí, je slyšet střelbu z pušek, ruské vojsko se blíží a již máme u naší kompanie dva raněné na poště. Časně ráno je alarm a po seřazení jdeme celý pluk zpátky ku Krakovu. Jsme tak hladoví a vysílení, že při každé zastávce leháme na zem, kde mnoho vojáků usíná. S takovou zmoženou armádou to nemůžeme vyhrát a také to nechceme vyhrát. Víme hned ze školních let, kdo je náš přítel, že jsou to Rusové, slovanský národ, a my jsme sem posláni, bychom proti nim válčili. S kamarády jsme se radili, jak z tohoto pekla se dostat ven. Spása naše bude, když se zdraví dostaneme do Ruska. To je náš program.
9. listopadu děláme zákopy 150 cm hluboké, klikatě přes ně klademe stromy, chvojí, hlínu a říkají nám naši velitelé /Němci/, že zde budeme přes zimu a máme to udělat důkladně, abychom zde mohli nocovat pohodlněji. Před námi kácíme les na tyto zákopy. Kácíme i stromy jednotlivé, prý mají Rusové podle nich na mapách zaměřené body pro dělostřelectvo. Kácíme i silné 50 cm malými vojenskými lopatkami/špátnami/ 4 vojáci i 4 dny jeden strom. Ve dne musíme býti schovaní, aby nás Rusové neviděli.Až jsme to všechno na našem úseku udělali, tak jsme se odstěhovali do vesnice Kolbarku, velmi chudé, kde spáváme v malých stodolách. Jsme zde několik dní, očkují nás proti choleře, vaříme si zemáky a chodíme na cvičení, by se nám nezkrátily žíly. Jídla máme velmi málo a nepravidelně ho dostáváme. Všude slyšet střelbu a cvičíme s puškou a děláme /kvergryfy/. Pak musíme defilovat před naším důstojníkem /Němcem/, který stál na břehu asi jeden metr vysokém, pod nohy jsme se nesměli dívat, musel každý voják se dívat na velitele /Němce/ a pod břehem jsme padali a váleli se jeden přes druhého a tento blázen důstojník jen nám nadával.
Naši čeští důstojníci byly již všichni v Olomouci a léčili se na umělý průjem. Každý si pomáhal, jak mohl. 17. listopadu jdeme ponejprv do boje. Naše 16. kompanie co rezerva - čekáme ve stodolách. Slyšet prudkou střelbu ze všech možných zbraní. Naši přivádějí ruské zajatce asi 300 mužů najednou, též přinášejí mnoho našich raněných. 19. listopadu jdeme i my, rezerva, ponejprv do těžkého boje. Přicházíme k lesíku a již na nás střílejí Rusové. Přeběhli jsme rychle k druhému lesíku, kde na okraji máme odpočinek. Zde před námi lágrovali Rusové, byli zde ohniska i ruské patrony, které si někteří naši schovávali na památku. Pak v pravé poledne se rozestupujeme v lese a je povel /forverc/ kupředu, jdeme opatrně lesem, až přicházíme ku konci lesa a někteří vpravo jsou již z lesa venku, tu začne z ruské strany ze všech možných zbraní prudká střelba. Uléháme a kopeme vleže pod sebou, přikrčeni k zemi, zákopy špátnami.
Máme již mnoho mrtvých a raněných. Střelba z děl se v lesíku silně ozývá a na nás nováčky silně působí, máme velký strach. Pak byl povel opět kupředu, Rusové na nás velmi prudce střílejí, opět leháme k zemi a kopeme pod sebou důlky, napřed pod hlavou a pak pod celým tělem. Rusové na nás střílejí z hlubokých zákopů a my ležíme skoro na povrchu země .
Tentokrát jsou naše ztráty ohromné. Zde ležíme do večera za silné přestřelky. Rusové jsou před námi asi 400 m v hlubokých zákopech. Večer střelba úplně umlkla. Pak naši /Němci/ zapálili několik domů ve vesnici nalevo od nás. My jsme se z těchto mělkých zákopů vrátili do lesíka, z kterého jsme vyšli a tam jsme se zahřívali jak jsme mohli /cupáním/. Byl poprašek sněhu a velká zima. Večer nás opět rozestavili do řady a opět povel kupředu na Rusy. Jdeme ticho a pomalu, majíce za to, že Rusové jsou ve svých hlubokých zákopech, ale oni již tam nebyli, couvli a my jsme v jejích hlubokých zákopech přenocovali. Kdyby necouvli, tak by naše prořídlé řady zničili úplně. Já jsem měl službu u deseti vojáků dávat pozor, aby nespali.
Před námi byla vesnice, do které se odvážili 3 naši vojáci sehnat nějaké jídlo, majíce za to, že tam už Rusové nejsou. Od naší čety šel tam taky Krejčiřík z Přáslavic u Olomouce. Vešli do domku, kde byli čtyři Rusové a jeden Rus vzal pušku a při zpátečním útěku našich ustřelil Krejčiříkovi dva prsty na pravé ruce. Pak s pláčem přišel zpět a prsty mu vysely jen na kůži od ruky. Druhého dne, sotva se rozednilo, začalo ruské dělostřelectvo střílet do našich zákopů tak prudce a přesně, že byl dán rozkaz nazpět /curik/ a již jsme běželi, jak kdo mohl, jako stádo za kopeček. Byla taková zima, že nás mnoho omrzlo na prsty u nohou. Za kopcem nás sestavili, celý prořídlý pluk po kompaniích, a rozdávali některým vojákům /Němcům/ medaile. Pak ze třech batalionů utvořili dva bataliony pro velké ztráty. Večer se ohříváme okolo ohně tak, že si některý voják i boty spálil. Pak jdeme spát za velké zimy do stodol. 21. listopadu dostáváme každý voják půl komisárku chleba a nastupujeme za břehem schovaní do malých zákopů u lesíka, kde na nás Rusové střílejí zpředu i zboku, ale jen z pušek. Asi za půl hodiny je rozkaz kupředu a my musíme nastupovat po velké rovině asi 600m dlouhé směrem ku Volbrumu. Zde nás po velké rovině nastupovalo několik prořídlých pluků. Sotva nás Rusové zpozorovali, začali do nás prudce střílet i z těžkých kulometů, Rusové v zákopech a my na velké rovině nastupujeme na jistou porážku. Také na této rovině zůstalo ležet asi 1 300 raněných a 600 mrtvých našich vojáků. Smutný byl pohled na tuto rovinu, kde jsme měli tak velké ztráty.
Ranění se zachraňovali sami, kteří ještě mohli, aneb jich odnášeli kamarádi pozdě večer a tuto záchranou práci mnozí zaplatili i životem, neb přestřelka trvala i v noci. Rusové před námi couvli asi 100m do druhých hlubokých zákopů. Neměli skoro žádné ztráty a ještě couvli a tím chránili svoje vojsko výborně. Naše úplně neschopné vedení nás hnalo od jedné porážky do druhé a na jistou smrt. Hned v Olomouci jsme propagovali, že naše spása bude jen dostat se do Ruska, do zajetí. Jinak si život nezachráníme. Dopředu se nás, zdravých, doplazilo jen velmi málo a museli jsme si v plné přestřelce zase pod sebou kopat zákopy vleže přikrčeni k zemi a hlínu házet před sebe. Země byla dosti zmrzlá a kamenitá, takže nám to dalo hodně práce, než jsme si pod sebou vykopali aspoň 25cm hluboký důlek. Když již mám vykopán pod sebou asi 20cm důlek, tu připlazil se ku mně po levé straně důstojník, kadet Skácel z Chválkovic od Olomouce a hned mě požádal bych mu půjčil lopatečku /špátnu/ by si také mohl pod sebou vykopat zákop, že svoji lopatečku ztratil. Tak jsem mu ji půjčil, chvílí kope a vypravujeme si, co jsme prožili a nadával na celou naši monarchii i císaře. Byl to dobrý vlastenec. Kousek vpravo ode mne byl v zákopu frajtr Vrba z Vídně, poněmčený Čech /horší Němec/, který měl velkou radost, když některého ruského vojáka zastřelil. Za chvíli sestřelil ze stromu jednoho ruského vojáka a zase měl velkou radost. Za chvíli se podívám na frajtra Vrbu, proč mlčí, a on měl přímo v čele malou dírku a pod ní krev a byl mrtev. Nikdo frajtra Vrbu nelitoval a byli jsme rádi, že jsme se zbavili krutého tyrana.
Pak přišel po linii zleva rozkaz, že od kadeta Skácela doprava asi dvě kompanie mají podniknout útok na bodáky na Rusy, kteří byli od nás asi 150m /asi to bylo na zkoušku/. Já jsem byl od něj první napravo a on Skácel ještě neměl zákop pod sebou vykopán, ,já jsem se na něho smutně díval , on se třásl a řekl mi, to je nesmysl, nechoď dopředu, mám tvoji lopatečku do útoku na bodáky nechoď, zůstaň tu se mnou. Rozkaz se musil splnit. Rozkaz šel po linii od vojáka k vojínu druhému celkem asi dvě kompanie. V rozkazu bylo připravit se nasadit bajonety na pušky a na povel najednou vyskočit kupředu. Sotva naši vojáci na povel šli do útoku, hned je ruské kulomety zkosily a byly většinou střeleni do břicha do nohou a do prsou. Jen málo se jich doplazilo raněných zpět. Tak, kdyby ne lopatečky, kterou jsem kadetovy Skácelovy půjčil, tak také jsem byl mezi raněnými nebo mrtvými. Děkoval jsem jemu, byl velmi dojat, i se mnou, že mně aspoň jednou zachránil život.
Ranění dlouho do noci volali pomoc. Nebylo možné jich odnésti, neb sami jsme se museli v mělkých zákopech krýt. Sanita také neriskovala své životy. Pak naše prořídlé řady jsou doplňovány novými vojáky. Pořád prohlubujeme ty naše mělké zákopy. Pak jsme byli vyměněni v noci a opatrně a jednotlivě jdeme v noci z fronty zpátky, prý na odpočinek na 24 hodin do stodol asi 4 km do rozbité a vyhořelé vesnice Lužice, kde bylo jen málo nepoškozených budov a stodol. Vesnice byla od dělostřelectva ze 70 % zničena. Zde jsme dostávali vždy v noci něco chleba a přijížděla sem i kuchyně. Někdy jsme byli na odpočinku ve vedlejší vesnici vždy 24 hodin a pak 24 hodin zase v první linii. Tato vesnice se jmenovala Zařičí a byla tak rozbitá jako Lužice. Ruské dělostřelectvo do těchto vesnic, kde jsme měli mít odpočinek, střílelo víc jak na první linii, takže tady žádný odpočinek nebyl. Pořád máme mnoho raněných a mrtvých a stále nás doplňují novými vojáky. Dnes nám ruské dělostřelectvo střílelo až k samé naší stodole a zmrzlé kusy hlíny padaly až k samým našim vratům a na doškovou střechu, ze které se moc ve stodole prášilo a chtěli jsme utéci.
Náš velitel cuksfira /Němec/, brněnský policajt, stál u vrat s puškou v ruce proti nám, nechtěl nás pustit. Znovu hroudy na naši doškovou střechu padaly, moc se ve stodole prášilo, toho někteří vojáci využili, velitele povalili na zem, vrata vysadili a utíkali jsme ku hluboké příkopě, kde jsme se částečně kryli na březích. Jak jsme vyběhli ze stodoly i s velitelem, stodola byla zasažena z děla a ihned byla v jednom plameni. Druhá rána z děla proletěla mezi námi a jednomu vojáku náboj utrhl ze zad tornu a nic se mu nestalo, druhému vojáku ten sám náboj utrhl hlavu a okamžitě padl na zem. Hlava vojína se kutálila po zemi několik metrů. Pak jsme doběhli do Zářičí, kde nás neznámí důstojníci s revolverem v ruce seřadili a poslali na zpět. My jsme šli bez našeho velitele asi jeden kilometr a přišli jsme k zákopům a ku hluboké příkopě, kde jsme se schovali a vyčkali do večera do tmy. Večer za tmy i s našim velitelem jsme šli hladní vyměnit část vojska v první linii.
Na tomto nešťastném místě jsme byli až do12. prosince 1914. V 1 hodinu v noci nás vyměnili Maďaři. Pak jsme šli, dva dny, posílit pravé křídlo fronty. Šli jsme pořád, dva dny ve dne v noci bez jídla a vysíleni tak, že při každém /rast/ odpočinku dobrá polovice vojska usíná na zemi. Poznáváme, že Rusové jsou naši přátelé, tvoří se hloučky mezi našimi vojáky, většinou jsou všichni z Moravy a věříme pevně, že naše spása je do ruského zajetí k našemu slovanskému národu. Mám tu od začátku dva dobré kamarády z Kralic, Bohuslava Lenocha a Antonína Kočaře, oba dobří vlastenci a Sokoli, dělíme se o jídlo, co jsme někde sehnali od ubohých vesničanů. Do ruských zákopů nestřílíme, je to zbytečné, a když musíme střílet, tak míříme 50 metrů do země, bychom některého ruského vojína nezasáhli. Náboje zahrabáváme do země, bychom je nemusili nosit. Morálka upadla úplně, každý lhostejný, jak to s námi dopadne, zase je povel auf (vstávat) a jeden budí ze spánku druhého a někteří se nemohou vysílením postavit ani na nohy. Každou hodinu nás ubývá vysílením a co se stalo s nimi, nevíme. Jdeme za tento den asi 40 km od časného rána do jedenácti hodin v noci a ještě říkají naši velitelé (Němci), že ještě půjdeme 7 km a tam dostaneme oběd a nocleh. Dojdeme do určené vesnice a zase zde nocujeme a jdeme dále vysílení až k smrti. Kdyby nebylo těch mých kamarádů z Kralic, kteří uměli něco k jídlu sehnat, tak bych tento pochod také nevydržel.
Pak přijela z Olomouce k našemu 54. pluku čerstvá posila. Ku naší 16. kompanii mezi jinými byl přidělen Vojtěch Haukvic (kaprál) z Tovačova a měl kamaráda Arnošta (cuksfira) z Oplocan, který v civilu byl zaměstnán u soudu v Bosni, obá velmi dobří vlastenci. Vojtěch Haukvic mně potajnu řekl, že dnes to tu smrdí kejlem, že mě dnes vezme na stráž ku velitelství 54. pluku, je to tu strašně nahnuté a mohlo by se nám i s práporem podařit utéci do Ruska. Po skončení stráže jdeme dále až do Klemečic. Zde již zase jsme měli hlad k nevydržení. Dosud jsem dostával jídlo od svých kamarádů Kočaře z Kralic a od nového přítele Kénika Františka z Medlovic u Bzence. Když něco koupili neb ukradli. Bohuslav Lenoch byl raněn a byl již někde v nemocnici. Sám se ranil. Zde jsem si umínil, že i já musím nějaké jídlo sehnat a svým kamarádům oplatit. V jedné vesnici, kde jsme odpočívali, vidím na dvoře slepice, tak tam vejdu a ukazuji hospodáři peníze a prosil, by mi prodal slepici, že máme velký hlad. Vyšel chlapec a pomáhal mi slepici chytnout. Hospodář a jeho žena se na nás z okna dívali. Slepici jsme chytili a dobře jsem ji chlapci zaplatil. Když jsem slepici přinesl a uviděli mě moji kamarádi měli, velkou radost, našli hrnec, slepici jsem očistili, udělali oheň a vařili. Přidali jsme do hrnce i zemáky, aby toho bylo více. Dostáváme chléb 1 komisárek pro tři vojáky. Něco chleba jsme snědli s polévkou i s masem a najedli jsem se tentokrát dosyta.
20. prosince 1914 jsem byl určen přítelem Haukvicem zase do stráže 54. pluku. Pořád to tu bylo nahnuté a zase mně opakoval, co uděláme s práporem. Stojím na stráži u dveří školy, kde bylo velitelství 54. pluku a zkoumám, kde asi ten prapor může býti, byl asi uschován v nějaké bedně, toto městečko se jmenovalo Vodizov. Jak tak stojím na stráži, tu přijde z Olomouce asi 120 vojáků, dosud čistých doplnit náš pošramocený pluk. Tak se rozhlížím po nich a uvidím mezi nimi kamaráda Fr. Činocha z Ivaně. Jaké to bylo překvapení a ihned byli rozděleni do prořídlých kompanií. Ve tři hodiny odpoledne jsme byli ze stráže odvoláni ku svým kompaniím. A velitelství se rychle stěhovalo zpátky i s práporem a nevíme kam a byli jsme po radosti. Jsem zase u své kompanie, je vyhlášen alarm a v noci jdeme za úplné tmy hustým lesem v dlouhé řadě, držíce se za opasek jeden za druhým, někdo se opasku pustil, řada se přetrhla na dvě části, přední šla dále, zadní zůstala stát, nevěděli jsme kde máme jíti. Tma byla v lese velká, tak jsme si polehali na zem a poslouchali vpředu prudkou střelbu.
Najednou uslyšíme z boku velký šramot hustým lesem, již máme radost že jsou to Rusové, jaké to bylo zklamání, když místo ruského vojska přeběhlo přes nás stádo srnců a srnek. Jak se dozvěděli vpředu naši velitelé, že jsme zůstali vzadu, tak nás z lesa vyvedli a hned jsme přišli do vesnice Motkovice. Šli jsme dále pak po rozbitém dřevěném mostě přes řeku Nidu, kde zbylo na mostě jen málo fošen, tma byla a řeka tekla velmi prudce. Pak jdeme dále směrem k Pinčovu, tu najednou zazní několik výstřelů od předsunuté ruské stráže, my uléháme do příkopu po pravé straně silnice a ležíme asi jednu hodinu. Najednou zazní povel (auf) vstávat. Vedle silnice vlevo je starý příkop, asi osm metrů široký a v něm je stojatá voda asi 80 cm hluboká a velí nám přes tuto vodu se přebrodit na druhý břeh. Na vodě byl asi 2-3cm silný led. Nám se do vody nechtělo. Velitel Magnony poněmčený Talián ze Štýrska náhle vytáhl z brašny pletený karabáč a začal vojáky šlehat a shazovat do vody. Jeden voják, který dostal dvě rány karabáčem, chytil toho velitele za plášť a vtáhl ho do této vody jen jednou nohou po koleno. Velitel vylezl nazad a strašně řval, my však již jsme byli na druhém břehu mokří po pás a plné boty vody i bahna. Velitel, který byl ještě na prvním břehu volá svého ochránce (pucra), jinak statného muže, by ho přenesl na zádech.
Vylézá mu na záda a voják udělá jen krok ve vodě, nemůže jej unést a oba padají do špinavé vody, která stříká na všechny strany, pak vylézají z této vody, každý sám, a mokří i s hlavou. Velitel Magnany mokrý a zamazaný na druhém břehu znovu bije karabáčem svého pucra až i Němci, kteří byli mezi námi, křičí fuj. Pak nás velitel nechal rozestavit 3 kroky jednoho od druhého a nastupujeme přes močály 25 cm ve vodě kupředu asi jeden km na vesnici Střešňovka, kde prý je asi 200 Rusů, již se začíná rozednívat a je viděti vesnici, kostel s plechovou zelenou věží. Nalevo od nás viděti věže z kostela Pinčova, toto městečko mají obsazeno Rusové. Nastupujeme stále po těchto močálech na tuto vesnici. Z této vesnice najednou do nás střílí Rusové, musíme lehat do těchto močálu, ale každý si vybírá sušší místo a byli jsme promáčení úplně. Ještě štěstí, že Rusové ustoupili, jinak bychom tam zahynuli všichni. Zde jsme ztratili jen od našeho /cuku/ čety tři mrtvé a tři raněné. Mezi raněnými byli můj přítel z Oplocan – Arnošt, který byl raněn do nohy a byl odnešen do polní nemocnice. Já bych byl nápomocen jeho odnésti, když jsme si slibovali v této situaci si pomoci. Ruská taktika byla raději ustoupit, nežli by mohli míti nějaké velké ztráty. V naší armádě to bylo naopak. V této vesnici zůstali jen dva Rusové, které naši vzali do zajetí. Pak nastupovali naši promáčení úplně kupředu. Byly tu samé polské vesnice a jména měly jako naše české.
V této vesnici jsem si umínil, že se očistím a umyji, dále kupředu nepůjdu. Lehnul jsem si těsně vedle zdi od stodoly za strom a pozoruji, co se bude činit. Do této vesnice ruské dělostřelectvo začalo střílet většinou šrapnely. Asi za hodinu střelba utichla. Stoupnu za strom a pozoruji, co se děje. Obyvatele vesnice utekli a jen tam zůstalo několik rodin židů, kteří přebíhali z jednoho domu do druhého. Rusové začali zpět do této vesnice střílet šrapnely a jedna stará židovka byla raněná do kolena a měla kosti v koleně rozdrcené. I já jsem zpozoroval, jak se ve výšce nade mnou, když jsem ležel vedle stodoly, explodoval šrapnel, a větší střepina mě zasáhla těsně vedle kolena , ale jen přes plášť, ale koleno mně nezranila. V plášti jsem měl čtyři větší díry. Kdyby snad o pět centimetrů šla střepina blíže kolena, tak bych dopadl jak ta židovka. V domě, kde jsme židovku obvázali, bylo několik mladých židů schovaných pod postelí a mezi velkou pecí a zdí. Takových vojáků, jako jsem byl já, zůstalo ve vesnici asi dvacet pět a všichni jsme sháněli nějaké jídlo. Vejdu do jednoho domu a tam bylo osm vojáků , kteří v kuchyni uprostřed na hliněné zemi měli ohniště a vařili zemáky a se sušili a čistili. I já jsem přinesl zemáky, které jsem sušil a pekl. Chvíli se sušíme a čistíme tu otevřou se dvéře a vstoupí mezi nás jakýsi hejtman a cukfíra (Němci) a v ruce drželi revolvery namířené proti nám a křičeli na nás: „majne komando z domu ven!“ Před domem stálo asi 40 vojínů v řadě po dvou mužích, kteří se chtěli také očistit usušit a najíst jako my. Podívám se tak letmo po těch vojácích a vidím tam přítele Jaroslava Štěpánka z Klenovic. Tak jsme zase dva kamarádi spolu. Dřívější kamarády jsem ztratil. Hejtman nás zavedl za vesnici za řadu malých stodol asi 50m ku malému a metr vysokému břehu, rozestavil nás asi deset metrů jednoho od druhého a pod tímto břehem nám kázal kopat zákopy. Kopalo se nám dobře, Rusové nestříleli, země byla z jemného písku a s přítelem Štěpánkem jsme si kopali větší zákop pro nás dva.
Aby se mi písek nedostal do uzávěru pušky, tak jsem pušku postavil ku stromu, který stál asi 8 kroků za námi samotný. Pak jsem ze stodol přinesl trochu slámy do společného zákopu. Začalo dosti pršet, tak jsem ještě přinesl dvéře od plivnika, kterými jsme se přikryli, abychom nezmokli. Když jsem byl pro dvéře, viděl jsem v zahradě včelín, vzal jsem si šálek a lopatečku (špátnu) a šel jsem na med. Nabral jsem plný šálek a ještě na lopatečku a přinesl do našeho zákopu a vesele jedli se Štěpánkem, který měl něco sušeného chleba, aby se nezkazil, a poštou mu tento chleba z domova na frontu poslali v balíku. Med jsme dali i sousedům vojákům sám, chleba již nebylo. Po této večeři jsme si nohy slámou, kterou jsem přinesl ze stodol, očistili od bahna, kterého jsme měli na nohou až po kolena. Pak jsme ve slámě v zákopu oba usnuli. Po hodné chvíli asi v deset hodin večer bylo slyšet jako ze snu, že tam nalevo od nás střílejí z pušek a bylo slyšeti časté křičení hurá. Nevěděli jsme dosud, co se tam venku děje. Nadzdvihuji často dvéře, kterými jsme byly přikryti a posloucháme. Mně se zdá, že nekřičí hurá a rozeznávám že křičí urá, že jsou to Rusové.
Tu přiletí několik střel z děl do stodol, které byly před námi asi 50m a začaly hořeti, je jich tu asi deset a za chvíli byly všechny v jednom plameni. Povídáme si ze Štěpánkem, ti naši již jistě nastupují a proto Rusové po nás sem střílejí. Pustil jsem dvéře na náš kryt a ležíme dále a říkáme si, kdybychom šli dopředu do nástupu, že nepůjdeme a zůstaneme pod dveřmi ležet dále. Bylo nám tu tak dobře ve slámě i dosti teplo. Již bylo rozeznat že křičí urá, že jsou to Rusové, ani se tolik nestřílí, jen ojediněle vyjde rána z pušky. Tu najednou někdo zavolá Rusové. Já nadzvednu dvéře a chvíli pozoruji a uvidím z pravého boku tolik ruského vojska jako mračno a za nimi druhá vlna promíchaná už našimi zajatci. Štěpánek mi říká Aloisu, nestříl, jsme ztraceni. Náš hejtman, Němec, co nás posháněl po domech ve vesnici, křičí šnel fajer (rychlý oheň). My, vojáci, křičíme: „nestřílet, dejte nám chleba!“ Já se však ohlížím, kde mám pušku, bych ji mohl Rusům odevzdat, ale pušku nemám, ona stojí ještě u toho stromu za námi, jak jsem ji tam před polednem postavil, aby se mi do uzávěru nedostal jemný písek ze zákopů, které jsme zde kopali. Tak jsem ji tam zapomněl, poněvadž mě od začátku netěšila.
Již ruská vojska jsou od nás asi sto kroků a za velkého křiku urá valí se na nás jako lavina ,s nasazenými velkými bodáky a nám se jen dech svírá, co teď nastane? Za nimi druhá vlna a my deset kroků jeden od druhého, hladni, nemocni a vůbec neschopni bojovat proti takové přesile kór, když nechceme. Náš důstojník, Němec, co nás sem přivedl, střílí z revolveru sám do poslední chvíle, až ho asi čtyři Rusové nabodli na bodáky a zvedly do vrchu. To bylo asi padesát kroků ode mne. Když my ostatní nestřílíme, tak ruští velitelé zastavili svá vojska asi deset kroků před námi, my měli zdvižené ruce do vrchu a Rusové s uspokojením nám odebírali zbraně a torny i s prádlem a vším, co jsme tam měli. Ruský vojín, co mě měl odzbrojit, chytil mě za límec od pláště a třásl se strachem víc jak já. Chce po mně pušku a já jsem mu ji ukázal, že stojí u stromu, na to mně poklepal na rameno a po zádech, pak jsem dal ruku do kapse a on mě ji hned rychle chytil, myslil si že vyndávám pistoli a já jsem vyndával cigarety a několik mně jich spadlo i na zem a z hrsti jsem jen rozdával a někteří mě zase plácali po zádech i velitelé natahovali ruce, by si mohly zakouřit. Já jsem nekouřil a schovával cigarety pro případ, když se dostanu do zajetí do Ruska, že mi přijdou vhod.
Zajat jsem byl u Pinčova 21. prosince 1914 v 10 hodin večer. Pak nás Rusové rychle z tohoto místa odvedli asi půl kilometru a musili jsme si lehnout na zem a rakouské dělostřelectvo začalo střílet do našich již opuštěných zákopů. Rusové jim také odpovídali střelbou z děl a brzy je umlčeli. Asi za hodinu nás vedli dále do vesnice, kde již v řadách stálo ruské vojsko čerstvé, vykrmené o hlavu větší než my, kteří jsme sotva nohama pohybovali. Po cestě do této vesnice jsem našel celtu a šálek na jídlo a to mi přišlo velmi vhod pro další naše cestování.
22. prosince 1914 nás zajatce shromáždili na velkém prostranství za obcí a bylo nás tam zajatců asi 30 000. Tam po nás žádali obvazy pro ruské raněné. Zde sem se sešel již po druhé s Fr. Činochem, který byl na frontě asi dvacet hodin a již byl také zajat. Pak jsem se sešel s Fr. Minaříkem a Ferd. Denešem všichni z Ivaně. Pak nás Rusové zařadili do čtyřstupů a napočítali jeden transport 2 000 zajatců, dopředu dali stráž dva starší vojáky a dozadu průvodu také dva vojáky a již jsme šli pěšky 7 dní na vlak do Nové Alexandrie. První den jdeme 25 km do města Kylce, kde přicházíme v 11 hodin večer. Já cestuji s Fr. Činochem který má ještě z domova uzené maso , chléb a čokoládu, což nám přišlo velmi vhod a společně pojídáme. Po cestě do Kylce jdeme přes polské vesnice, kde kupujeme něco na jídlo. Židé nám prodávají horký čaj (herbatu).
V Kylci v 11 hodin v noci dostáváme večeři. Pro deset mužů velkou mísu zasmažené horké polévky a kousek chleba. Okolo míse jsme si posedali a co seděli u míse a měli lžičku, ti jedli jen polévku a chleba si nechávali na zítřek a co neměli lžičku tak čekali, až mu některý lžíci půjčí. Pak jsme si lžičky po vesnicích opatřili skoro všichni. Těm posledním na mísách polévky zbylo málo. 23. prosince celý transport 2 000 mužů jde dále asi 30 km do Božetína bez snídaně bez oběda jen chléb 1 funt byl z předešlého dne. Kupujeme si za naše peníze i někdy uzeninu i maso. Stává se, že když 2 000 hladových zajatců přijde do vesnice, že nemají k jídlu nám co prodat. Takových transportů po 2 000 zajatců cestuje za sebou 15 a ti první vykoupí všechno, co je k jídlu, dokud mají peníze. Ještě štěstí že projdeme za den mnoho vesnic vesměs polských. Naše peníze měníme za ruské a dávají nám židé za dvacet korun šest rublů. 24. prosince na Štědrý den jdeme až do Vyšnova, nic k jídlu nedostáváme, jen co si koupíme a zde nocujeme ve stodolách. Já se přikrývám celtou, co jsem našel a je mi tepleji. Vzpomínáme na domov a my se od něho stále vzdalujeme. Vzpomínáme na štědrovečerní večeři a na svátky vánoční a my tak zesláblí a hladoví. Před půlnocí poslouchám, že okolo naší stodoly, kde nocujeme, chodí lidé a oni jdou do kostela na půlnoční mši. 25. prosince na Boží narození, jdeme asi 13km do města Ostrova, zde nocujeme ve skladištích a dostáváme k jídlu to samé jako v Kylci, zasmaženou polévku a funt chleba. Přicházejí stále nové transporty po 2 000 zajatcích a všichni zajatí u Pinčova . 26. prosince znovu nás přepočítávají a dávají nám jako doprovod nové starší vojáky a jdeme asi deset kilometrů do Zvoleně. Zde jsme měli nocovat ve velkém betonovém skladu na betonové zemi.
Mně a Činochovi a ještě jednomu kamarádu se podařilo utéci a hned jsme zabočili do úzké ulice a zatloukli jsme na dvéře jednoho menšího pěkného domku, majitel nám otevřel dvéře a velmi ochotně nás přijal. Jak šli zajatci i se stráží fasovat chleba pro všechny, tak jsme se mezi nimi zamíchali a nenápadně jsme se dostali do této úzké uličky. Majitel tohoto pěkného domu byl polský učitel asi 35letý, ženatý, měl dvě děti, ženu měl šikovnou a řečnou, pořád se nás o vojně něco vyptávala, dali nám dobrou večeři, jsme se očistili a spali jsme v teple v kuchyni na slámě. Tak jsme se dobře nevyspali, co jsme z domu odešli. Byli to opravdu hodní a inteligentní manželé. Dali nám na další cestu jídlo a přáli nám by jsme se zdraví vrátili do své vlasti. Svoji adresu mně napsali, abychom jsme jim odepsali až přijdeme domu. Adresu jsem ztratil po tak dlouhém cestování. 28. prosince jdeme asi tři kilometry do Nové Alexandrie , kde pro nás jsou připraveny vagóny, do kterých po 42 mužích nastupujeme.
Ve vagónech uprostřed jsou připevněna kamna a z fošen jsou udělané pryčny na spaní. Spíme jen v tom, v čem jsme oblečeni. Zase jsem měl výhodu, že se mohu přikrýt celtou , bylo pod ní tepleji. K půlnoci jedem vlakem přes Lublín, Kylicu, Beranovice, pak dále přes Horní Minsk, Smolensk a do Moskvy. Celkem jedem vlakem šest dní. Bylo nám oznámeno, že zde v Moskvě budeme stát tři dny právě na ruské vánoční svátky, které jsou o třináct dní později jako u nás. Dostáváme každý den 25 kopějek a na tyto svátky jsme dostali přilepšenou ještě každý rubl. Je zde všechno laciné, takže hlad již nemáme. Nesmíme se nikde rozbíhat, všude stojí stráže, které nás nikam nepustí. Jídlo si kupujeme před nádražím a na nádraží, kde je mnoho stánků. Lidé z venkova prodávají i nám pečené maso, které mají nachystáno pro ruské vojáky, kteří jedou na frontu, a když nejedou, tak to prodávají i nám. Jsou k nám dobrosrdeční, zvláště když některé slovo řekneme rusky. Proto učíme se pilno rusky. Z nádraží, které je tak 300 metrů od Moskvy, viděti pěkné bílé domy a Rusové nám říkají, že v Moskvě je 40 x 40 kostelů s pozlacenými věžemi a zelenými plechovými střechami. Na okraji Moskvy viděti i mnoho domů dřevěných jednopatrových. Z Moskvy jedeme dále na východ, v kamnech topíme uhlím a je nám teplo. Často pozoruji, že se někdo vysvleče i z košile a něco tam hledá, teplem se nám začínají líhnout vši. Mě však dosud nic nekousalo, ale již jsem také nějakou tu veš našel. Na mne neměly tak spadeno jako na Maďary, kteří byli 3 ve vagóně. Pak se to množilo jako houby po dešti a nacházíval jsem toho hmyzu denně až 60 kusů a nebylo možno se toho hmyzu zbavit. Pořád jedeme na východ a teď právě přes velkou řeku Volhu. Snad všichni celý vlak zpíváme již po rusky známou píseň Volga, Volga mať rodnája, Volga, rúskaja reka.
Jedem pořád na východ přes Perm, Ufu, který je již na Urale, pak Čelabinsk, Petropavlovsk do Omska . Zde se loučíme s vagóny, ve kterých bylo dosti teplo a venku mrazy i 40 pod nulou. Stěhujeme se do lágru v Omsku to bylo 18. ledna 1915. Vstupujeme do lágru, velké budovy z desek zhotovené, bylo v nich mnoho zajatců a svrchu, z pryčny, na kterých se spává, volá jeden zajatec který je tu již měsíc: „Kdo je tu od 54 pluku?“ Zavolám: „Jindřichu, skoro celý 54 pluk!“ Já jsem jej poznal, byl to Jindřich Krepl z Ivaně. Hned skočil z pryčny na zem, objal mě a říká mi, že za dvě hodiny jedou na vesnice k rolníkům na práci. Honem se mě ptal, co je u nás nového, před odjezdem jsme se rozloučili a nevěděli pak vůbec o sobě. 22. ledna 1915 nás očkují, stříkačky mají dosti velké, jehle tupé a tlusté jako hřebík tři centimetry dlouhý, píchají nás do prsou šikmo za kůži a nemohou ani kůži propíchnout. Někteří zajatci i omdlévají. Jídlo dostáváme dvakrát za den, polévku a v ní tři malé kousky masa asi jako ořechy, napíchnuté na špílku a to byla jedna porce a malý kousek chleba a čaj. Pak dostáváme spodní prádlo.
23. ledna 1915 odpoledne jdeme na nádraží a jedeme na práci k rolníkům 80 verst na stanici Ivanovka, jede nás 200. Čekalo na nás na nádraží asi 100 saní, na které jsme k večeru nasedali. Tito rolníci přivezli pro nás pro každého kožich a papuče (pimy) a vezli nás, co koně mohli skočit, do vesnice Lokti. Táto vesnice je velká a rozkládá se po obou stranách řeky Omky, která se vlévá u Omska do velké řeky Irtiše. Tento hospodář si nás vzal oba, mě i Fr. Činocha, poněvadž jsme se nechtěli od sebe odtrhnout v tak daleké cizině. Hospodář hned nám dal k večeři beraní guláš a chutnal nám výborně. Stále se nás něco vyptával, ale my jsme mu nerozuměli a on nám také nerozuměl. Již bylo asi 10 hodin v noci a ohlížíme se, kde budeme spát, postele nikdy a tu bába přinese náruč starých kožichů i roztrhaných, které rozprostírá po hliněné zemi a lehají si i s dětmi jeden vedle druhého a nám ukazují bychom si také lehli. Nám dali pod hlavu podušku a hospodáři si dali pod hlavu staré kabáty. Leželi jsme tentokrát po dlouhé době na měkkém. V noci poslouchám, co to šustí, myslím si že to padají sněhové kroupy. Brzy jsem poznal, že je to hmyz zvaný trakámi, který vylézal ze štěrbin dřevěného domu a začal lézti i po našem těle, po hlavě i po krku. Celou noc jsme nespali, ale majitelé domu spali velmi dobře, byli na tuto havěť navyklí.
Na druhý den vojáci, co měli nad námi dozor (2 muži) volali nás na volasť (úřad), kde nás zapisovali a rozdělovali nás i ku druhým rolníkům. Já i Fr. Šinoch jsme byli přiděleni ku druhému rolníku, který se jmenoval Jegor Antipovič Glébov 23. 1. 1915. Byli jsme rádi, že jsme se dostali na druhý kvartýr, jen pro ten hmyz. U tohoto hospodáře to nebylo lepší. Slabá strava, jen zemáky, chléb a čaj bez cukru, maso nám sliboval až na velikonoční svátky (páska). V kuchyni, kde jsem spali, oba na jedné úzké posteli železné, přikryti jen našim vojenským pláštěm a já ještě celtem z vojny, usnout jsme nemohli. V noci jsme z hladu si vzali chléb, který visel u stropu a každý den se z toho chleba něco ztratilo. Zpozorovala to jejích 16letá dcera a hned jak vstala, prohlížela, kolik toho chleba ubylo a žalovala to matce, která jen mávla rukou. Jednoho dne hospodář nám říká, že když jen nám zima, že pojedeme v noci ukrást a nakácet na 3 saně dřeva. Vyjeli jsme večer asi 10km daleko 30-40 stupňů zimy. V lese rostli samé bříze silné u spodu 10-15cm a dobře se nám to dělalo, kladli jsme to na saně celé stromy i s korunami, jenže to špatně v peci hořelo. Stát ruský platil rolníkům za ubytování a jídlo 7 a půl rubla za měsíc za jednoho zajatce, hospodář měl syna 12 roků a dceru 16 roku staré.
Za tímto děvčetem chodila na návštěvu její kamarádka zvaná Marika Ivanovna Paškova. Jejich dům byl kousek od našeho, kde jsme bydleli my. Tato Marika Ivanovna byla velmi příjemná, šikovná blondýnka měla 18 roků, pěknou postavu, uměla se s námi slušně bavit, učila nás rusky mluvit a já ji učil počítat, velice dobře se učila a všechno rychle pochopila. Počítat uměla jako všichni Rusové na kuličkách po deseti kusech navlečených na deseti drátech. Dcerka našeho hospodáře to byl pravý opak Mariky, nic neuměla, nic jí nezajímalo, s námi nechtěla ani promluvit a štvala na nás i svoji mámu. Marika, když se ode mne dozvěděla, že máme také hospodářství doma, a často jsme o tom mluvili jak se u nás hospodaří, co sejeme a jaké u nás roste ovoce, jak se u nás stravuje, tak mě jednou požádala, bych šel hospodařit k nim, že u nich se hodně lépe stravuje. Jen bych vedl hospodářství, že práci udělají sami. Měli asi 500 mír pole, 15 koní, 25 kusů hovězího dobytka a ovce. Měla pět ženatých bratrů do 32 roků a všichni na frontě. Do práce bylo pět žen, co měly muže na frontě, pak Marika a její máma, vdova, a zajatec Maďar, který nechtěl nic dělat.
Soused Mariky, strýc, mě také přemlouval, bych se k ním přestěhoval hospodařit, že Jegor Glébov nepotřebuje dva zajatce. Na stravu je u nich mnohem lépe a o to mně hlavně šlo, abych se dobře najedl. Chlév pro dobytek měli dřevěný, dobytek slušný, kdežto u Jegora byl dobytek i koně v zimě pod širým nebem i za 40 stupňového mrazu. Krávy v zimě vůbec nedojily. Soused Mariky, strýc, mně dal smluvené znamení, večer bych již nastoupil. Bylo to 19. března na sv. Josefa 1915. Strýc Mariky mě tam zavedl, ale matka Mariky mě nepřijala a byli jsme všichni zklamáni, jak strýc, tak Marika i ženy, co měly muže na frontě a nejvíc já, neb je večer, tma a 35 stupňů zimy a já octl jsem se v cizině na ulici. Nazpět k Jegorovi jsem nechtěl, strýc mě zval k sobě na nocleh, já jsem odmítl, že to tak špatně zařídil. Šel jsem ku kamarádu Fr. Koblihovi a vysvětlil jsem mu, co se mi přihodilo. Řekl mi, bych u nich přespal a ráno že budeme pro mne hledat kvartýr. Na druhý den s přítelem Koblihou šli jsme pro mne hledat kvartýr, nikdo mě nechtěl, protože všichni, co potřebovali pracovní síly, už zajatce měli. Tak na druhý den jdeme do druhé polovice vesnice, která je za řekou Omkou, kde je málo zajatců. Jdeme po ulici a spatříme přes plot na dvorku, jak stařík a stařena s dcerou táhnou vepře ze chléva a chtějí ho zabít. Nemohou vepře udržet, tak mi dva jsme tam přiběhli a vepře jsme povalili na zem a stařík ho zapíchl.
Jak byl vepř mrtev, ptá se nás stařík, že kam jdeme. Kamarád Kobliha mu vysvětluje, že hledáme pro mne kvartýr. Stařík mne prohlíží od hlavy až k patě a říká, že mohu u nich bydlet. Tak si myslím, to se mi podařilo, kvartýr mám a ještě k tomu zabitý prase. Už jsem vepřové maso nejedl dávno, tak si myslím, že se trochu vzkřísím. Hned jsem u nich zůstal a pomáhal při zabíjačce. Sádlo se nakrájelo tak po čtvrt kg a skládalo se do dřevěné bedny, vrstva špeku a hodně se to solilo. Maso se nakrájelo asi tak po 1 kg a věšelo se navenek na hůlky, kde úplně zmrzlo a odtud se bralo na vaření. Tento můj nový hospodář se jmenoval Alexej Štěpánov Štěpán. Byl ševcem, šil boty zvané čerky. Měl špatný dům, malý dřevěný, místo střechy narovnanou slámu do špice a utěsněnou dřevem a kamením. Za pár dní mi nabízeli dcerku Alánu za ženu, že musíme tam zůstat, že mnoho jejich vojáků na frontě padne a musíme se tam oženit. Já jsem měl v tu dobu 22 a půl roku a Alána měla prý 28 roků, svobodná a měla 2 děti a každé s jiným, to mi říkal soused. Práce zde nebylo, měl 4 krávy a jednoho koně, kterého jsem honil každý den na řeku Omku napájet. Byl tam prosekán led 40 cm x 10 m a z tohoto otvoru se napájel dobytek z celé vesnice. Led byl silný asi jeden a půl metru a celou zimu se musil tento otvor prosekávat a od tříště čistit. Co jsem zde býval, byl jsem pořád nemocen.
Můj přítel pan Hrejsa, učitel z Vyškova, mně řekl, že mně bude pomáhat a že pojede do Omska do lágru, kde je náš doktor a vysvětlí mu mou chorobu. Dovezl mi i léky a pak jsem se uzdravil. Tento učitel pak zde umřel na tyfus. Já již zase jsem byl v druhé vesnici 21 km daleko v Kyryjánovce kde jsem se tuto smutnou zprávu dozvěděl. Moji hospodáři i dcera Plána měli nemocné oči bolavé červené. Bylo zde nečisto a měl jsem strach, bych také neonemocněl. Vedlejší hospodář Fjodor Širaju se mi ptal při řeči, jestli umím seti obilí z ruky, řekl jsem že umím, tak jsem se s ním domluvil, že mi dá 10 rublů za měsíc. Říkal mi, že špatně vidí a vynechává pásy nezaseté, že budu jenom z ruky set a synek bude to za mnou vláčit. Tak zase jsem se stěhoval, již jsem těch věcí s prádla měl plnou celtu. Pole bylo až 15 km daleko. Zasel jsem koncem května asi 90 mír ječmene, 120 mír jarky a 40 mír ovsa. Dal jsem si na tom záležet a nikdo ze sousedů neměl tak přesně zaseto jako já. Chválili mě sousedé i můj hospodář, ale o měsíční výplatu jsem jej musil několikrát opomínat. Jak jsem to měl všechno pěkně zaseté, dozvěděl se i strýc Mariky a celá jejich rodina a litovali, že mě matka Mariky nepřijala. Asi jednu třetinu svých pozemků neoseli a nechali ladem. Strýc Mariky mě i někdy navštívil a řekl že matka Mariky poznala, že Marika mě má ráda a že má jenom jednu dceru a že bych ji mohl unésti do mé vlasti. To však mi ani jednou nenapadlo, byli jsme jen jako dobří přátelé.
U Širajů poklízíme společně dobytek, měl 7 koní a 10 kusů hovězího dobytka. Bylo zde čisto a jídlo bylo dosti dobré. Pak přišla senoseč, bylo zde sucho, louky nikdy nepohnojené, nezkypřené tráva řídká usychala na stojato, jen u lesíku byla tráva trochu lepší a každý si mohl nakosit, kde chtěl. Bratr hospodáře náhodou koupil nový stroj, který pocházel z Ameriky a ptá se mě, jestli tomu rozumím, tak říkám že ano, že doma máme žačku již 16 roků. Tak se s bratrem domluvili, že já budu koňmi séci a oni, obě rodiny, budou sušit. Pak sedl na koně a jel do Žeravlína 30 km daleko vyjednávat, jestli si tam může naséci trávy na sušení sena. Tam bylo trávy několik tisíc hektarů tráva jeden metr vysoká. Pan volastný úředník dovolil, bychom přijeli a nasekli si, co chceme. Tak jsme se vypravili společně s jeho bratrem. Žačku jsme naložili na platén a 12 malých žebřiňáků, v každém 1 kůň zapřažený, vydali se do Žeravlína. Jela nás celá karavana. Když jsme do Žeravlína přijeli, tak jsem šel s oběma hospodáři na úřad (volost) přihlásit, se že jsem zajatec (vojenoplený) a hospodáři se přišli domluvit, kde mají trávu kosit. Jak se lidé dozvěděli, že je zde zajatec, austryják, jak nás tam nazývali, ta se na mne přišlo podívat snad 300 lidí. Oni tam ještě austryjáka neviděli. To vypadalo před úřadem jako tábor lidu. Již jsem uměl trochu rusky mluvit, ale víc jsem rozuměl, co oni říkají. Můj hospodář mě velice chválil, že všechno umím, že jsem dobrý mašinist, že jsem nechtěl střílet do ruských vojáků a raději jsem se chtěl dostat do zajetí, bych zachránil svůj život. Rozhovor s občany i s děvčaty a chlapci trval na ulici aspoň 2 hodiny. Můj hospodář přednášel, jak pěkně jsem jemu zasel asi 50 hektarů obilí, že umím všechnu práci při zemědělství. Pan volostný mě také pochválil, že jsem jako zajatec a jsem ochotný dobře pracovat.
Pak mým hospodářům vykázali, kde máme trávu kosit. Bylo to asi jen 2 km od obce. Namastil jsem žačku a začnu kosit, tráva až i 1 metr vysoká a jen se to za mnou válelo. Koně se mi plašili,,ještě v žačce zapřáhnuté nebyli, ale brzy zkrotli. Seklo se od rána do půl jedenácté v noci, kde teprve slunko zapadá a ráno vychází po druhé hodině. Koně jsem po 4 hodinách vyměňoval, aby si odpočinuli a dobře nakrmili. Mě nechal hospodář po obědě 2 hodiny spáti a sekl žačkou hospodář. K večeru za námi přišli občané podívat se, jak se nám to novou žačkou seče. Moc se jim to líbilo. Přišlo i mnoho děvčat a chlapců s harmonikami a balalajkami a hráli a tancovali vždy asi 3 hodiny a hospodář za mne sekl a já se s nimi bavil. Další děvčata sem přicházela a první jejich otázka, jestli jsem svobodný (chalastoj) a jestli u nás ruskými zajatci ořou pole, říkal jsem, že neořou nimi, že máme na orání koně a krávy a že pracují u rolníků tak jako já. Každý den jsem brousil kosy do žačky na brusu, který byl připevněn na kole od žačky. Nosili mně tam lidé z vesnice, zvali mě i často k nim na čaj, ale na to jsem neměl čas. Louky byly často i mezi lesíky, tráva byla vysoká a v ní mnoho ptáků, největší se jmenovali žeravli a po nich se jmenovala i táto vesnice Žeravlín. Tito ptáci byli plaší a když chtěli vzlétnout, tak skákali několik skoků, než vzlétli. Byli to ptáci posvátní, nesměli se usmrcovat a mně říkali, abych je neposekl. Velikost byla těch ptáků větší jak naše husy.
Sekli jsme tu deset dní a sušili i bratr hospodáře se svými lidmi, skládali do kopek a pak suché kopky opásali provazem a koněm táhali s skládali po dvaceti do stohu a v zimě na saních vozili seno domů. Teď na odvoz sena není čas, je orat úhor, kde se bude příštím rokem seti jarka. Něco sena jsme naložili na dvanáct malých žebřiňáků a vypravovali se na cestu domů. Přišlo se s námi rozloučit mnoho vesničanů i děvčat s harmonikami a musil jsem si s nimi i zatancovat valčík, který jsem je tu naučil.
Domů jsme přijeli a hned na druhý den jsme jeli orat úhor (pary). Pole bylo asi 15 km daleko, vyjíždíme v neděli k večeru a domů přijíždíme až v sobotu večer se okoupat v koupelce (báni). V poli spíme pod stanem, koně jsou spoutané , mají svázané nohy přední pod koleny, aby nám v noci neodskákali daleko, celou noc se pasou. Ráno po snídani je najdeme někde u lesíku pohromadě, a když na ně voláme, tak některý zařehtá a hned dostanou ovsa a jde se orat. Ořou chlapci tak 13letí a já mám nad nimi dozor a vařím jím jídlo. Učím je orat pěkně, ne jak jsou zvyklí samé podvaly. Jídlo si ode mne chválí, neboť chytíme občas kuropášku, asi jako bažant a máme maso neb i guláš. Pluhy tu mají mizerné, špatně obracejí půdu, radlice i křídlo z jednoho kusu, takže se brousí jen pilníkem a ty se zalepují ornicí. Je zde velká spousta komárů, takže nemůžeme spát jak nám to bzučí kolem hlavy a spíme v kouři při ohni a zakrytí i s hlavou.
Horší to bylo ve žních. Slunce vycházelo ve dvě hodiny ráno a zapadalo po 10. večer. Pole bylo daleko až 15 km. Kolem vesnice na 4 km byl plot, po který se pásl dobytek, a za plotem pole, lesy a pozemky. Proto bylo pole na obdělávání tak daleko. Přijeli jsme na pole, 3 sekáči a jedna odbíračka. Tři sekáči jsme sekli a sami dělali povřísla a zavazovali snopy na prvním lánu asi 90 měřic. Povídám hospodáři, tak to dělat nemůžeme, to by jsme nebyli hotovi ani do zimy, která tam začíná 1. října.Tak jsem navrhl, že budeme jenom sekat a žena za námi s hráběmi bude úrodu shrabovat do posádů, které se pak přímo budou ložit na žebřiňáky a vozit domů a mlátit.Tuto práci jsem dělal dva dny úplně umořený, na jídlo nebyl čas a přijeli jsme domů i v deset večer a teprve se vařil oběd.
22. srpna. 1915, časně ráno, byli jsme všichni zajatci i s hospodáři předvoláni na obecní úřad a řekli, že stát již nebude na zajatce přispívat hospodářům 7 a půl rubla měsíčně a že si práci musíme sehnat sami a kdo si práci nesežene, ten půjde do lágru do Omska a hospodáři, u kterých zajatci budou, jim musí dát plat, jaký si zaslouží. Dosud dostávali za zajatce 7 a půl rublu a mně dával 10 rublů, takže měl pracovní sílu skoro zadarmo. Mezi lidmi bylo peněz moc málo. I můj hospodář sháněl pro mě 10 rublů dost těžko. 1 pud = 16 kg pšenice stálo 32 kopejky a musel to zavézt 35 km do města Koláčky. Přijeli si nás najímat i z německé vesnice Kyryjanovky větší rolníci. Přišel ke mně u kanceláře ruský voják, co měl nad námi dozor, a pravil mi, bych vybral 18 zajatců, kteří umějí zemědělskou práci, pro tyto statkáře. Tento ruský voják byl se mnou velký kamarád a věděl, že jsem ze zemědělství, a dal jsem mu jednou půl rubla, když mně přišel oznámit, že mi přišlo z domova 32 rublů a že si mám pro ně hned přijít do kanceláře. Peníze přišly přes švédský Červený kříž.
Tak jsem sepsal 18 zajatců známých i neznámých, kteří mi řekli, že jsou ze zemědělství. Pak jsem je Němcům před kanceláří představoval a oni si nás zapisovali a všechny vzali. Byli to Činoch Fr. Škrla Fabián z Grygova, Maršálek z Topolan, Šmid Fr.z Ostravy a jiní. Přijeli pro nás v kočárech pěknými koňmi a jeli jsme 21 verst do Kyryjánovky. Kteří zajatci se nenajali, tak je odvezli do Omska do lágru. Přijevši do Kyryjánovky, tak si nás hospodáři rozdělili a já jsem se dostal s Činochem a Škrlou k jednomu hospodáři, který se jmenoval Andrej Peters. Zde jsme dostali dobrý oběd, vařilo se zde na sporácích jako u nás, u Rusů v pecích jako u nás chléb. Bývalo na oběd často i dobré maso. Platil nám 15 rublů na měsíc v létě, dokud bylo hodně práce. Měl 23 koní a 15 krav a mladého dobytka 15–20 kusů. Hned odpoledne nás zavezl všechny tři na pole, kde byla pokosená pšenice samovazačem sedmistopým americké výroby značka Kormik, snopky byly pěkně po pěti na jedné hromádce a stavěli jsme je do řad.
Hospodář nám to chtěl ukazovat, jak to máme dělat a mi jsme to uměli lépe jak on. Složili jsme do večera asi šedesát měřic, náš odhad. Večer měli hospodáři schůzi a náš hospodář nás velice chválil, že jsme udělali mnoho a pěknou práci. Nejvíce práce bylo, když jsme mlátili obilí. Jeden den já a druhý den Činoch jsme musili naložit 24 velkých fůr obilí a třetí den zase nosit pytle obilí od mlátičky na sýpku, ale to se musil spíchat celý den. Tento hospodář měl asi 370 mír obilí. Mlátičku měl dosti velkou ze Švédska i s benzinovým motorem. Zde se musí s mlácením pospíchat a trvají u Rusů žně dlouho, poněvadž mají málo a nevýkonných strojů. U Němců to šlo mnohem rychleji, protože měli samovazače a dobré mlátičky. Německá vesnice tu byla jen jedna zv. Kyryjánovka, celkem 6 statků na každé straně ulice 3 statky které patřily jednomu majiteli Andreji Abrhamovičovi Braunovi. Na dalších statcích měl nájemníky, také Němce, kteří majiteli Braunovi platili nájemné v obilí - za každých 11 pudů = 16 kg dal nájemník 1 pud majiteli Braunovi. Seno, co nájemník usušil, dal 1 fůru majiteli a 5 fůr sobě .Tak to bylo i na druhé straně, kde majitel se jmenoval Jakub Ezau a také měl tři nájemníky.
Tento majitel měl zde i mlýn poháněný naftou. Rusové jezdili sem do mlýna mleti až i 100 verst z daleka. V zimě jsem s Fr. Činochem vozil seno a slámu na saních ze stohu do chléva a honili koně i hovězí dobytek a čistili celý den. Den se rychle krátí, v 9 hod. ráno se rozednívá a ve 3 hodiny odpoledne je již úplná tma. Každý máme svoji lampu, kterou si svítíme na popravu dobytka. Fab. Škrla dělal v dílně větrné fukary na čištění obilí, které hospodář prodával. Fukary byly větrné bez sít. Od 1. října nám hospodář začal dávat jen 9 rublů za měsíc a práce bylo u tolika dobytka, mnoho, celý den a dlouho do noci. Bylo nařízeno od úřadu, že nám má dáti do práce kožichy a pymy(papuče). Druzí hospodáři to dali a náš nechtěl. Tak jsme si to já a Činoch koupili sami. Škrla Fabian dělal v dílně v teple, plat měl 15 rublů, kožich nepotřeboval, ale také si ho koupil.
Bylo to již koncem března 1916, byl odvod koní pro armádu na volosti v Krutých Lukách. Já jsem tam vedl s Činochem osm koní k odvodu. Když koně držíme u volosti (úřadu), tak sluha z úřadu volá: Činoch Fanc, idi suda (pojď sem). Fr. Činoch šel a sluha ho zavedl do místnosti před soud. Tam mu řekli, že se buntujem, že je zajatec, tak ho odsoudili do vězení a sluha zase volá od úřadu: Alexej Buchta, idi suda, koně podrželi druzí. Když jsem vešel do budovy, vidím, jak asi 70letý sluha vede Fr. Činocha do arestu, který je také v této budově, drží jej za límec od kabátu a cuká s ním dopředu a dozadu . Mě také před hospodářem odsoudili, raz dva do arestu, ani se mě na nic neptali, utřel jsem si mírně oči a již mě vede také sluha do arestu, jako by mu mě bylo líto mě vede za ruku. Já již jsem s tímto sluhou někdy mluvil, tak si mě zapamatoval.
Za chvíli tam přišlo 6 cigánů a 4 cigánky, kteří chodí pěšky od vesnice k vesnici, kde něco opravují a tak se živí. Přespávají v arestech, by někde nezmrzli a v noci nekradli. Když přijel hospodář se synem i s některými koňmi neodvedenými, ptá se Škrla Fab., kde jsme my dva, já a Fr. Činoch. Řekl mu, že v arestu (turmě), že se buntujem, že jsme zajatci. Fabián Škrla jim začal vyčítat i nadávat, že až jsme se u něho nadělali, že nám dal takovou odplatu, že jsme nebyli nikdy arestováni, až teď, kdy se nemůžeme hájit jako zajatci, řekl mu též, že u takového hospodáře pracovat nebude, který se tak odměňuje. Hospodář se omlouval a zavolal syna, by nasedlal koně a jel na úřad, by nás volostný z arestu pustil. Pan volostný byl z druhé vesnice a již odjel domů, takže syn nic nevyřídl a my jsme tam v arestu i s cigány museli přenocovat. Na druhý den, jsme byli ještě v arestu hladní,tak zdejší zajatci z této vesnice nám donesli jídlo a říkali svým hospodářům, že jsou tam arestováni dva mladí zajatci, a kdo potřebuje pracovníky, by si nás najal. Přišel si nás najímat jeden hospodář, chtěl nás oba dva, zdál se nám dobrý, byl veselý a rozšafný. Byl také vedoucím v mlékárně a byl i rolníkem. Mě zařadil, bych opatroval a krmil dobytek, měl 4 koně a 6 kusů hovězího dobytka a několik ovcí. Dobytek měl všechen ustájen pod širým nebem i za krutých mrazů, jen chlupy mu narostli a mu dojili, až se pásli. Tento hospodář se jmenoval Michal Mitrofan Kozakov.
V první čtvrtině roku 1916 mě si najal na polní práce za 13 rublů měsíčně a Fr. Činocha na práci do mlékárny , kde byl tento hospodář vedoucí. Fr. Činoch tam na odstředivce ručně odstřeďoval mléko a odstředěné mléko si brali rolníci domů a ze smetany se dělalo máslo, které se v bečkách dřevěných vozilo koňmi 120 km do Omska. Také jsem i já toto máslo do Omska vozil. Mně však u tohoto hospodáře bylo hůř, začal mě budit, i chlapce, který u něho sloužil, v 4 hodiny ráno, abychom sekali březové proutí na topení, kterého tam měl několik fůr. První den za velké zimy jsme trochu nasekali, ale druhý den již nic, přelezli jsme přes plot k sousedovi, který měl ve chlívku ovce a tam jsme v seně a teple se ohřívali. Hospodář ráno nám nic neříkal, jen se na nás mračil a pak chlapcovi nadával. Ve dne, když nebylo práce, tak sháněl ve vesnici pilky nože i sekyrky, abych je nabrousil a on bral za nabroušení peníze. Měsíční plat mi dával opožděně a to po dvou až třech rublech, víc neměl. Koncem května se zde začíná se setím obilí. Obsel jsem mu asi 130 měřic. Býval jsem v poli i v neděli a pásl koně. Pole bylo až dvacet km daleko a proto jsme v poli spávali pod stanem. Zde jsem se měl někdy dobře a někdy špatně podle toho, v jaké náladě byl hospodář. Ale zato jeho manželka i bábuška byly velmi hodné. Hospodář byl čím dále na mne horší, s tím proutím mě pořád otravoval. Jednou dal jsem si odvahu a žádal jsem ho, aby mě propustil a nenechal mě arestovat jako ten předešlý. Jel pak do mlýna mleti pšenici do Kyrijanovky a náhodou tam mluvil s majitelem statku s Braunem, který mě znal, když jsem tam byl zaměstnán u toho Němce, co nás nechal arestovat. Škrla František od toho Němce, co nás nechal arestovat, také odešel a nechal se najmout u pana Brauna, co s ním mluvil můj hospodář, co tam mlel pšenici. Mne velice chválil, že všechno umím a zasel jsem mu bezvadně hodně obilí a že mne nerad propouští.
Pan Braun mého hospodáře požádal, by mě k němu propustil, a že je můj kamarád Škrla u něho také zaměstnán, by mě vyřídil, hospodář přijel s moukou a mně to oznamuje a ptá se mě, jestli bych se k panu Braunovi najal. Za chvíli přijel na bryčce syn Abram, 20letý, znali jsme se dobře, sekám zase proutí a již vím, co chce. Přijeli ke mně a říká: „Alexej (Alois), můj otec, mluvil s tvojím hospodářem ve mlýně a dohodl se, že by tě propustil. Jestli chceš, můžeš se mnou okamžitě jeti. Bydlí u nás i Škrla a bude vám veseleji. Ptá se mě, jaký dostávám plat, pravím 13 rublů měsíčně, ale dává mi jen někdy nepravidelně 2-3 ruble a pořád je mi dlužen asi deset rublů. Abram mně ihned slíbil 25 rublů na měsíc a předem že vyplatí, což jsem nechtěl a navrhl by výplata byla až měsíc uběhne. Pobral jsem svoje věci a rozloučil se s hospodyní i se staruchou, která se dala i do pláče. Hospodář někde zmizel, aby mi nemusel za práci zaplatit doplatek asi deset rublů, které byl mi dlužen. Abram mi dal opratě a již jsme jeli 21 km do Kyryjánovky. Zde mě již vyhlídal Škrla. Bylo to 11. listopadu 1916. Zde jsem dostal k opatrování a krmení 15 koní ve stáji, které jsem i česal celkem 14 dní. Hnůj měl na starosti druhý dělník. Pak mně dali na dopravu jen 7 koní, těch nejlepších, a za týden jen 4 koně a jezdil jsem s p. Braunem do dvou mlýnů, kterých byl majitelem. Zde mleli najatí mlynáři a p. Braunovi odevzdávali peníze, co vymleli. Prohlédli jsme mlýn, je-li vše v pořádku. Tak i do druhého mlýna jsme jezdili pro peníze 80 km daleko.
