Ještě něco zajímavého, šel jsem jednoho dne přes kravín kde bylo ustájeno asi šedesát krav a mladý dobytek. Zpozoroval jsem, že jedna kráva se bude telit. Poloha telete byla špatná, tele šlo zadkem, nohy mělo pod sebou a nahmatal jsem v krávě jen ocásek a nebyla by se otelila bez lidské pomoci. Šel jsem pro Škrlu a říkám mu, že když mi pomůže, tak si troufám tuto krávu otelit. Šel mi pomoci a když tele dávám v krávě do normální polohy, tu jde přes kravín nejmladší dcera Lyska a když nás spatřila co děláme , chytila se oběma rukama za hlavu a utíkala pro rodiče.
Oba rodiči přišli a p. Braun volá, Alexej to se nesmí to je hřích a já mu říkám, že nám to hřích není a spíše je to hřích, když tomu dobytku nepomáháme a pomoci můžeme. Po tomto mém vyjádření odešli a my jsme šťastně krávu otelili. Pak jsme šli za p. Braunem a řekli mu že je všechno v pořádku a že kdybychom krávě nepomohli, oba by uhynuli. Večer pak měli hospodáři schůzi, na které tento hřích zrušili a já jsem pak chodíval telit krávy skoro u všech a dávali mě za to i tři ruble. Na jídlo jsme se měli velice dobře, vařilo se na sporácích a masa bylo po celý rok až dost, tak že jsme se v práci všichni ani necítili unaveni. Bylo zde zvykem, že se zabíjelo 10 prasat najednou a k tomu ještě vykrmený volek. Maso úplně zmrzlé se poskládalo do velkých beden i s ledem a něco se udilo i klobásy se dělaly. Když maso došlo, tak se zabíjeli berani a mladý hovězí dobytek. Táto rodina měla tři syny a tři dcery. Syni se jmenovali Abram, Andrej a Petr. Dcery Marika, Zuzka a Lyska. Tyto tři děvčata přicházela za mnou často, bych zapřáhl do saní a jel se s nimi vozit (katať) do blízké vesnice ruské Dokučajovky. O třetí hodině odpoledne byla již úplná tma a vozil jsem je ve vesnici z jednoho konce na druhý, až je zavolali některé rodiny do domu na čaj.
Táto projížďka i s návštěvou trvala někdy i 4 hodiny. Tato vesnice byla postavena z drnů a jen některé domy byly dřevěné. Mnoho lidí z této vesnice pracovalo ve žních u p. Brauna. Pan Braun měl ještě při svém statku postavenou mlékárnu, kde z Kyryjánovky přijímal mléko, které se zde odstřeďovalo a dělalo máslo, které se vozilo do Omska. Pak měl ještě dílnu, kde se dělaly z ječmene kroupy, které se dodávali státu. Při výrobě krup odpadlo mnoho opišku i mouky a dávali to dobytku. Když těchto krup bylo na vagón i na dva vagóny, tak pozval z Dokučajovky hospodáře, kteří odvezli kroupy v pytlích na vagóny. Rádi jeli neb p. Braun jim dobře zaplatil. Byla zde zařízená, říkali tomu máslobajna, kde ze semene ohnice se lisoval jedlý olej kterým Rusové mastili zemáky a jedli, když byl půst a nesmělo se mastit sádlem. Jednoho dne p. Braun mě požádal, bych jel s jedním opravářem, mechanikem opravit stroje do mlýna, který je 80 verst daleko. Na jídlo a nocleh budeme u jednoho učitele, který učil kyrgizské děti rusky. Mlýn byl na pohon parní a topilo se tam dřevem. Dřeva se spálilo až dvanáct metrů krychlových za den. Dřevo vozili Kyrgizové i káceli a řezali na délku asi jeden metr. Já jsem toto dřevo měřil přijímal a zapisoval.
V tomto kraji bylo hodně Kyrgizů a chovali se ke mně hodně kamarádsky. Zvali nás do svých jurT (domů) se podívat a jednoho dne jsme k nim šli i s učitelem. Domy měli ze dřeva i lepenky, kulaté, strop do špice trychtýřový a v samé špici otvor, když topili na hliněné zemi uprostřed domu. Okolo ohniště v noci i spali. Dům obývalo i padesát lidí, celé rodiny i několik pokolení. U vchodu měli pytel z kůže, obrácený chlupy dovnitř, kde se dávalo kobylí mléko a kvašením byl z toho nápoj zvaný kumis. Tento nápoj prodávali v ruských vesnicích. Když se chtěl některý mladý Kyrgiz oženit, za nevěstu dali jejímu otci 42 kusů dobytka, koní a krav - ovce do toho nepatřily. Těchto 42 kusů nebylo možno sehnat a proto se ženich a nevěsta sešli někde na tajném místě a sedli na koně a ujeli někam daleko ku známým a za týden přijeli a již se mohli vzít i bez 42 kusů dobytka.
Dlouho do noci jsme se u učitele bavili a vyptával se mě, jak se u nás žije, co všechno roste, jak je u nás teplo a co všechno jsem zkusil na frontě. Také jsem byl v tomto kraji první zajatec a proto měl jsem pořád co vysvětlovat a odpovídat na jejich dotazy. Mlýn jsme opravili, dřevo jsem přijal, a syn Abram zase pro mne přijel. Přijeda do Kyryjánovky, p. Braun mě povýšil, že mě udělal vedoucím nad 13 zaměstnanci, kteří pracovali při hospodářství, a každý večer jsme s nejstarším synem Abramem plánovali, co se bude následující den dělat. Zaměstnanci byli Rusové, Němci a jeden Lotyš od Rigy, který byl dosud vedoucím, byl starší, nedbalý a neschopný. Ze začátku nechtěl slyšet, co jsem mu říkal, co bude dělat, ale pak uznal, že na to nestačí a začal být ku mně solidní.
Na jaře roku 1917 po neúspěších na frontě - říše německá která nebyla na tom lépe - udělali brestlitevský mír a naše legie, které bojovaly s ruskou armádou proti Německu a proti říši rakousko-uherské, byla osamocena. Němci obklíčili naší třetí divizi, která byla na Ukrajině a museli se probojovat z obklíčení směrem na východ. U Bachmače, kde byla větší část našeho vojska, zaútočila na obkličující Němce směrem na západ a Němci se dostali v tomto prostoru do situace, kde se na ně střílelo zepředu i zezadu a utrpěli úplnou porážku. Zde se vyznamenal generál Mézl z Klopotovic, který útočil na Němce z východu. Pak naše vojsko stále pochodovalo k východu. Německá armáda v Rusku kradla a odvážela do Německa rudu, stroje z továren a všechno, co mělo nějakou cenu. Škrla Fab. a já jsme se přihlásili do legie již dříve a dali nám vědět, že se máme dostavit do úřadu v jedné vesnice asi 50 km daleko. Sjelo se nás tam Čechů a Slováků asi sto. U p. Brauna jsme pracovali do 15. května 1918, kdy jsme dostali obsílku dostavit se do legie. Když jsme to oznámili p. Braunovi, byl velmi překvapen a nerad nás propouštěl.
Vysvětlovali jsme p. Braunovi, proč do legie jdeme a nemohl to pochopit, že chceme osvobodit naši vlast. Odvážel nás kočárem syn Abram na nádraží Palermo, 12 km daleko. Když jsme se loučili, tak celá rodina se s námi smutně loučila i spolupracující a tak jsme byli všichni dojati, že i slzy u většiny z nás nechyběly. Na rozloučenou nám napekli maso, koláče a dal nám p. Braun Škrlovi a mně každému 500 rublů na rozloučenou. Vypravili nás, jako bychom byli členy jejich rodiny. Když jsme přijeli do Omska, tak nás tam bylo z celého okolí asi 100 Čechů a Slováků. Tam na nás čekalo několik legionářů, kteří nás zavedli na sborný punkt a tam ve větší místnosti naši důstojníci po přednášce se nás ptali, chceme li dobrovolně vstoupit do legie. Někteří odmítli a po domluvě je zavedli do lágru č. 1. Po času přistupovali do legie i tito, poněvadž život v lágru se jim brzy omrzel. My, kteří jsme se přihlásili ihned, důstojníci se nás ptali vstupujeme-li do československého vojska dobrovolně a ihned jsme skládali slib. Na svoji čest podáním ruky.
V československém vojsku
20 . května 1918 jsem byl přidělen ku 7. rotě prvního rezervního pluku v Omsku. Zde jsme měli každý den cvičení na české komando. Každý třetí den a pak druhý jsme chodili do stráže na nádraží do dvou lágrů zajatců, Maďarů a Němců a do nemocnice. Když jsem byl jednou ve službě, přišel telegram, že má jeti 500 mužů ku 2. pluku na frontu. Zde mezi těmito byl vypsán i přítel Škrla, který pak brzy byl raněn do ruky přes sval nad loktem, ale kost nebyla poškozena a brzy se mu to zahojilo. V evropském Rusku již asi 8 měsíců řádila revoluce, ale na Sibiři to zatím nebylo tak zlé. Naším cílem bylo dostat se do Vladivostoku a odtud do Francie ještě bojovat proti Německu a Rakousko-Uhersku, poněvadž ještě nebyly poraženy. Do Vladivostoku jsme se nemohli dostat, nebylo lokomotiv a když jsme si z rozbitých některou opravili, tak nám ji rudoarmějci zabavili, zbraně po nás žádali, že jsou to ruské zbraně, tak jsme jim něco dali a když chtěli pořád tak naše prozatímní vláda objednala z Japonska. Těchto 500 legionářů, když odjíždělo na frontu, loučilo se s kamarády, kteří ještě zůstali, vyprovázeli jsme je na nádraží s hudbou a za zpěvu národních a sokolských písní. Za krátko přicházely dopisy, který je již raněný i mrtvý. zde na Sibiři byl v každém městě režim odlišný, někde převládali i běloarmejci s pomocí kozáků a rudoarmějci nebyli tak výbojní jako v evropském Rusku a stále jen chtěli, bychom jim pomohli zdolat běloarmějce a později i Kolčakovu armádu.
Naším přáním bylo dostat se za každou cenu do Vladivostoku a pak do vlasti, když jsme již věděli že Rakousko-Uhersko již dodělává. Často jsme se z těchto vagónů (teplušek) i vystěhovali do kasáren aneb do prázdného obchodního domu. V Čelabinsku jsme se nastěhovali do pěkného obchodního domu p. Jiruševa, byl tatarské národnosti, byl studovaný, rád s námi hovořil a věděl, že jeho národ válčil i u nás v Evropě. Ještě za vlády rudoarmějců stálo na nádraží v Čelabinsku několik vlaků s legionáři a rudoarmějci stále vyvolávali nějaké incidenty s lokomotivami i se zbraněmi, které pořád požadovali, a naše velení nemohlo připustit, bychom v takovém zmatku cestovali beze zbraní. Jednoho dne se naši 4 legionáři procházeli po ulici beze zbraní a rudoarmějci je zatkli, odvedli do místního sovětu a tam je arestovali. Jak se to naši dozvěděli, tak 2 roty s puškami a vpředu s hudbou pochodovaly před místní sovět a několik našich důstojníků i vojáků ozbrojených vtrhlo do budovy a přísně žádalo, by naše vojáky propustili. Byli velmi překvapeni, co se to děje, a ihned naše vojáky propustili a naši zase s hudbou i arestovanými 4 vojáky odpochodovali do teplušek na nádraží. Po tomto incidentu naše rozvědka zpozorovala, jak rudoarmějci vozí do továrny na stroje kulomety a náboje a že připravují útok na naše vlaky s naším vojskem. Posádky ve městech tady neměli velké a náhodou oslavovali nějaké vítězství, které měli v evropském Rusku a oslavovali dlouho do noci. Naše velení připravilo plán, jak tuto posádku rudoarmějců odzbrojit rychle, nežli oni odzbrojí nás a pak si s námi lehko poradí. Naši v noci ku ránu vtrhli do kasáren, odzbrojili napřed spící stráže potichu, pak vnikli do budov a odzbrojili celou spící posádku. Vše se dělo potichu a bez výstřelu.
Nabídli pomoc kozáci a již se dělal politický převrat od jednoho města ku druhému a v krátké době celý Sibiř od Vladivostoku až po Ufu a Ekatěrimburg na Urale byl od revoluce na krátkou dobu osvobozen. Personál na dráze (magistrále) si oddechl, neb okolo dráhy se tvořily organizované tlupy (šajky), měly zbraně ještě z války a zastavily neb vykolejily nákladní vlak a vykradly co se dalo. Dosud rudoarmějci byli bezmocní. Čechoslováků se tyto šajky (bandy) bály a strojvůdci bez Čechoslováků ozbrojených na lokomotivě nechtěli vyjet. Pak se utvořila nová prozatímní vláda z dvanácti vyhlášených mužů, kteří měli volbami utvořit novou vládu jakou by si lid přál. Lid zde byl asi 80 procent proti bolševismu. Pak asi začátkem října 1918 ze šesti vesnic nechtěli dáti nováčky na vojnu a přepadli naše vojáky, jak tam projížděli autem a dva v autě zastřelili a tři zranili. Tak jsme tam byli vysláni, dvě roty, pět mužů z polské legie a kozáci. Přijeli jsme vlakem do stanice Dragonskaja a odtud na najatých vozech jsme jeli do těchto vesnic. Nejhorší z těchto vesnic byla vesnice zvaná Byčky. Když jsme přijeli do této vesnice, nebylo tam skoro nikoho, byli poschováváni a někteří utekli do lesů. Táhli jsme na tyto vesnice ze dvou stran a kdo na nás vystřelil, neb neposlechl rozkazu a se protivil, byl kozáky zastřelen. Tak že jich bylo zastřeleno v těchto vesnicích asi 18. Dva muže, kteří stříleli na naše auto a dva muže nám zastřelili a tři zranili, nám vyzradili tamější lidé. Byli předvedeni před vojenský soud do Omska. Po třech dnech jsme se vrátili zase do Omska.
Pak brzy jsme jeli zase my na frontu na Ural a byli jsme rádi že jsme se dostali z Omska pryč, protože jsme tam měli pořád pohotovost, neb se tam zase organizoval převrat ve prospěch bolševiků. Jeli jsme doplnit třetí pluk do Ekatěrimburku na severním Urale. Zde jsme se ubytovali v kasárnách, ještě jsme cvičili a byli jsme již nedaleko fronty. Zde jsme byli asi deset dní a jeli jsme opět do Čelabinska kde jsme asi 120 mužů prodělal kulometný kurs. Chodili jsme každý den cvičit střílet ze strojních pušek a házet granáty. Často jsme zde pochovali i naše padlé z fronty. Zde jsme pohřbili i podplukovníka Ševce, který se sám zastřelil, protože nemohl dodržet slibům, které dal našim vojákům na frontě. Pak jsme jeli na frontu k Belebeji na Samarské frontě. Já jsem byl přidělen ku 3. pluku ku 10. rotě. Rudoarmějci před námi couvli, ačkoliv jich bylo dvakrát více jako nás, ale pak dostali větší posily a my jsme zase couvli do Belebeje a sedli do vlaku a jeli na stanici Aksákovo. Rusové na nás moc neútočili, protože věděli, že jak odjedeme dále k východu k domovu, že jim padne celá Sibiř bez bojů do rukou.
Přesun našeho vojska od Uralu po Vladivostok bude trvat asi déle než jeden rok. Jediné východisko z Ruska máme jen přes Vladivostok na lodích. V novinách i rozkaze netrpělivě čekáme zprávu, že již bude naše vlast osvobozena. Asi před rokem admirál Kolčak arestoval v Omsku dvanáctičlennou prozatímní vládu, která měla vytvořit vládu, která jim bude vyhovovat. Těchto dvanáct členů pak nechal postřílet a utvořil vládu, ve které byl vedoucím. Byl úplně neschopen, vojsko bylo špatně živeno, chodili k nám, jestli nám zbylo něco jídla, oblečení mizerné a roztrhané. Naše vojsko nesouhlasilo s takovou vládou a již jsme věděli, že nebude míti dlouhého trvání. Již jsme čekali každý den, že bude vyhlášená spojenci naše Československá republika. To se také splnilo 28. října 1918 se naše přání vyplnilo.
To bylo radosti a již jsme měli naději, že se dostaneme do naší osvobozené vlasti. Touha po vlasti byla čím dále tím větší. Od Uralu naše vojska pomalu ustupovala, sháněli se vagóny které nebyly rozbité, opravovaly se lokomotivy, které byly vesměs v havarijním stavu. Bylo nás asi 72 000 a toto množství stěhovat od Uralu až po Vladivostok bylo za těchto podmínek velmi zdlouhavé a bude trvat asi jeden rok. My jsme vyjeli od fronty první za velké radosti. Vyjeli jsme pozdě v noci a přijíždíme do Tjumeně, kde budeme státi tři dny. Zde jsem si vzal dovolenou a jel jsem do Kyryjánovky ku p. Braunovi, kde jsem pracoval jako zajatec a měl jsem se u nich velmi dobře,jako člen rodiny. Byl jsem ozbrojen puškou a dvěma granáty. Velice se těchto zbraní báli. Uhostili mě jako hosta z rodiny a spal jsem v peřinách ve vytopené světnici. Za dva dny jsem jel zase do Tjumeně ku své rotě. Na cestu mě zase obdarovali jídlem a rozloučil jsem se s nimi navždycky s dobrými přáteli. Z Tjumeně jsme jeli pak až do Inokentěvské 3 km před Irkutskem 17. května 1919.
Zde jsme se nastěhovali do kasáren a náš vlak jel zase zpět pro další naše vojska. Zde jsme pořád ve službě a hlídáme velký lágr zajatců, Němců, Maďarů, asi 4 000 mužů. Vázne doprava našeho vojska a rudoarmějci postupují na Sibiř v patách za našimi vlaky, které i z děl začínají odstřelovat. Naše velení žádá dohodu, by nás nechali odjet do vlasti, a když k dohodě nedochází, musíme se bránit a za naším posledním vlakem přerušujeme trať, i menší mosty ničíme, pak se umoudřili a udělali s našimi dohodu, že budou za našimi vlaky postupovat ve vzdálenosti 150 verst. Ještě žádali, abychom jim vydali admirála Kolčaka, který dal zastřelit 12 členů prozatímní vlády a sám se zmocnil vlády. Naše velení Kolčaka za tento čin nenávidělo a proto jej zatkli a odevzdali bolševikům , kteří ho pak v Irkutsku veřejně na náměstí zastřelili.
Začátkem srpna 1919 přijela na Sibiř za námi delegace z vlasti, kterou přivedl poslanec Krejčí. V Irkutsku jsme je čekali, celá první divize. Děkovali nám a oznámili že nám budou připravovat odjezd po lodích do vlasti. Defilovali jsme před nimi celá první divize. Vyhrávaly tři vojenské hudby. Vojáci-Sokoli cvičili prostná s puškami a na kruzích a pak byl fotbal . Celkem jsme byli na slavnosti dva dny.
Pak jsme se nastěhovali náš třetí pluk do kasáren do Inokentěvské, vzdálené od Irkutska 3 versty. Jelikož naše vlaky se nehnuly k Vladivostoku, tak koncem října 1919 jsme ještě prodělávali úderný kurs, od každé roty deset mužů, kde jsem byl přidělen i já. Cvičení se odbývalo na stanici Tělma, kde jsme byli i ubytováni ve vagónech. Zde jsme se učili házet ostrými granáty i 5 funtů těžkými. Byla zde již velká zima a mnoho nás onemocnělo na angínu a průdušky. Jídla jsme dostávali dvakrát tolik. Já jsem onemocněl na angínu a zavezli nás do polské nemocnice, která byla na vagónech ve stanici Zima. 15. prosince 1919 se vzbouřili vězňové v Alexandrovské věznici, odzbrojili část dozorců, zmocnili se i zbraní ve skladu a po 50-80 vězních utíkali z vězení do horských lesů. Ještě ruské vojsko, které bylo po Kolčakovském zkrachovalém režimu, přišlo na pomoc zdejším dozorcům a někteří z těchto vojáků byli zastřeleni vzbouřenými vězni. Jelikož zde existovaly okolo magistrály tlupy, které rozmontovaly i kolejnice a přepadaly vlaky a kradly z vagónů, co se dalo.
Přepadávaly i naše vlaky s vojskem. Aby se tyto tlupy ještě nerozšířily, tak jsme tam byly posláni, náš úderný kurs, abychom obsadili kopce kolem věznice, by nikdo z vězení neunikl. Vězňové se již o únik nepokusili, ale stříleli po dozorcích pořád i po vojácích našich i ruských. Když se nechtěli vězňové ve věznici vzdát, tak byla povolaná Kulikovská baterka a ta začala z děla střílet do této věznice. Vězni se schovali do velkých sklepů pod věznicí a ještě se nechtěli vzdát. My jsme se na druhý den vrátili do stanice v Tělmě. Po našem odchodu na tyto vězně ve sklepích, které byli zavřené železnými dveřmi vozili a lili vodu. Mnoho vězňů milice v lesích pochytala a před věznicí postřílela. Přijeda zpět do Tělmy, bylo nám v rozkaze sděleno, že konečně pojedeme do vlasti. Přijela brzy naše 10. rota, my jsme byli z úderného kursu rozpuštěni po svých rotách, sestavili jsme vždy tři roty do jednoho vlaku a 18. prosince 1919 již zase jedem do vlasti. Jedem asi deset verst a již se nám zase pokazila mašina. Tekla nám voda do ohně. Na druhý den přijela pro nás zase druhá lokomotiva a odvezla nás do Inokentěvské. Zde jsme stáli tři dny a jeli jsme dále na východ.
Dlouho jsme však nejeli, před Štědrým dnem, zase se nám pokazila lokomotiva a stojíme na trati pod velkým kopcem asi jako Hostýn vysoký, na který někteří vystupují a na vrchu střílí z pušek. Asi jednu verstu od nás je vesnice, kde je právě jarmark. Prodávalo se tam všechno možné, i mléko ve zmrzlém stavu, v tomto mléce bylo zamrzlé dřívko asi jako tužka velké a za toto dřívko se toto zmrzlé mléko nosilo. Také jsem si koupil, ale po uvaření nebylo dobré. Obyvatelé, Burjati, se nás napřed báli, rusky mluvit neznali a nechtěli nám nic prodat. Tak ruský vlakvedoucí, který znal jejich řeč, šel s naší stráží se dohodnout a pak nám prodávali normálně. Kuchaři nám štědrovečerní večeři připravili velmi dobrou. Večer se střílelo i raketami a přišlo z této vesnice za námi se podívat, co to oslavujeme, mnoho občanů i mládeže i dětí, kterým jsme dali ochutnat našich vánoček s hrozinkami, což nikdy neviděli a nejedli,a pak byli s námi velcí kamarádi. Pak přijela pro nás zase lokomotiva, trubač troubil naši píseň: Spějme dál, za Urál, za bajkalské jezero“, a již zase jedem na východ.
Jedeme pomalu a špatně, přijíždíme do území, kde vládne generál Semenov a má zde svoji republiku, chce nás donutit, abychom bojovali proti bolševikům, s kterými se naši již smířili, ale stále tlačí na naše zadní vlaky, části třetí divize. Stojíme na každém nádraží dlouho a zvláště, kde se vyměňují lokomotivy, kde je depo, tam čekáme i několik dní, než dají naši lokomotivu do pořádku.
Projíždíme okolo jezera Bajkal, zde stojíme na nádraží Misová, kde je již vojsko japonské. Jezero je rozbouřené a jen v zálivech je zamrzlé. Zde jedeme mezi velkými horami a projíždíme 39 tunelů. Dvě lokomotivy náš vlak táhnou a jedna ho tlačí zezadu. Třicátý devátý tunel byl nejdelší a byl velmi poškozen výbuchem, když jej někdo chtěl třaskavinami zničit. Ve vnitřku tunelu bylo všechno podepřeno trámy a fošnami a náš vlak jel tunelem velmi pomalu. Pak přijíždíme do města Petrovské závody, kde stojíme tři dny. Japonští vojáci nás ve vlaku navštěvují a my jim nic nerozumíme, vyptávají se nás, co uvidí, jak se to jmenuje a hned si to zapisují do sešitu. Chovají se k nám velmi přátelsky. Je zde velká zima a již zde několik Japonců omrzlo i zmrzlo. Zdejší národ se zde k Japoncům chová nepřátelsky. Projíždíme územím, kde vládne generál Semenov, který poslal proti nám část svého vojska, od divoké a železné divize, které jsme mu po krátké přestřelce a za pomoci našeho obrněného vlaku odzbrojili. Japonci se také přičinili o smíření, jejich pušky jsme po dohodě odevzdali Japoncům a po odjezdu našich vlaků, že jim zase pušky vrátí. Pak nám dali již Semenovci pokoj a naopak , když se nás chtěli zbavit, tak nám i vytopené lokomotivy připravily včas. Když jsme přijeli do Semenova města Čity, nesměli jsme na nádraží z vagónu, řada Japonců stála přes celé nádraží a jedna lokomotiva se z našeho vlaku vypnula a druhá vytopená zapnula a již zase jedeme na východ. Toto odbavení našeho vlaku trvalo asi jenom pět minut. Druhý řetěz vojska Semenovského stál za nádražím směrem k Čitě, měli z nás strach. Jedeme přes hornatou krajinu pak přes nížiny a přijíždíme k pralesu tajga, zde vidíme stromy hodně vyšší než v normálních lesích, stromů starých, stářím i povalených i zetlelých na zemi. Je zde mnoho menších medvědů i dosti zvěře i vlků.
Přijíždíme ku čínským hranicím do oblasti Manžurije. Zde na nádraží viděti velké zásoby obilí v pytlích složené do stohu. Nádraží i domy jsou zde stavěny slohu čínského, střechy prohýbané s mnoha ozdobami. Číňané se k nám chovají velmi přátelsky, ale Japonce nemají rádi, často vidíme jak se spolu na potkání i perou. Jsou houževnatí obchodníci a kupují od nás všechno i staré vojenské blůzy. Zase stojíme před Charbinem a zase se nám pokazila lokomotiva a budeme tu stát asi dva dny. V Charbině je několik našich vlaků, tak asi deset nás se vypravilo pěšky okolo trati do Charbina. Sotva ujdeme asi tři versty, pozorujeme, jak jede jen lokomotiva z Charbina asi pro náš vlak a ihned taky zapřáhla do našeho vlaku a jede do Charbina. Nás předjíždí asi na poloviční cestě. Nezastavili a jen na nás mávali rukama a my jim hrozili proč nás nevezmou. Přijdeme asi půl versty před Charbin a tam je velká řeka Sungari, přes řeku dlouhý úzký most jen pro vlaky stavěný, stojí tu dva čínští vojáci a nechtějí nás deset po mostě pustit. Smáli se nám a mi jim při našem veselém rozhovoru. Pak nám znázorňovali rukama i nohama, že pojede po mostě úzkém vlak, který také brzy přijel, a nás deset čínský voják převedl po mostě na druhou stranu, kde jsme mu poděkovali a rozloučili se s ním. Byli to veselí a příjemní chlapci. Nádraží bylo velmi velké a napřed jsme hledali náš vlak, který jsme brzy našli a pak jsme se šli podívat do Charbina.
Za nádražím stálo mnoho Číňanů s dvoukolovými vozíky a nabízeli nám že nás zavezou do města, které bylo asi půl kilometru daleko. My jsme měli zakázáno nechat se vozit těmito lidmi na vozících. I na nosítkách ozdobených nosili dva Číňané, jeden vpředu a jeden vzadu, paničky do města. Bylo zde i mnoho ruských civilů, kteří se rádi vozili a jen volali skoré a Číňan s tenkými a žilovitými nohami běžel s vozíkem jako střela, věděl, že dobře zaplatí. Naše vojenská hudba mezi nádražím a městem koncertovala a sešlo se tam mnoho tisíc Číňanů si poslechnout naši českou hudbu, jakou ještě neslyšeli, dobře je finančně odměnili. Kupujeme zde něco na památku, ručníky, čaj a jiné věci. Ještě je tu vidět i staré Číňanky, které mají zmrzačené nohy, když se narodí, by nezvítězily nad muži, chůze jejich vypadá, jako by chodili jen po patách. Nyní se to již neprovádí a je to zakázané. Pak jedeme pořád na východ a zastavujeme se ve městě Pograničná ve východní Manžuriji. Děláme si ve vagónech bedny z desek na svoje věci, které se pak uskladní v lodním skladišti, až pojedeme domů. Zde stojíme dva dny a pak už jedeme ku Vladivostoku, kam jsme přijeli 1. února 1920.
Stojíme na Vtorojrječce. Je velká zima s větrem od moře, je zde mnoho japonského vojska, jsou dobře oblečení a přitom hodně zmrzlí. Vedle nás je velké skladiště, kde skládáme ruční granáty a střelivo. Asi za týden odjíždíme odtud na Prvojrječku, kde stojíme zase asi týden, a pak odjíždíme na Vladivostocké nádraží, kde máme ještě nějakou službu a čekáme netrpělivě na loď a jsme třetí na řadě. Brzy přijela loď zv. Šerydán, která odvezla 2 200 vojáků, pak přijela loď Madavaska, která vzala druhý pluk a část třetího pluku.
Pak 12. dubna 1920 přijela již pro nás americká loď Montvermon, která nás vzala asi 5 000 a ještě asi 900 zajatců, sudetských Němců. Tuto loď Američané zajali Němcům a jmenovala se napřed Kronprinzessin Cecilie. Byli jsme již zase odstěhováni v kasárnách na hornatém ruském ostrově asi půl kilometru od Vladivostoku. Než jsme se nalodili, tak se na tento ostrov stěhoval šestý hanácký pluk. Zde jsem se sešel s Fr. Doleželem z Ivaně, ale jen nakrátko, neb jsme se již stěhovali na loď Montvermon, která měla dvanáct metrů ponor a nemohla přijet ku rampě a stála asi 300 m od rampy v moři. Celý den i noc se dováželo na středních lodích na tuto velkou loď naše bedny a vojsko. My jsme se naloďovali skoro poslední na lodi Strelok, na kterou nás vešlo tři roty. Vyhrávala nám hudba 6. pluku a velmi pršelo. Byli jsme promoklí, ale to nevadilo, jen když již po velkých a širokých schodech vstupujeme z boku do lodi. Na lodi byl již od každé roty jeden vojín, který měl vykázáno, kde bude jeho rota ubytovaná a tam nás zavedl. 13. dubna přesně v 6 hodin večer zapískala třikrát silně píšťala a pak zahoukala siréna a již se loď hnula za veliké radosti nás všech. Opouštíme Rusko a Vladivostok navždy. Radost brzy umlkla a každý se v duchu loučil s Ruskem, kde jsme trávili roky a chvíle dobré i zlé a hlavně, že jsme si zachránili životy, které byly ohroženy na rakouské frontě. Jedeme do Japonska do přístavu Muroráno na ostrově Jezu. Jsme ubytováni v malých místnostech, postelí máme pět nad sebou a jsou šedesát centimetrů široké, na železných tyčích je napnuta silná plachta na které jsme spávali a spalo nás v malé místnosti 50-60 mužů. Větráky nám tam foukaly čerstvý vzduch.
Asi za půl hodiny se nám z obzoru ztrácí Vladivostok a pak i hory z pevniny. Loď se začíná více houpat a jedeme rychleji. 14.dubna loď se dosti houpá a je krásné počasí, prohlížíme si důkladněji loď a vojenská hudba koncertuje na vrchní palubě a skoro celý den se vydává jídlo. Tento den jsme dostali jídlo jen dvakrát. Výborně nám chutná jablkový kompot, který jsme mnozí nejedli už šest roků. Jsem na práci v kuchyni. 15 dubna jsme přistáli v devět hodin ráno v přístavu Muroráno. Pro velký ponor lodi nemůžeme vplout do přístavu a kotvíme asi 250 metrů od něj. 16. dubna se nakládá uhlí a voda na pití a vaření a říká se jí sladká voda, je to voda pramenitá z pevniny. Uhlí nakládají japonští dělníci, přivážejí ho na boržích v roztrhaných pytlích. Tyto pytle s uhlím zvedají dva Japonci třetímu na záda a přitom volají „o ete o“.
Toto též volají, když potahují můstek ku druhým bočním dveřím, kudy sypou uhlí do lodi. 17. dubna se stále nakládá uhlí a voda. Do města jíti nesmíme je karanténa kvůli přenášení nemocí. Pluje zde mnoho plachetních lodiček, které plují dosti rychle. 18. dubna se nakládá to samé. Do přístavu přijíždějí stále lodě, většinou japonské skoro všechny stejného typu. Také nás navštívil japonský generál i s manželkou. My jsme byli seřazeni na obou palubách, procházel okolo nás s našimi důstojníky a mával nám jen rukou na pozdrav. Pevninu japonskou viděti dosti hornatou a písčitou. Lidé se zde živý hlavně lovem ryb v moři. 19. dubna se nakládají produkty a večer v 6 hodin jsme odtud vyjeli do San Franciska do Ameriky. 20. dubna loď se houpá čím dále více a mnohému bratru začíná býti nevolno. Já mám službu u schodů a také mě začíná bolet hlava a všechno se kolem mně točí.
21. dubna pořád je mi ještě špatně, ale k večeru je nám lepší a hrajeme na gramofóně. 22. dubna byla v noci velká mlha a jedeme pomaleji a siréna velmi často houká. Potkali jsme loď, jenže nemohl nikdo z nás odhadnout, jak je daleko, bylo vidět jen mnoho světel. Loď, kterou jsme potkali, se jmenovala Orybáno. 23. dubna je zase velká bouře, loď se kymácí, ačkoliv je 218 metrů dlouhá a 28 metrů široká, má 12 metrů ponor, dvě paluby, spodní je deset metrů nad vodou a druhá osmnáct metrů nad ní. 24. dubna bouře se uklidňuje a hned je nám zdravěji. 25. dubna v neděli přijíždíme na 180. poledník a jsme 49 stupňů od rovníku. Jsme na poloviční cestě od San Fraciska. Zde se jeden den připočítává, takže zítra bude zase neděle 25. dubna. Každý den máme kratší asi o třicet minut, protože jedeme pořád východním směrem. Moře je dosti klidné a ujeli jsme 300 mil, jedna míle je 1 885 metrů, takže jsme ujeli 565 a půl kilometru. 26. dubna 1920 americká kuchyně se nám již omrzela, takže nastupují naši kuchaři a budou vařit po našem. Jedeme dosti rychle. 27. dubna cesta je jednotvárná a jedeme rychlostí 302 míle za den.
28. dubna moře je klidné. 29. dubna vlny nejsou tak velké, ale loď se dosti houpá. 30 dubna je jasno a dosti teplo, je viděti dosti delfínů, jak se z vody vymršťují i dva metry nad hladinu, plují v hejnech už asi 200 kusů a je na ně pěkná podívaná. Jsou to velké ryby až i nad 150 centimetrů dlouhé. Čas na lodi krátíme čtením knih a lodního časopisu zvaného „Návrat“, zde na lodi česky tisknutý, pak hraním šachů a karet. 1. května jedeme větší rychlostí a ujeli jsme 341 mil a máme ještě 338 mil do San Franciska. Tento svátek práce slavíme na širém moři vzpomínkou na domov.
2. května 1920 jsme dojeli do San Franciska v 10 hodin ráno.Opět nesmíme z lodi kvůli karanténě. Létá zde mnoho aeroplánů a hydroplánů, které přistávají na moři a zase z něj vylétají. Vidíme z moře široké ulice plné aut a tramvají. Domy vysoké a v noci dosti osvětlené. Odpoledne naši loď přitahovali silnými lany do přístavu. Obyvatelé nás nadšeně vítali a dvě kapely vyhrávaly v přístavu proti naší lodi. My jsme stáli seřazeni na obou palubách. Nás překvapil křik, jakým nás Američané vítali a Američany překvapil klid, že nekřičíme jako oni.Bylo zde i několik tisíc lidí a mezi nimi asi 200 Čechů a Slováků, kteří bydlí v Americe. Jak se ozvali česky, tak z lodi jen burácel náš pozdrav „Na zdar!“ Ze střech skladišť naši loď s námi fotografují a večer v kinech nás budou ukazovat zvláště, když je to loď americká. Poznáváme, že je tu jiný život jako v poválečném Rusku, kde ještě řádí revoluce.
3. května nakládá se uhlí a voda na vaření. Do města nesmíme. Češi a Slováci usazení v Americe přicházejí k lodi a na všechno se nás vyptávají, co jsme zkusili, rozdávají nám cigarety, jablka, pomeranče, čokoládu a jiné i květiny. Na palubách je živo. 4. května vzpomínám na hody, které jsou u nás v Ivani. Nakládá se pořád uhlí voda, potraviny. Čechů a Slováků je tady mnoho a mají povoleno vstup na loď za námi. Přicházejí i s odrostlejšími dětmi, které již špatně česky mluví. 5. května 1920 pořád se nakládá to samé. Do města máme dnes povoleno, ale jen v průvodu amerických vojáků, 1 200 mužů v jednom transportu, který bude jen jeden za den. 7. května pořád mnoho návštěvníků a na procházku do města jde se podle pořadí. 8. května jsou vycházky zrušeny, proto že někteří z průvodu utekli a přišli na loď až na druhý den. Stojíme tu pořád a již bychom rádi odjeli. 14. května zdejší krajané se s námi přišli rozloučit a donesli nám zase mnoho dárků a v 10 hodin ráno odjíždíme ze San Franciska jižním směrem do Panamského průplavu.
Asi o 4. hodině odpoledne jsme pochovali do moře jednoho našeho zajatce, Němce ze Sudet. Loď se zastavila a mrtvého zabaleného ve velkém obalu, zatěžkaný pískem a po rozloučení se svými kamarády po desce pustili do moře z první paluby. 15. května jedeme pořád jižním směrem na Panamu. V moři je zde mnoho ryb, delfínů a létajících rybek, které se z moře vymrští a pomocí ploutví, které používají jako ptáci křídla, letí ve vzduchu 25-50 metrů a zase se ponoří do vody. Jsou až 25 cm dlouhé. 16 května v neděli jedeme pořád na jih a cítíme, že je pořád tepleji, že jedeme do tropických krajin a jsme již na 25. stupni severní šířky. 17. května jsme přejeli tropik, obratník Raka a pak celé odpoledne jedeme kolem poloostrova Kalifornie.
Večer byl nádherný západ slunce, od zapadajícího slunce až po naši loď se tiché vlnky jen třpytily do zlatavé barvy. Někdy i při východu slunce je to viděti. 18. května je moře úplně klidné a díváme se na delfíny, jak se vesele vymršťují nad vodu, jako by se chtěli na naši loď dívat, plavou v řadě až 400 metrů dlouhé a je jich tam i několik set. Též létajících ryb je tu mnoho. 19. května časně ráno skočil jeden náš legionář, Slovák, do moře. Náhodou to uviděl lodní důstojník, který dal znamení sirénou, která silně začala houkat a loď se ihned zastavila a námořníci mu tam do vody hodili dva záchranné pásy, až druhého se mu podařilo chytit a záchranný člun s námořníky jej zachránil. Měl pomatený rozum.
Odpoledne v 5 hodin, právě proti městu Mexiku, nastala velká bouře, byl velký vítr s deštěm a blýskalo se. Tato bouře trvala od 5 do 7 hodin odpoledne. Pak v 11 hodin v noci začala druhá bouře mnohem silnější. Vlny šplouchaly až na vrchní palubu, která byla 18 metrů nad mořem. Mořských želv je tu mnoho a jsou až sto kg těžké a mají měkký krunýř, podle našeho odhadu jsou moc pomalé a nemotorné. 20. května 1920 je nám všem ještě nevolno, neb takovou bouři lze viděti jenom na moři, kde se nemá vítr o co ztlumit. Díváme se malými kulatými okny umístěnými v boku lodi a pozorujeme jak mohutné až asi 12 metrů vysoké vlny se valí velikou rychlostí jedna za druhou k naši ohromné lodi, která na této vlně se zvedá vysoko do vrchu a jak tato vlna mizí pod lodí, tak zase loď klesá velkou rychlostí dolů a zdá se, že se ani nezastaví na hladině moře a že klesne ke dnu a již zase se blíží další vlna a to se opakuje 2-4 hodiny, pokud bouře nepřestane. Moře jako by vřelo, samá pěna, slyšeti velký hukot moře i strojů pod palubou, které přehluší i burácení hromu. Ve vnitřku lodi byl smutný pohled, všem bylo špatně v hlavě jako by se přelévala voda z jednoho spánku do druhého a nejhorší to bylo s vrhnutím a průjmem. Loď byla přeplněná, záchody nestačily, chodby byly všechny znečištěny a námořníci vodou vše splachovali do moře. Kdo přišel na záchod snad ještě poloprázdný a viděl tam vrhnout asi 300 lidí, tak neodolal a vrhl také. To se stalo i mně.
Pro večeři nešel skoro nikdo. 21. května se bouře již ztišila, ale vlny jsou ještě dosti vysoké. 22. května je dosti teplo, asi 35 stupňů a jsem na práci, nosíme produkty ze skladu do kuchyně a potom rozdáváme oběd. Večer po parném dni pršelo a hřmělo, déšť byl hodně teplý a po dešti bylo na lodi velmi příjemně. Jsme většinou na palubách pozorujeme moře a někteří hrají šachy nebo karty. 23. května nic zvláštního, je sobota a jako každou sobotu je cvičení o 4 hodinách odpoledne, kdy zahouká siréna a musíme všichni v záchranných vestách oblečení rychle vyběhnout na paluby na určité místo a tam se seřazujeme rota po rotě. Námořníci mají toto cvičení se záchrannými čluny a hadicemi proti požáru.
Jedeme okolo ostrovů porostlými vysokými stromy. Na těchto ostrovech v minulosti bydleli piráti, kteří přepadali a olupovali cizí lodě. 24. května časně ráno jedeme okolo ostrovů a v 7 hodin ráno jsme přijeli do přístavu Balboa. Večer nakládáme uhlí a produkty. Dlouho do noci zpíváme na palubě naše národní písně a zdejší národ nás vítá a naše písně s povděkem poslouchá.
25. května 1920 v 11 hodin jsme z Balboa vyjeli směrem do Panamského průplavu, napřed do zdymadel do velké komory naši loď táhlo za lana šest elektrických lokomotiv, které měly ozubená kola a pohybovaly se po ozubených kolejnicích. Pak se zavřely za lodí velká železná vrata a velká čerpadla začala do této komory čerpati vodu, která tuto loď zvedala asi jeden metr za minutu, celkem asi devět metrů vysoko. Pak se před námi otevřela druhá vrata a zase lokomotivy naši loď tam vtáhly a pomocí čerpadel nás zase zvedali o devět metrů a to se opakovalo i v třetí komoře, tak že nás zvedli i s lodí asi o 27 metrů do vrchu. Pak jsme jeli již prokopaným kanálem, který se pořád opravuje, břehy jsou vysoké, někde až sto metrů a pořád se sesouvají.
Pak jsme vjeli do velkého jezera již v noci. Cesta, kterou má loď v jezeře plout je označena po levé straně světly červenými a po pravé straně světly žlutými a mezi nimi musela loď plout, aby nenajela na mělčinu. Za těmito světly bylo i mnoho malých ostrůvků, na kterých rostlo mnoho nádherných kvetoucích tropických rostlin, které se pod ostrůvkem pěkně zrcadlily ve vodě. Na březích průplavu se vyhřívá mnoho krokodýlů i hadů. Na palubách je živo, nikdo nespí, i když se blíží již půlnoc. Pak jsme přijeli do Gatumských zdymadel, kde naši loď zase postupně těch 27 metrů po těch komorách spouštěli dolů na moře.
Zde nás zdejší národ uvítal velkým křikem a pískotem jako všude v Americe. Je zde velká polovice černochů. 26. května jsme přistáli ve městě Christobal u velkého nakladače uhlí. Zde nám naložili uhlí za 8 hodin více jak v Japonsku za 4 dny. Je zde velké dusno a teplo jakého jsme ještě nezažili. Po poledni přijeli pro nás 3 vlaky, do kterých jsme nasedali a odvezli nás ku velikému železobetonovému skladu, do kterého jsme se nastěhovali a dostali jsme každý rozkládací postel, které jsme si po rotách rozložili do řad. V tomto skladu bylo 60 sloupů, které držely strop. Do skladu je namontováno 22 velkých železných vrat, kterými vjíždí auta se zbožím. Tento sklad je 300 metrů dlouhý a 40 metrů široký. Zde je zdravější vzduch, avšak teplo úžasné. Někteří bratři se hned začali koupat v moři, které bylo kousek od našeho ubytování. V moři byli velké balvany kamení a na nich seděli mořští ježci. Když někdo o ježka zavadil nohou, hned měl v noze zabodnuto několik bodláků ostrých jako jehla a křehkých tak, že se v noze ihned zalomil a naši doktoři je pak z těla vyndávali a ihned bylo po koupeli v moři.
27. května máme dovoleno chodit po skupinkách do města, které se jmenuje Cristobal a Kolonia. Těmito vycházkami se moc umoříme horkem, večer bylo 42 stupňů a dnes je asi 50 stupňů tepla. Na toto teplo nejsme ze Sibiře zvyklí, kde zase zima bývala 40 – 50 stupňů pod nulou. Ulice jsou zde široké, domy vysoké z betonu a na pokraji města dřevěné, kde bydlí černoši, u kterých je vidět mnoho dětí. Též je zde mnoho míšenců tmavších i světlejších. Děti černochů jsou velmi živé a prosí od nás peníze, kterých také nemáme. Čistých bělochů je zde sotva 10 procent. Stromy na ulicích jsou tu ponejvíce pěstěné palmy a jsou nádherné. Létá zde mnoho letadel a hydroplánů.
Panamský průplav je od moře chráněn velkou kamennou hrází a uprostřed této hráze jsou velká železná vrata pro odjezd lodí z průplavu. Vpravo od hráze je umístěno dělo, které každý den vystřelí ráno v šest v poledne a večer v šest hodin. Každý den je tu i několik bouřek, po kterých země ihned vysychá horkem. Po bouřce se nám dobře dýchá. Někteří bratři se začali na slunci i opalovat a skončilo to často i u lékaře. 28. května 1920 bouřky jsou na denním pořádku a je pořád tropické vedro. Voda v moři je velmi slaná a na koupání, když se nemáme kde opláchnout, nevhodná. Proto nám nouzově na betonu na hydranty našroubovali 40 sprch, ve kterých byla říční voda, které bylo dostatek a sprchovalo se celý den. Sprchy byli velké, takže pod jednou se sprchovalo 15 – 20 bratří. Po celý den tu bylo pod sprchami veselo a živo. Každý večer se tu pro nás promítá kino ve skladu zdarma a je tu stoprocentní návštěvnost. Je nás tu přes 5 000 legionářů a asi 800 sudetských německých zajatců.
Dnes po poledni nás přijel navštívit spolek městských dam, přijely v nádherných autech a hned za nimi 4 nákladní auta plná jižního ovoce, pomerančů, banánů, ananasů, cigarety a jiné. Naši zpěváci jim zazpívali mnoho našich i ruských písní, což se jim velmi líbilo. Pak přišla naše vojenská hudba a hrála i do tance a naši důstojníci se odvážili si s nimi zatančit. Dámy z toho měly velkou radost a byly veselé, jenže každá vážila tak 120-130 kg a naši důstojníci o polovinu méně. Točili se okolo dam jako okolo díže, ve které se míchávalo kopystí těsto na chléb. Tak jsme tento tanec nazvali po odjezdu dam. Pak se darované ovoce rozdělilo do každé roty a na každého bratra.
29. května jeden bratr si podřezal krk a skočil do moře. Byl vytažen a odvezen do nemocnice, kde zemřel. 30. května měl pohřeb na zdejším hřbitově. Pohřbu se z účastnila i 6. rota a pěvecký sbor. Chodíme stále do města, to je hodně osvětleno, a mají zde velmi laciný proud. 1. června 1920 mnohým bratrům takové cestování jde na nervy a zase se utopil jeden vojín od policejního oddílu a našli jen oděv za velkým skladem. 2. června se našla mrtvola utopeného bratra a je odvezen do márnice do města. 3 června je pohřeb utopeného bratra a jdou na pohřeb policejní rota a zpěváci. Již nás tu ten pobyt omrzuje, loď je již připravena a nakládají se produkty. 4. června časně ráno byl budíček a ihned jsme se naloďovali, my až před polednem.
Večer v 6 hodin jsme vyjeli směrem na Hamburk, což nás velice překvapilo, že jedeme do Německa, proti kterému jsme v Rusku bojovali. 5. června normálně zase jedeme a ve 2 hodiny odpoledne se na pravém boku lodi ulomil šroub, který pohání loď kupředu a ihned stojí všechny stroje uvnitř lodi, které jsou na pravé straně. Ještě je jeden šroub takový na levé straně lodi a vrtule vzadu , které tlačí loď kupředu. Loď se zastavila, posílají zprávu do Ameriky, co se nám přihodilo a přišla odpověď, že máme pomalu dojeti do přístavu Newportu, kde se tato loď opraví.
6. června jedeme pomalu a jsme všichni mrzutí nad tou naší lodí. 7. června jedeme pomalu a za velkého vedra okolo ostrova Kuby a Haiti. Od hlavního města Kuby Havany jsme asi 4 km a jedeme pořád pomalu na západ. 8. června jedeme okolo malých ostrovů a na jednom ostrově stojí maják a dva domy. Ráno jsme potkali 6 křižníků amerických a večer ještě asi 20 křižníků. 9. června přijela ku naší lodi dosti velká loď a plula vedle naší lodi asi jeden kilometr a námořníci z obou lodí se mezi sebou dorozumívali /signalizovali/ pomocí praporků, které drží v každé ruce jeden a s nimi pohybují. Když Američané zajali Němcům za první světové války tuto loď, tak z lodního personálu zůstalo zaměstnáno na lodi několik Němců, na které teď padlo podezření, že loď nějak poškodili. Byli zde na lodi arestováni Němci dva inženýři a osm námořníků a často je vyšetřovali.
10. června našli v záchranném člunu oběšeného jednoho dělníka /Španěla/ v úplném rozkladu, takže ho lopatami házeli přímo do moře. Loď, která nás stále doprovází, zůstává vzadu. Mnoho bratrů je nemocných, říká se, že změnou počasí, špatným jídlem, novou kapustou a ovocem. Moře je klidné, jedeme severním směrem, je chladněji a ujeli jsme již 286 mil. 12. června v poledne přijíždíme do přístavu Nortfolk. Stojí zde 9 křižníků, moderních s mnoha děly a s hydroplány na palubě. Je zde i asi 150 menších lodí obchodních. Je zde i jedna loď potopená, jen stožáry trčí z vody. Pak konečně jsme přistáli u velkého skladu, kde je plno mouky. Stále se rozšiřují správy, že nás chtěli potopit, že přetopili kotle, aby nastal výbuch, ale nic úředního jsme se nedozvěděli. Pozorovali jsme jen jak se pára vypouští, by nenastalo nějaké neštěstí. Vypouštěli páru dlouho do noci. Pak odvedli a vyslýchali více námořníků.
13. června našli tři černochy zabité a zahrabané v uhlí a soudí se, že byli také zapleteni v tom dosud nevyřešeném případě. Časně ráno jsme se stěhovali do dřevěných lágrů a loď odjela do suchého doku, kde se bude opravovat a nevíme, jestli na ní pak pojedeme. Pak kousek od našeho lágru se zřítil aeroplán a ihned tam přijelo asi dvacet aut, ale letec byl již mrtev. 14. června mnoho bratrů onemocnělo, snad z pitné vody, která byla již dlouho ve vodovodních rourách. Přijel k nám plukovník Hurban, prohlížet naše ubytování. 15. června jsme ve městě Norfolk a je to velké obchodní město. 16 června jdem na cvičení prostná a hry. 17. června vykládáme z lodi bedny a zboží do velkého skladu. 18. června děláme to samé, je moc teplo a večer hodně prší dlouho do noci. 19. června opravujeme záhonky květin deštěm poškozené, všechno se cvičí, prostné,sokoli, hudba i pěvecký sbor, neb čekáme velkou návštěvu krajanů.
20. června přicházejí američtí krajané nás navštívit a darují nám květiny, jižní ovoce, cigarety a všechno, co mohou. Naše hudba jim na oplátku koncertuje a pěvecký sbor zpívá naše národní písně. Každý večer zde skoro pravidelně prší. 21. června přijeli nás navštívit tři čeští zpěváci, jedna žena a dva muži a zpívali nám odpoledne i chvíli večer. 22. června přijeli opět druzí zpěváci, kteří nás zpěvem hodně pobavili. 23. června přivedl nám strýček z Ameriky 4 tanečnice a ukazovali nám americké tance a balet i zpěvy a pak zase se přihnala velká bouřka. 24. června dostali jsme každý tři dolary a dvacet tři centy od amerických krajanů a hned je veseleji a dali jsme se i fotografovat. 25. června zase ráno na cvičení, prostná, hry, box, skok do dálky a každý večer je zde kino zdarma. 26. června, dnes první den se může jít do města na dovolenku. Cvičení dnes není, je lékařská prohlídka všech místností. 27. června v neděli přicházejí krajané a vzpomínají mnozí na slet sokolský v Praze.
28.-29. června pořád velmi teplo asi 45 stupňů, takže se pořád koupeme pod sprchami. 30. června máme cvičení s puškami a večer nás přijela navštívit vyhlášená zpěvačka z Chicaga a zpívala nám velmi pěkně francouzsky a anglicky. Přijelo s ní i 12 děvčat, které nám představovaly nějaké typy národů a pak se přestrojovaly a představovaly jako jezdec na koni, šofér, dívka z vesnice, farmářka, atd. 1.-2. července opakuje se pořád to samé a už se nám tu ten pobyt omrzuje. 3. července jsme si kamarádi vzali dovolenku do města a pak jsme se koupali v moři, kde bylo mnoho jemného písku a pak se přihnala velká bouřka, jakou jsme zde i u nás ještě neviděli. 4. července dnes pořádáme velkou sokolskou slavnost se cvičením, na kterou se přišlo podívat mnoho Američanů, starosta města, náčelník loďstva, plukovník Hurban, náš vyslanec v Americe Jan Masaryk, který měl k nám přednášku a také nám řekl, že pro nás přijede velká loď zvaná „Amerika“, která vyjela z Terstu 29. června a přijede okolo 15. července pro nás. 8. července Sokoli naši cvičili zdejší posádce námořníků prostná s velkým úspěchem.
9. července pořád hodně prší a proto se bavíme v ubytovnách. 10. července zase velká slavnost sokolská, cvičí se prostná, s puškami, na bradlech, na koni, skupiny, skok do dálky, do výšky, běh v pytli, běh obyčejný a fotbal. 11. července jdu s bratry do města do klubu, pak prohlížíme hlavní ulice, kde jezdí velká spousta aut. Pak jdeme do parku, kde mají děti mnoho zábavy, jsou tam ještěři, krokodýli, opice, papoušci,labutě, husy a jiné. 12. července nic zvláštního, pobyt zde se nám již omrzuje.
13. července před polednem jedeme s doprovodem policie deset bratrů od zemědělství se podívat na farmy, jede se tramvají, které jezdí a spojují všechny farmy v okolí a vozí z farem do Norfolku a do přístavu všechno, co farmáři vypěstují i chlazené mléko, zeleninu, zemáky, jahody, ovoce a jiné. Obytný dům má tento farmář pěkný, jako vilka, park okolo, květiny, cementové chodníky, pěstěné i ovocné stromy, cesty přímé a pěkně upravené, pole scelené po 3-4 hektarech výměry v kusech. Po pravé straně seče strojem vojtěšku. Po levé straně roste kukuřice, která uzraje dvakrát do roka. Sází se také v prosinci zelí, které koncem dubna uzraje, a pak na to samé pole se seje kukuřice, která uzraje v říjnu. Sázejí se zde i květiny po sklizni zelí a budou mít květy v listopadu. Pak zde byly nasázené rostliny podobné našim rajským jablíčkům, jenže mají velké černé plody. Zemáky jsou zde nejvýnosnější a stojí 50 kg až dvanáct dolarů. Brambory se urodí na tom samém pozemku dvakrát za rok, avšak nedají již takovou sklizeň jako u nás. Pak zde bylo asi 50 mír jahod, sklizeň byla malá, každý den pršelo a sklidili jen 2 200 litrů jahod a prodali 1 kg jahod za 20 centů /1 dolar=100centů/. Oral zde malý traktor prý šesti koňský. Jsou zde i větší plochy okurek. Strojů mají mnoho, ale ve velkém nepořádku. Stroje na sázení zemáků i na sklizeň zemáků, které jsou úplně čisté, jdou přímo na stroji do pytlů. Stroje na postřik zemáků a rajských jablíček. Pak jsme se s farmářovou rodinou fotografovali a odjeli tramvají na druhou farmu, kde měli 150 krav a svoji malou mlékárnu.
Dojí dvakrát za den strojem a vydojují ještě rukama. Mléko čistí a ochlazují a dávají do litrových sklenic a tramvaj mléko hned odváží do Norfolku v chladicích vagónech. Jeden litr mléka prodávají za 25 centů to je za 4 litry jeden dolar. Hned po příjezdu nás přivítala jedna Češka, která je zde u této rodiny kuchařkou, pak tlustá hospodyně a dvě její dcerušky 17 – 18leté, které se nám všem velmi zamlouvaly, a my asi též jim, avšak mluvit uměly jen švédsky a anglicky. Přistěhovali se do Ameriky jejich předkové. Všechny byli velmi řečné, chtěli se od nás toho mnoho dozvědět. Kuchařka svůj překlad řeči a Češka na švédskou splnila na výbornou. Byl tady s námi také strýček Kovář z Ameriky, který zase uměl mluvit anglicky a česky, a tak jsme měli dva překladatele. Na Sibiři jsme měli u každého pluku strýčka z Ameriky, který nám prodával všechno jako v obchodě a lacino za podpory Čechů a Slováků, kteří žijí v Americe. Kuchařka i dcerky farmáře byly vyspělé, moc hezké a milé a všem se nám zamlouvaly.
Zvali nás na ples, který byl na této farmě dnes večer. Pak nás zvali ještě na buchty, ale my musíme spěchat na tramvaj a jen vzpomínáme na tyto dvě roztomilé holky. Pak jdeme ulicemi města Norfolku a lidé si nás prohlížejí a vědí, že jsme bojovali za svobodu našeho národa a že jdeme domů do svobodné vlasti. V sedm hodin večer jsme se vrátili do lágru, kde bylo veselo, neb nás hostili američtí strýčci zmrzlinou, ovocem a jiným. 14. července se stále mluví, že již pro nás přijede loď Amerika. 15. července nic zvláštního, stále čekáme. 16. července loď Amerika přijela do Norfolku, kde bude do 21 .7. nakládat uhlí. 17. července se všechno připravuje na zítřejší den, kdy se s námi přijdou rozloučit američtí Čechové a Slováci. 18. července v neděli přijeli krajané , Sokol Blesk z Baltimore. Přivítali jsme je hudbou a pak malá holka k nám mluvila z podia. 19. července nic zvláštního, jen to čekání. 20. července jeli naši důstojníci přijímat loď Ameriku. 21. července všechno se připravuje, bedny se odvážejí do skladu a vše se chystá na odjezd. 22. července přijela loď Amerika v 11 hodin dopoledne a v 5 hodin jsme se naloďovali.
23. července v 11 hodin jsme vyjeli za velké radosti nás všech a zase jedeme okolo toho množství lodí, které zde kotví. 24. července již zase jedeme širým mořem. 25. července jsem onemocněl a 26. mě dali do lodní nemocnice a nic nesmím jíst. 27. července , nejím již třetí den. 28. července mám dietu a je mi lépe, moře je klidné. 29. července mám druhou dietu, moře je stále klidné. 30. července se cítím již zdravější. 31. července je stále pěkné počasí, moře je klidné. 1. srpna, v neděli, jsem dnes poslední den v nemocnici a budu si po tři dny docházet do nemocnice pro vejce a šunku. 2. srpna je již vidět vysoké hory i břehy africké. 3. srpna je stále vidět africké břehy a je vidět i portugalská pevnina, v poledne projíždíme Gibraltarskou úžinou a vplouváme do Středozemního moře. V Gibraltarské úžině na vysokých kopcích je mnoho anglických pevností. Stále je vidět na africkém pobřeží vesnice. Je vidět město Alžír patřící Francii a je na poloostrově v podobě polokruhu. 6. srpna stále se díváme na vesnice a města na pobřeží Afriky. Pak jedeme okolo menších ostrovů, na kterých jsou vysoké kopce sopečného původu, po pravé straně je velký ostrov Sicílie, okolo něho jedeme dlouho do noci. Na tomto ostrově viděti sopku Etnu, je to nejvyšší kopec a stále z něj vychází dým. Na úpatí hor je mnoho vesnic. Tyto ostrovy jsou velmi hornaté a prý i úrodné. Večer projíždíme úžinou messinskou asi 3 kilometry širokou a na pevnině je mnoho vesnic a měst hojně osvětlených.V dáli na vysokém kopci hoří les. Po levé straně je město Messina, kdysi poškozeno zemětřesením.
7. srpna odpoledne jedeme okolo paty Itálie, břehy jsou nízké, je zde mnoho vesnic a mnoho pevností. 8. srpna v neděli, břehy ani pevninu italskou nevidět a jedeme okolo ostrovů dalmatských. 9. srpna 1920 časně ráno jsme přistáli v Terstu. Kraj okolo Terstu je hornatý, takže je pěkný pohled na toto město. Jsou tady před námi dva naše transporty, které přijely před námi přes Suezský průplav. Jsou malé a proto my se budeme nakládat na naše vlaky první. Přijelo pro nás dvanáct vlaků a po naložení a nasedání odjížděli naše vlaky v krátkých přestávkách do vlasti, to bylo 10. srpna večer, kdy odjíždíme z Terstu. 11. srpna jedeme dosti rychle italským územím a přijíždíme do Jugoslávie. O 11 hodinách v noci jsme přijeli do Lublaně, kde nakládáme produkty. 12. srpna jedeme územím Rakouska mezi horami Alpami, je zde hlad, děti po nás prosí chleba, kterého my taky moc nemáme a starší Rakušané prosí cigarety a tabák a nemají nás moc rádi, říkají nám, že úrodné kraje jsme si nechali, a jim že zůstaly jen hory. Měli z nás strach, protože jsme byli ozbrojeni. 13. srpna jedeme okolo Lince přes Dunaj a v 6 hodin večer přejíždíme přes naše hranice do naší osvobozené vlasti. Náš vlak byl obsazen i na střechách, abychom lépe viděli tu naši vlast. U pohraničního sloupu, který značil naše hranice, trubač na střeše vagónu troubil „Moravo, Moravěnko milá“ a mnozí z nás dojetím si z očí i slzy utírali. Pak jsme přijeli na první nádraží za zpěvu národní hymny. Na nádraží bylo mnoho lidí a muži nás prosili o tabák a cigarety. Brzy jsme jeli dále a asi až v 10 hodin večer jsme dojeli do Českých Budějovic. Zde bylo lidu plné nádraží a na peróně byly dva velké sudy piva pro naše občerstvení.
14. srpna jedeme přes Jindřichův Hradec, Jihlavu, Brno, Kojetín a do Kroměříže, kde jsme přijeli v neděli 15. srpna o 1 hodině v noci a hned se stěhujeme do kasáren.V 10 hodin nás vítali na náměstí při velké oslavě obyvatelé Kroměříže, důstojníci, starosta, radní a jiné korporace a my jsme při vojenské hudbě před nimi defilovali. Pak 16. srpna 1920 jel jsem domů na jeden den a v Kojetíně na nádraží jsem se sešel s chlapci, co byli u vojenského odvodu a čekali na vlak, který jede do Tovačova. Mezi nimi byl i všudybyl Jindřich Sigmund, který mě ihned vedl za panem starostou Nesvadbíkem do čekárny, kde mě před mnoha lidmi představoval. Všichni chtěli ode mne jen cigarety a tabák. Já jsem nekouřil a cigaret jsme dostali od krajanů v Americe mnoho a ještě jsem koupil v Číně v Charbině 35 funtu jemného tabáku. V Americe jsem koupil mému otci v dřevěné krabici 20 cigár silných jak palec a dlouhých asi 15 centimetrů. Můj otec je přinesl na „Vrbovec“ do hospody a položil je na stůl a řekl sousedům: kuřte, to jsou cigára z Ameriky, které dovezl můj syn. Z Tovačova bednu s nakoupenými věcmi mně nesli odvedenci a já a pan starosta Nesvadbík a Jindřich Sigmund jsme kráčeli mezi nimi. Přijda na kraj Ivaně, začali odvedenci zpívat a lidé zvědaví, kteří jsou odvedeni a schopni vojenské službě, vybíhali na ulici a byli velmi překvapeni, že mezi nimi kráčím i já.
Někdo z mládeže honem běžel oznámit mým rodičům, že jdu z Ruska domů i s rekruty, kteří byli u odvodu v Kojetíně. Již jsem asi 40 kroků od našeho stavení a uvidím moje rodiče i s děvečkou Štětařovou Františkou, jak se dívají na ten náš průvod. Jak mne uviděli v legionářském stejnokroji, byli velice překvapeni a od radosti i slzy nechyběly. Sestra Julie v tuto dobu mne hledala v Kroměříži, kam přijela vlakem a já jsem právě zase odjel domů, tak jsme se minuli. Našla tam v kasárnách i moji desátou rotu a moje kamarády, kteří nesměli domů, až na druhý den, kdy budou propuštěni z vojenské služby. Rozdala mým kamarádům koblihy a velkou bábovku, za což jí velice děkovali a odjela domů.
Já jsem přijel poslední z Ruska, poněvadž jsme se zdrželi dlouho v Americe a čekali Sokoli a občané, až přijedu, že nás budou vítat všechny najednou. Také v tento den Sokoli s hudbou přicházeli od jednoho bratra legionáře ku druhému a před domem vyhrávali a nás vítali. Večer pak byla taneční zábava u Vojtěcha Sigmunda, také legionáře. Z Ivaně nás bylo v legii 9 vojínů a jsou to Krepl Jindřich, Činoch František, Majar Antonín, Doležel František, Sigmund Vojtěch, Buchta Alois, Vaculík František, Kyselý Ferdinand a Křenovský Jaroš, který studoval v Praze (práva) a v Rusku byl ku vojenskému soudu a většinou i dělal přednášky v zajateckých lágrech by Češi a Slováci vstupovali do legie.
