Sedl jsem si na zídku, samozřejmě s cigárem v ruce, Startky už mi docházejí, tím je důležitější si něco vydělat. Nečekali jsme dlouho, modrý mikrobus si to přihasil a zastavil před námi. Vylezl z něj vysoký černoch, asi to bude Willy, v balónové bundě, šedých zmačkaných pláťákách a prudce vyleštěných černých botech, kamenná tvář bez úsměvu. Nic neřekl, jenom otevřel dveře, podíval se naším směrem a škubl hlavou. Tenhle černoch moc černý nebyl, spíš světle čokoládový, standardně štíhlý a ramenatý jako všichni černoši, které jsem v Zirndorfu viděl. Někde nedaleko jsou americká kasárna, po ulici občas projede olivový náklaďák s bílou hvězdou na dveřích, ale vojáka v uniformě jsem ještě neviděl. Vůbec, to je nějaká divná armáda. Chodí v civilu, mají s sebou manželky, stejně štíhlé a vysoké jako jsou oni, a jezdí po městě v obrovských kombíkách se jmény jako Pontiac, Ford nebo Chevrolet s karosérií pokrytou na straně plastickým jako-dřevem.
Lezeme do fordky a usazujeme se na měkkých koženkových sedadlech, tedy ti rychlejší, pár lidí si muselo sednout na zem. Willy obešel auto, zabouchl dveře a už se jede. Jsem zvědavý, jako to bude, trochu se bojím, táta pořád vykládal, jak se v kapitalismu tvrdě maká, to když mi chtěl zdůraznit, jak jsem podle jeho názoru línej, což není fér, práce mi nevadí. Dívám se z okýnka, uvnitř se rozpoutala diskuse o, jak jinak, jednadvacátém srpnu vloni, popravdě řečeno mě to už nebaví, co bylo, to bylo, teď mě spíš zajímá, co bude. Poslouchám na půl ucha obvyklý argument "měli jsme se bránit" proti "nemělo to cenu", tak nějak souhlasím s oběmi stranami, nemělo to cenu, ale měli jsme se bránit, ale moc mě to nevzrušuje. Myslím na pověstného Herr Kravcenka, Simon vykládá, jaký to je kruťas, prý každého honí jako v koncentráku. Simon taky říká, že to je určitě Banderovec, o čemž pochybuji.
Projíždíme kolem obrovského vrakoviště, auto na autě, většinou vypadají lépe než to, co u nás jezdí po silnicích. V porovnání s Aerovkou padesátkou, kterou táta koupil a vypulíroval, to jsou úplně nová auta. Byla vyrobená v roce 1938, ale má přední náhon a padesát koní, taky má řadicí páku hned pod volantem a ne na podlaze. Má předlouhý čumák který má sobě nalepené dva světlomety vypoulené jako oči na žábě, ale mně se to auto líbí, válím se na zadním sedadle jako na kanapi a lebedím si. Máma tam pro mne dala tlustou vlněnou modrokostkovanou deku, která sice štípe, ale je tepla a měkká, auto jede a houpe se jako loď a tak zavírám oči a predstavuji si, že pluji po moři v baráku, který odnesla velká voda, jak jsem četl v Dýmce strýčka Bonifáce, byla docela škoda, že hrdinu zachránila loď, a ještě větší škoda byla, že to vlastně byl sen a ne skutečný příběh, tohle by spisovatel neměl dělat, neboť to je podvod na čtenáři.
"Co by z tohohle udělaly šikovný ruce českejch lidí!" tvrdí hlas odkudsi za mnou, koukám se na ty hromady kovu a skla, většinou ta auta nevypadají tak špatně, sem tam nějaké je zmačkané jako mech harmoniky. Jsou naskládané na sebe jako stavebnice, takže ty vespodu budou asi zmuchlané. Předjíždí nás mercedeska, sedí v ní chlápek jako karikatura Němce, plešatý a tlustý s doutníkem v ústech. Dívá se rovné před sebe, dupnul na plyn, mercedeska poskočila jako vystřelená z kanónu a přefičela před nás. Jak dokončil předjíždění, tak zezadu vylítl nějaký sporťák, nízký, oblý a rozpláclý při zemi, vypadá jako obrázek že Světa motorů, teda cosi, co člověk na ulicích nevidí. Vzpomněl jsem si na film o Kanadě, natřískané parkoviště před univerzitou, tam asi jezdí každý. Nikdy jsem neměl potřebu mít auto, ne za tu cenu, kterou musíš zaplatit u nás, ale v Kanadě prý auto mít musíš, neexistuje tam síť veřejné dopravy, takže to asi budu muset nějak zvládnout, další věc, o které mám pochybnosti.
No jo, u nás, to už vlastně není pravda, u nás bude někde jinde, z "u nás" se stane "u nich", co asi dělají kluci? Jesse? Cikán a Honza? Božka, už jsou koťátka vyrostlá? Z ničeho nic cítím děsivý stesk, zavřu oči před tím cizím, studeným neznámým světem kolem mne. Auto se zhouplo, Willy cosi zahučí, zní to jako "idiot", ale není to na mne, zřejmě se mu znelíbilo, jak někdo jede. Všude kolem běží hlasitá konverzace, kluci a pánové se dívají z oken a komentují všechno co vidí, zní to vzrušeně a vůbec ne smutně, asi jsem jedinej sentimentální pitomec v lágru. Ne, tedy že bych měl nějaké pochybnosti, stačí si vzpomenout na to, co slyším každý večer z Marcelina rádia, jak nechutné a ponižující, jeden posranec za druhým. Po tom se mi nestýská, stýská se mi po lidech, po těch několika, které mám rád a se kterými je mi dobře. Tak nějak mám pochybnosti o tom, že se mi kdy povede najít lidi, se kterými si budu rozumět.
Mikrobus zpomalil, ostře zahnul, asi jsme tam a tak otevírám oči a rozhlížím se kolem sebe. Zastavujeme před obrovskou budovou, Norimberský justiční palác. Je to kde se odehrávaly norimberské procesy? Nejsem si jistý, ale nechce se mi nikoho ptát, ani vlastně nevím proč. Vylezli jsme ven a vcházíme obrovskými dveřmi s nablýskanou mosaznou klikou, za skleněnou tabuli vidím nekonečné chodby mizící ve ztracenu. Opodál stojí muž s jakousi leštící mašinou, podlaha sice září jako chromovaná, ale i tak po ní jede, hadrové kotouče rotují a zdokonalují dokonalost. Mám potřebu zout si boty, abych tu nádheru nezasvinil, ale všichni jdou jak jsou a tak jdu za nimi ve zbrusu nových adidaskách zakoupených v Kaufhofu za peníze od hodné hraběnky, moje staré botasky se rozpadly, asi je rozežral pot a dlažba.
Za rohem v kanceláří na nás čekají mistři, říkám si, který z nich je pověstný Herr Kravcenko, určitě ne tenhle dobromyslně vyhlížející děda, křivé nohy v kalhotách vytažených kšandami až do podpaží, bílá rozhalená košile, na nohou jakési neforemné papuče, vyšisované oči za brýlemi se zlatou obroučkou se usmívají na mne a na křivého mužíka s protézou, asi je to válečný invalida, povídají si cosi německy a tak jenom stojím opodál a snažím se vypadat jako dravec nachystaný ke skoku, ukažte mi co a jak a budete koukat.
Mužík a děda si dovyprávěli a odcházejí, jdu za nimi s nadějí, že to je, co se ode mne čeká. Procházíme jedněmi dveřmi, druhými a třetími, nemám zdání, kde jsme, bílé zdi bez oken, míjíme zšeřelý sál plný židlí, táhnou se kamsi k obzoru, tohle není budova ale město. Děda vybral klíč z obrovského svazku, který mu visí u pasu a odemkl nenápadné dveře v rohu místnosti. Zašátral po zdi, na stropě se rozsvítila bílá skleněná koule a odhalila nábytek naházený na hromadě, židle, stolečky a lavičky. Přistoupil ke mně a cosi mi vykládá, po chvíli mu dojde, že nerozumím ani slovo a tak víceméně úspěšně praktikuje pantomimu, bere židli, lepí na ni štítek a vynáší ji ven. Kývám, že vím, že chápu, že rozumím, horlivě se usmívám, protože jsem v řeči mezi ním a invalidou zaslechl pár slov, kterým rozumím, ano, je to hrozný Herr Kravcenko, takže se musím snažit, to jméno zní ukrajinsky, ale svou ruštinou se chlubit nebudu, třeba to skutečně je banderovec a na Rusy si asi nepotrpí. Před očima vidím starý film, akce Z, vojáci honí bandu sestávající z esesáků a ukrajinských nacionalistů, táta mi pak říkal, že na Ukrajině bojovali s bolševiky až do začátku padesátých let. Sice mám problém dávat dohromady tohohle usměvavého dědu s obrazem bandity, ale reputace, kterou má, musí odněkud přicházet. Lítám se židlemi a jinými kusy nábytku, slepuji dohromady jakési tyče lokální obdobou izolepy, invalida má za úkol lepit štítky a počítat je, protože je gramotný na rozdíl ode mne. Herr Kravcuk mě chvíli pozoruje s přimhouřenýma očima, na tváři věčný úsměv, posléze se kamsi odšoural, ale já nezpomaluji, určitě se na mne odněkud dívá a čeká, že se budu flákat. Děda s protézou se potí, cosi žbrblá, ale já tomu nevěnují pozornost a lítám dál, až je celá místnost prázdná a chodba plná seřazených a oštítkovaných židlí. Rozhlížím se kolem sebe, Herr Kravcuk je buďto dobře schovaný nebo skutečně odešel a tak na chvíli přestávám poletovat, kouřím, piji kafe z papírového pohárku z mašiny, je příšerné, vypadá a chutná jako slabá cikorka. Je jedenáct hodin, Děda brebtá cosi o špacíren, jako že se mám projít ale mně to nedá, doufám že tady budu moci pracovat i zítra, a tak se sice vydávám na špacír, ale směrem k místu, kde tuším že je kancelář. Samozřejmě, že jsem zabloudil, všechny chodby vypadají stejně.
Dorazili jsme k chodbě přeplněné židlemi, na jedné z nich odpočívá invalida. Když nás uviděl tak vyskočil, tváří se provinile ale Herr Kravcenko se nepřestal usmívat, trochu nevěřícně se dívá na řadu nábytku, zašel dovnitř, vidí prázdnou místnost, dívá se na mě a kroutí hlavou.
"Cechiz?" ptá se a ukazuje na mě, chvíli mi trvá než mi to dojde, pak horlivě kývám, ano, jsem Čech.
Herr Kravcenko vrtí hlavou, přej ne, "Nicht cechiz" což se mě docela dotklo, říká mi že lžu?
Mávl rukou abych ho následoval, zase housatkovite, opomíjený invalida kamsi zmizel, asi spaciren jak mě nabádal.
Dorazili jsme do mistrovské kanceláře, Herr Kravcenko cosi hlasitě vykládá, jediné čemu rozumím je reference k mě národnosti, vím že mluví o mě protože na mě občas ukáže, vrtí hlavou a mě se konečně rozsvěcuje. Nemůže uvěřit že si Čech přišel říci o víc práce, ani ostatní mistři tomu nevěří, dívají se na mě jako exotický exemplář divného zvířete.
Když se dodiví tak se Herr Kravcenko podíval na hodinky, hladí si břicho a jako zvyká takže je asi čas na svačinu, ale ne, dívám se na své antimagnetické samonatahovaci vodotěsné hodinky, určitě odolají i atomovému útoku, jsou vyrobeny že solidního kusů nerez oceli, koupil jsem si je včera za překvapivě nízkou cenu ve stánku na ulici od mírně přičmoudlého prodavače, luštím z ciferníku plného menších ciferníku s ještě menšími ručičkami které cosi měří, snad cykly přílivu a odlivu, možná měsíční fáze ale ty největší ručičky tvrdí že je skoro poledne, teda za deset minut takže je pomalu čas jít zase do práce, čas tak utíká když se člověk dobře baví. No nic, takže půjdu spaciren na deset minut ale Herr Kravcenko mě chytil za rameno a kamsi mě před sebou strká což chápu jako výzvu k práci, nikdo jiný se nemá k odchodu že šatny, ale moc se necukám, jdu za Herr Kravcenkem pokorně.
Procházíme opět spoustou dveří, napravo nalevo rovné za roh až jsme vstoupili do místnosti že které cosi krásné voní, je to jídelna ale ne jen taková nějaká jídelna, všechno je čisťounce vyglancane, samé sklo a leskly kov. Je plná lidí kteří jsou na první pohled ne-češi i když nevím proč si to myslím, teda skoro všichni, v koutě sedí u stolu Simon a láduje se bramborovým salátem jakoby týden nejedl. Rozhlížím se kolem sebe, před námi jsou zasklené pulty plně ovoce, od banánů přes hroznové víno po pomeranče a jablka, o kus dál jsou pulty plně zákusků vedle lesklých nádob s pípami že kterých si lidé napouštějí do bílých plastických pohárku různobarevné nápoje, džusy a kafe. Uprostřed je pult z nerez oceli za kterým jsou tři sněhobílé babky s šátky na hlavách, před nimi stojí zákazníci s bílými porcelánovými taliry a baby na ne pleskají bramborovou kaši a karbanátky, na to lijí sběračkami nějakou hnědou omáčku. Na zdi nad nimi je skleněná tabule s obrázky jídel známých i neznámých vedle napíšu které vypadají anglicky.
Koukám na to a sbíhají se mi sliny, ruka v kapse u kalhot se tajné probírá hrstičkou mincí které mám, dál bych si ale asi na to nemám.
Herr Kravcenko mě postrkává směrem k dobrotám a tak jdu, snad mě nechají umýt nádobí za cenu oběda. Pozoruju ho co dělá a napodobují to, beru z hromady hnědých plastických tácu jeden, dávám na něj talíř a příbor. Pomeranče, kousek hroznů a cosi co vypadá jako věneček až na to že věnečku nemají v sobě tolik šlehačky, postupujeme krok po kroku, můj tác se plní až přeplňuje. Dorazili jsme k babám, Herr Kravcenko si nechal naplnit talíř plátky upečeného hovězího a bramborovou kaši, prsk a už všechno plave v šosu. Bába se na mě tázavě dívá a tak ukazuju na obrázek řízků nad její hlavou, kývá, říká "snicl", velká hnědá potvora zakryje takřka celý talíř, sbíhají se mi sliny že mi málem kapou z huby, bába přidává kopeček bramborového salátu, dívá se na mě se zvednutým obočím, jo, stačí to, jezismarja jak za tohle všechno zaplatím!
Potím se před pokladnou a přemýšlím jestli by mě dohonili kdybych zdrhl bez placení, asi jo, pokladní je atletický stavěna frau s gigantickým napůl odhaleným poprsím, třeba by o něj zakopla ale to už Herr Kravcuk ukazuje na můj tác jako že platí a mě se ulevuje až se mi dělá slabo. Hází na pult dvě dvojmarkové mince, až se mi tomu nechce věřit, dvě marky za tuhle hostinu?
Dankesenuju až se že mě kouří, Herr Kravcenko mává rukou jako že nic a odebírá se ke stolu kde už sedí ostatní mistři a tak si to straduju ke stolu kde se rozvaluje viditelně přežraný Simon.
"Nazdar vole" říká a šťourá se při tom párátkem v zubech.
"Tak co tomu říkáš?" ptá se, ukazuje volnou rukou kolem sebe.
"To je, co?" říká jako kdyby tohle místo vynalezl.
"Tohle je kafetérie pro Američany" říká zkušené a krade kus dortu z mého tácu.
"Laciný a dobrý jídlo" podotýká.
Krčím rameny. "Já neplatil nic".
"Jak to?" diví se Simon.
"Koupil mi to Herr Kravcenko" chlubím se.
"Kecáš vole!" nevěří Simon a tak mezi sousty popisují co se stalo.
"Ty ses ale kráva!" říká nelogicky.
"To nemůžeš dělat!"
"Jak to?"
Podíval se na mě vyčítavě.
"Kdyby kazdej takhle blbnul tak je justicak vyklizenej za tejden!"
"No a?"
"No a neměl bys práci ani ty ani Herr Kravcenko!" říká tiše, ťuká si na čelo a dodává "Vole!".
Dívám se asi trochu vyjeveně protože pokračuje:
"To sou samy penzisti který si tady načerno přivydělávají."
"Jak to načerno?" nechápu.
"No, neplateji z toho daně a nekrátí se jim penze" vysvětluje.
"Takže to je levota?"
Pokrčil rameny.
A tak jsme tam seděli, já jako na jehlách protože už bylo skoro půl jedné ale mistři seděli dál, kecali a žvanili až se hory zelenaly. Z posledních sil jsem do sebe nacpal zbytek dortu a koblížek kterému Simon říká donat. Jak jsem do něj kousl tak vylítlo zevnitř cosi jako žlutý pudink a to přímo mě na košili což mě velice potěšilo, zítra si musím vzít na sebe něco obyčejnějšího.
Čistil jsem pudink z košile papírovým ubrouskem, u každého stolu byla hranatá chromovaná krabička tak nacpaná ubrousky že se těžko vytahovaly, první jsem roztrhl ale pak to šlo, rozhlédl jsem se kolem sebe, nikdo se nedíval a tak jsem si jich pár strčil do kapsy.
Herr Kravcenko na nás kýval od dveří a tak jsme se zvedli, já rychle a Simon rozvážně. Došli jsme nekonečnými chodbami k místnosti plně skříní které jsme na pokyn Herr Kravcenka začali strkat po chodbě směrem k východu. Herr Kravcenko nás chvíli pozoroval a pak se kamsi odsoural čehož Simon využil, přestal strkat a zapálil si cigaretu. Chvíli jsem strkal skříně sám, Simon sarkasticky komentoval mou snaživost a tak jsem se na to vykašlal. Příští skříň byla obrovská almara kterou se mi nechtělo strkat samotnému a tak jsem si sedl vedl Simona a vedli jsme řeči. Takhle jsme ztravili většinu dne. Nikdo se o nás nestaral a tak jsem se postupně uklidnil, přestal jsem nadskakovat pokaždé když se ozval zvuk otvíraných dveří.
Začalo se stmívat takže pomalu je čas jít domů. Teda do lágru. No jo, no.
Odkudsi se vynořil Herr Kravcenko. Šel tiše jako duch, asi kvůli tomu nosil ty papuče.
Kývl na nás, nevypadal nijak rozčileně, spíš spokojeně. Zaregistroval že už zbývá jenom jedna skříň což zřejmě nečekal neboť pokýval hlavou a řekl "Gut!" Pak ukázal na tu poslední, gigantickou skříň, cosi řekl Simonovi, ten přikývl a vstal že židle.
"Máme to odnyst k Holzovi" řekl a opřel se o skříň. Ta se ani nehla a tak jsem se připojil. Skříň zavrzala a dala se do pohybu. Ta svině líná Simon se jako obvykle moc nesnažil ale ani mi to nevadilo, je docela příjemné protáhnout si svaly. Takhle jsme strkali dlouhou, snad stometrovou chodbou až jsme narazili na zatáčku kterou jsme bez problémů vybrali.
"Támhle je Holz!" zaradoval se Simon a ukázal na může středních let v montérkách. Nesl v ruce šuplík s rukojetí plný nářadí, od kladiva po mrňavé šroubováky. Vůbec si nás nevšímal a tak jsme šli za ním. Simon supěl, i já jsem se začal potit. Holz šel rychle bez ohledu na to že my tlačíme tu obrovskou skříň. Občas se otočil, tvářil se nějak udiveně a tak jsem si říkal kam až půjde. Potkali jsme skupinu kluků kteří viditelně skončili, šli s igelitovým taškami, pár jich mělo Bebelly. Měli z nás srandu, štiplavé poznámky lítaly vzduchem a já si říkal že to nějaký divný ale tlačil jsem dál.
Otevřely se dveře, vykoukl Herr Kravcenko a vytřeštil oči. Úplně zesinal, křičel "Nein nein" a mával rukou směrem že kterého jsme přišli. Holz se taky zastavil, chvíli poslouchal Simonovo vysvětlování a z ničeho nic začal řvát smíchy.
Strkali jsme skříň zpátky celou tou dlouhatánskou chodbou, Herr Kravchuk za námi, nevypadal v té chvíli příliš dobromyslně ale zas tak naštvaně taky ne.
Dorazili jsme k části chodby s našroubovanými dřevěnými deskami na stěnách, bylo to tak deset metrů od místa odkud jsme původně vyšli.
Simon se zahanbeně přiznal že myslel "Zu Holz" znamená "K Holzovi" ovšem neuvědomil si že "Holz" taky znamená dřevo, takže co Herr Kravchenko mínil bylo "Strčte to k tomu dřevu". Musel jsem se smát i když mě bolely žádá, představa fantastického lenocha Simona vykonávajícího práci kterou nemusí dělat byla za všechny prachy. No jo, za blbost se platí.
Odstrkali jsme "ke dřevu" ještě dvě skříně, všichni na nás čekali a posklebovai se nám. Včetně Herr Kravcenka ale to ani tak nevadilo, držel v ruce obálku ve které se nacházelo 28.72 marek což je majlant, krať šestnáct to je 495.52 korun na den, to je skoro deset tisíc na měsíc! Táta si vydělá tři tisíce, máma dva a nejsou to špatně výplaty. Hanka jako technická v Totexu má něco málo přes tisíc korun měsíčně což je bída, k tomu to je hrubyho takže cistyho má tak osm stovek. Deset tisíc!
Seděl jsme v mikrobusu a počítal jsem s tužkou a s papírem. Simon se podíval čísla a zeptal se co dělám.
"Vole, to nemůžeš takhle počítat!" a vysvětloval mi co co v Němečku stojí a já žasnul
jak je tady všechno příšerně dráhy. Když jsem se tak vyjádřil tak mi zase Simon oznámil že jsem vůl, lidí si tady zijou dobře, za těch ani ne třicet marek na den by zadnej Němec nedělal, proto pro nás jezdí do lágru.
"Aha, a proto taky chtějí abychom zůstali v Němečku" začínám chápat a Simon mi to potvrzuje.
"Když vidíš někoho jak na ulici mává krumpáčem tak se můžeš vsadit že to není Němec. Je to buďto Ital nebo Jugoslávec."
Lekce pokračuje, přidávají se ostatní a vysvětlují mi jak to v kapitalismu chodí. Zahraniční dělníci jsou definitivně vykořisťování ale není to tak jednoduché, třeba Jugosi tady prý dělají pár let, nic neutratí a tak když se vrátí tak si koupi barák a auto a zijou si jako králové.
"Kdyby otevřeli hranice tak tady bude dělat půlka republiky!" tvrdí Horvath co spí o dvě postele dál v naší cimře. Většinou je to velice tichý kluk ale teď se dává do vášnivě diskuse, vzduchem létají cifry kolik si kdo vydělal na hodinu a co za to koupil, jestli je v Němečku zdarma lékařská péče (prý jo) a kolik se platí na nezaměstnanecké podpoře "to je víc než kolik má u nás horník!" tvrdí jeden maník a druhý mu odporuje, ani jeden ani druhý na horníky nevypadají, obrýlená tintítka se svaly tak na zvednutí tužky a to s pomoci, oba dva chtějí do Afriky protože tam prý má každý běloch dům s pěti "cernejma hubama", proč zrovna s pěti nevysvětlují, následuje obvykle odpověď od těch kteří do Afriky nejedou "však vám tam podřežou krky" ale "v Austrálii to stojí za hovno, je tam děsný horko a je to prdel světa", Kanada je známá tím že tam není práce a ve Státech si zijou dobře jenom Židi takže bychom se asi měli sebrat a jít zpátky.
Jediná země která projde bez pomluvy je Švédsko, ani takové Švýcarsko není špatně ovšem tam už nikoho neberou.
Poslouchám a poucuju se, tak nějak mám dojem že jsem tady jediným politickým emigrantem, o politice ani o Rusech nepadne ani slovo, co se počítá je kolik stojí auťák a kolik barák.
Projíždíme Furthem, v Zirnodorfu budeme za pár minut a tak vypínám uši, tak nějak jsem znechucený tím co slyším ale zároveň si říkám že třeba mají pravdu, co se počítá je se nažrat a v teple vysrat což ovšem člověk může docela klidně dělat doma, nač se flákat po světě?
